Španělsko

Předmluva: V evoluci mých článků o expedicích od suchého výčtu úlovků k cestopisu došel tento zatím nejdál. Pokud vás délka textu odrazuje, projděte si alespoň fotografie. Myslím ale, že vám neposkytnou dostatečnou představu o tom, jak to všechno bylo. Pro alespoň nějakou přehlednost jsem zvýraznil názvy měst, ve kterých jsme trávili delší čas. Doufám, že tento článek bude dostatečným odškodněním věrným čtenářům za více než roční přestávku činnosti na stránkách. Přeji příjemnou zábavu. Martin Minařík, 12.2.2006, 22:26

Cíl byl jasný hned od začátku. Proto už dvanácté straně úvodu cestovního deníku dominuje od kraje ke kraji roztažený výrazný nápis Al-mariya psaný písmem které mělo připomínat znaky arabské abecedy. Plán uskutečnit cestu po jižním pobřeží Španělska se zrodil v mé a Jiřího hlavě někdy na začátku roku 2005. Původně jsme zamýšleli odjet na brigádu někam k Barceloně a za vydělané peníze projet Katalánsko. Nakonec se ukázalo, že jednodušší, a přesto ne o mnoho nákladnější, bude vyjet přímo na expedici. A kam? Fascinován tuniskými pouštěmi a loňskou expedicí do Španělska s klubem Natura a podpořen nadšeným Jiřího souhlasem, zvolil jsem trasu z Barcelony přes Katalánsko, Comunitat Valenciana a Murcii do Andaluské Almeríe zvané maurskými dobyvateli Al-mariya, obklopené jedinou skutečnou evropskou pouští.

Abychom minimalizovali náklady, vyčlenili jsme si peníze jen na cestu a na základní životní potřeby, které zahrnovaly civilizované ubytování jen jako nadstandardní položku. Většinu jídla jsme vezli s sebou v podobě pytlíků s prášky různých barev a vůní doplněných kostkami lisovaných nudlí v sáčcích s obrázkem malého Vietnamce mlaskajícího nad touto praktickou potravinou, poživatelnou i v suchém stavu. Samozřejmě jsme nabalili velké zásoby silného černého čaje a maté na rychlé probouzení do horkých rán. Pro množství oblečení jsem použil několik jednoduchých vzorců (trika=(počet dnů/2)+1; kalhoty=3+2 (krátké + dlouhé)), které se ukázaly jako zbytečně štědré a pro příště byly upraveny na trika=(počet dnů/3)+1 a kalhoty=2+1. Tak matematika. Dále jsme vezli potápěčské brýle a ploutve, které nenalezly smysluplné využití a byly označeny za příčinu všeho nedostatku místa v krosně, od čehož se odvíjel můj další citový vztah k nim, spoustu nádobek na hmyzáky a cestovní vařič na propan-butan.

Aby si čtenář mohl udělat podrobnou představu o našem plánu a porovnat jej se skutečností, než se dostanu k vlastní expedici, budu pokračovat tak, jak jdou po sobě listy úvodní části deníku. Celá expedice byla ohraničena a rozdělena několika důležitými daty, z nichž, kromě odjezdu a příjezdu, byl nejdůležitější den značený jako „nivel zero“. Bylo to pondělí 1.8., den, od kterého už nebylo možné pokračovat dál na západ (jen tak pro jistotu, abychom stihli zpáteční autobus). Celkem jsme tedy měli šest dní na dosažení cíle. V rámci předodjezdové přípravy jsem vypracoval seznam míst a typů lokalit, na které bychom se chtěli podívat. Kromě pouště u Tabernas jsem se za každou cenu chtěl vrátit na salinas de Santa Pola, které jsem navštívil v minulém roce. Kromě biologických cílů jsme chtěli vidět také spoustu kulturních památek. Španělsko je země plná historie a kultury, takže nám bylo jasné, že nejde projet jižní pobřeží a předstírat, že nevíme o římských osadách, čtvrtích velkých měst s architekturou z počátku 20. století nebo o nejmodernějších kulturních a vzdělávacích zařízeních. Narozdíl od původních biologických cílů, kterých jsme ve většině případů nedosáhli (našich zásahů zůstaly ušetřeny například písčiny u L'Estany Les Illes, delty Ebra a Segury, Sagunto a Montserrat), jsme byli při organizování zastávek u nejdůležitějších kulturních zajímavostí relativně úspěšní, takže se na dojmy týkající se této oblasti můžete těšit v dalších částech článku. Jako bonus jsme si naplánovali ještě návštěvu Besalú s obchodem s čokoládou a Granady s maurskou Alhambrou a Mulhacénem, na který jsme chtěli vylézt (resp. povylézt), kdyby nám zbyl čas. Ani na jedno z těchto dvou míst jsme se však nedostali.

Vyjeli jsme 25. července v 10:00 z Prahy a hranice Španělska překročili v 6:30 následujícího dne. Toho dne je zápis v deníku jen na dva řádky: „noc nad plynovodem ve vyschlé řece - průmyslová zóna Tarragona“. Tak jednoduché to ale nebylo. Hned na začátku jsme se trochu spletli a vystoupili na špatném nádraží. Poté, co jsem zjistil, že nechápu španělský systém autobusové dopravy a nevím, co dál, jediný způsob jak se dostat z této zdánlivě bezvýchodné situace byl stvořit situaci jinou, pro kterou snad řešení najdeme. Převlékli jsme se a vydali se na nádraží Barcelona Sants, místo, kde jsme původně měli vystoupit. Po cestě jsme narazili na Gaudího katedrálu Sagrada Familia a dál tak pokračovali obohaceni silným kulturním zážitkem. nádraží Barcelona Sants se ukázalo býti nádražím vlakovým a k mé radosti jsem zjistil, že systému vlakové dopravy porozumím i bez delšího přemýšlení. Tak se stalo, že jsme seděli ve vlaku a mířili do Tarragony. Cestou jsme se ale rozhodli vystoupit v Tamaritu, jelikož Tarragona jako hlavní město provincie se nám zdála moc velká na to, aby se v jejím okolí dalo najít msto k přenocování. Tamarit bylo milé malé městečko, ale míso k přenocování jsme nenašli. Za ubytování v kempu jsme platit nechtěli a tak jsme se rozhodli věnovat zbytek dne pouti na jihozápad. Kromě toho, že byl Tamarit malý a milý, byl také obklopen Tarragonou. Jak jsme zjistili, všechna města a městečka v okruhu několika desítek kilometrů byla s Tarragonou propojena průmyslovými zónami. Po cestě jsme se snažili stopovat, jak jsme ale později zjistili, tento způsob cestování se ve Španělsku s pochopením nesetkává. Nakonec se nám podařilo stopnout si auto do Tarragony. Odsud jsme chtěli pokračovat směrem na Valencii, neměli jsme v plánu zdržovat se delší dobu ubohých osmdesát kilometrů od Barcelony. Naše stopařské štěstí se k nám však obrátilo zády (natrvalo) a tak jsme, znaveni cestou, uhnuli ze silnice za mostem přes vyschlé koryto řeky a složili krosny v bambusovém porostu na břehu.

Sagrada familia, Barcelona

S příchodem noci jsme ulehli na karimatky mezi bambusy, bez stanu, ze strategických důvodů. Dlouho mě zneklidňovala přicházející bouřka, dokud mi nedošlo, že to jsou kamiony přejíždějící nějaký kryt odvodňovacího kanálu. Nad hlavou mi létali netopýři a já jsem usnul s myšlenkami na domov. Ve středu jsme se probudili a vydali se na cestu, po dlouhých hodinách bloudění průmyslovou zónou jsme se však rozhodli Tarragonu povýšit z přestupní stanice na dílčí cíl. Nic jiného nám nezbývalo. Naštěstí jsme už prošli všechny směry v rozmezí 270° z našeho stanoviště a zjistili, že tudy cesta nevede, a tak jsme si propříště byli směrem vedoucím do města poměrně jisti. Vrátili jsme se do šumivých bambusů na březích vyschlé řeky a vydali se po jejím teoretickém proudu. Část cesty jsme ušli po úzké silnici, kde jsme našli první biologicky zajímavý objekt - přejetého šírohlavce ještěrčího (Malpolon monspessulanus). Když jsme se znovu ocitli v korytě řeky, byli jsme už dost hladoví a rozhodli jsme se posnídat. Okolí našeho stanoviště nám následně posloužilo jako velmi plodná lokalita. S Jiřím jsme se začali prodírat vysokou travou a byli jsme odměněni nálezem obrovské saranče rodu Acrida následované brzy dalšími. Příbuzní cvrčci nezůstali dlouho pozadu a přivítali nás dvěma zajímavými druhy. První byl podobný cvrčivcům (Oecanthus), druhý byl pro mě úplně neznámý. Také první kudlanka (Mantis religiosa) se ukázala právě v Tarragoně. Potěšeni úlovky, rozhodli jsme se definitivně odložit cestu na další den a vydali se zpět proti „proudu“ inspirováni cedulí, kterou jsme během odchytávání hmyzáků nalezli. Ukazovala cestu k římskému akvaduktu. Cestou jsme křižovali cedule varující před podzemními plynovody a potrubími s různými chemikáliemi. V místě, kde jsme tušili čerpací stanici, kterou jsme míjeli při našem ranním bloudění, jsem podnikl cestu po strmém svahu za účelem získání vody a džusu. Marně jsem se díval po hadech.

Dobrou noc... Spící páskovky Saranče rodu Arcida ...a další... ...a ještě jedna malá Téměř dospělá kudlanka nábožná Saranče

Pod dálničním mostem, kde jsme udělali další přestávku, jsme pod kameny na dně hledali raky. Většina byla mrtvá, ale nakonec jsme pod jedním velkým kamenem probudili jednoho raka červeného (Procambarus clarkii). Po rakovi následoval obrovský škvor a stejně obrovské svinky. Pokračovali jsme dál a došli na okraj borového lesa a na chvíli se zastavili. Rozeběhli jsme se po skalnatých svazích a ze všech stran přinášeli další zajímavé úlovky. Jiří našel obrovského samce kobylky Ephippigera, všude skákaly saranče podobné naší červenokřídlé a modrokřídlé (Oedipoda germanica, O.coerulescens). Za zvuku cikád jsme dorazili k akvaduktu. Obešli jsme si jej ze všech stran, každý sám, abychom si navzájem nerušili prožitky z fyzické blízkosti tak dávné historie. Společníky nám byli jen gekoni, kteří tu určitě pobíhali už pod rukama hispánských dělníků budujících přívod vody pro nedaleké římské město. Chtěli jsme pokračovat kus cesty zpátky k římskému mausoleu ale po pár stech metrech nás opustila zelená značka která nám měla pomoci v jeho hledání. Nakonec jsme to, po pokusu vysvětlit dělníkovi u rozestavěné hráze co je to mausoleum, který poskytl Jiřímu čas na fotografování skupiny pisil čáponohých, vzdali. Vrátili jsme se do pohostinných bambusových houštin. Bylo horko a v křiku kobylek jsme dlouho nemohli usnout.

Náhlé zpestření v jednotvárné bambusové houštině Rak červený (Procambarus clarkii) Naše stanoviště pod dálničním mostem Škvor Labidura riparia Kobylka rodu Ephippigera Žumara nízká Skákavka Akvadukt Skákavka Gekon zední (Tarentola mauritanica) Pisily čáponohé

Další den ráno jsme se vydali známou cestou do města. Jak špinavou a průmyslovou Tarragonu jsme znali dosud, tak čistou a uklidňující jsme ji poznali toho dne. Otevřela se před námi široká hlavní třída ve stínu platanů a akátů, „Václavák“ plný spokojených místních důchodců přecházejících od lavičky k lavičce a poptávajících se svých vrstevníků co je nového a jak se daří. Jeden seděl i na poslední lavičce na konci platanové aleje nad útesem - bronzový. Opíral se o hůlku a spokojeně se usmíval. Naše kroky nás vedly kolem římského amfiteátru na vlakové nádraží. Tam se ukázalo, že jsme podcenili složitost španělské drážní dopravy. Levné vlaky (jeden z nich nás přivezl do Tarragony) jezdí jen ráno. Zbytek dne je v režii několika soukromých společností, jejichž vlaky jsou sice rychlejší a jezdí dál, ale cena je výrazně vyšší. Vrátili jsme se kus cesty zpět na autobusové nádraží. Bylo to těžké, ale systém jsme pochopili a nakonec se ukázalo, že není tak složitý jak se zdálo. Koupili jsme si místenky na autobus do Valencie, odkud jsme pokračovali do Dénie.

Důchodce

Dénia nám poskytla útočiště na další dvě noci. Vlastně na jednu. Ta první pro nás začala kolem 23. hodiny příjezdem a spali jsme asi dvě hodiny na parkovišti opřeni o krosny, k smrti vysíleni několikahodinovým hledáním neexistujícího okraje městečka kdesi na kopci, pokusem o spánek na špičatých kamenech v hejnu komárů a cestou zpět do údolí. Noc nás tak vyčerpala, že jsme až do čtyř hodin odpoledne leželi na pláži a tlačili do sebe pomeranče. Abych s sebou netahal již zmiňované potápěčské brýle a ploutve zbytečně, ponořil jsem se na chvíli do vody. Potkával jsem staré známé pražmany, cípaly, kněžíky, kanice a kraby (viz expedice Chorvatsko a Itálie). To odpoledne v Dénii jsme se naposledy koupali a sůl z vlasů jsem dostával až doma. Přespali jsme v rezidenční čtvrti les Rotes na kamenité pláži, skryti před větrem za vlastnoručně zbudovanými kamennými zídkami.

Proč nás Španělé neberou do auta? Ještěrka Podarcis sp. Pachygrapsus marmoratus, Les Rotes

Ráno jsme se vydali směrem k městu Xábia (španělsky Jávea) ležícímu za kopcem. Stoupali jsme po strmém svahu klikatící se cestou a odbíhali do křovin hledat hady a jejich kamarády. Při jednom mém odběhnutí Jiří upoutal pozornost jedné staré domorodkyně. Poté, co zjistila, že Jiří španělsky nemluví, spustila na něj anglicky, což se setkalo s úspěchem a tak si povídali o životě, zatímco já jsem se prodíral nejpichlavějšími keři, které jsem kdy potkal. Když zjistila, že je Jiří z Česka, pochlubila se, že umí rusky a tak na chvíli změnila prostředek jejich komunikace. Nakonec skončila u učení se českých slovíček. Obohaceni zážitky, každý trochu jinými, stoupali jsme dál. Na náhorní plošině mezi oběma městy se rozprostíral Parque natural del Montgó. Zastavili jsme se u věže nebo snad majáku Torre del Gorro na jeho okraji a vydali se na průzkum. Na první pohled slibná lokalita nakonec nebyla nejplodnější co se týče kvantity úlovků. Co do kvality však rozhodně nezklamala. Stačilo jen zaostřit na blízko a pozorně prohlížet keře. Na jednom z nich jsem našel malinkou kudlanku rodu Empusa, poblíž věže jsem odchytil po zemi prchající malou Mantis a kousek dál ještě třetí, neurčený druh.

Pohled na náhorní plošinu Montgó Saranče Hnusná bodlinatá rostlina Hnusná bodlinatá rostlina zblízka Torre del Gorro Empusa sp.

Po chvíli jsme vešli do zakrslého křovinatého porostu rozlehlé náhorní plošiny a pokračovali směrem, kterým jsme tušili Jáveu. Celou cestu jsme potkávali stále jen samé kudlanky nábožné. Ze stereotypu nás vytrhl až jeden Jiřího krok, který z křoví vyhnal hada. Shodil jsem dvacetikilovou zátěž a vrhl se do míst, kde jsem předpokládal jeho nynější úkryt. Had po chvíli vylezl a zmizel v dubu cesmínovém, který několika dobře mířenými píchnutími zastavil můj další postup. Podle všeho tak bylo zmařeno odchycení šírohlavce ještěrčího (Malpolon monspessulanus). Ztratili jsme se. Plošina byla přerušována lesíky a strmými svahy které nás odklonily od směru, a tak, když jsme se dostali k silnici, nevěděli jsme, kterým směrem jít. Určitou představu nám poskytl můj kompas, ale jistí jsme si nebyli. Kolem nás byly poměrně husté borové lesy, které vypadaly, že by nás mohly obohatit nějakým tím úlovkem. Na jedné z našich zastávek se mi podařilo najít pod kamenem velkého samce nějakého druhu sklípkana (Orthognatha). Nakonec jsme zastavili jednu mladou Španělku mířící do města na nákupy, která nás vzala s sebou (poslední rozloučení se stopařským štěstím). Xábia už byla plná Arabů a působila mnohem exotičtěji než města v Katalánsku. Dlouho jsme se ale nezdrželi a vydali se do Alacantu, odkud jsme ihned pokračovali do Santa Pola.

Sklípkan Sklípkan

Santa Pola bylo další z měst, která na mě udělala velký dojem. Pokud bych se chtěl někde ve Španělsku válet po pláži a užívat si dovolenou, bylo by to právě tam. Vydali jsme se po pláži na konec města, který jsme viděli už od naší první zastávky u moře, ale přesto se během cesty téměř nepřibližoval. nakonec jsme jej dosáhli, ale místa, kde jsme tušili místní salinas, byla pohřbena s příchodem noci. Rozhodli jsme se zůstat na okraji turistické pláže na rybářském molu. Usnuli jsme ve společnosti krys a probudili se ve společnosti rybářů. Zjistili jsme, že od salinas nás dělí ještě dlouhá pláž pro windsurfaře, ta pro nás ale v očekávání velkých úlovků nebyla velkou překážkou. Sledováni dvěma volavkami jsme si uvařili čaj a vyrazili vpřed.

Volavky

Došli jsme k malé skupince borovic a zahnuli od moře na solné pláně. Ihned jsme narazili na dvě obrovské samice křižáka Argiope lobata a povzbuzeni úspěchem jsme se zuřivě pustili do prozkoumávání lokality. Otvírali jsme všechny pavoučí zámotky ve slanorožcích, abychom našli snovačky a stepníky Segodyphus lineatus, kvůli kterým jsme sem jeli. Všichni byli mrtví. Byl 31. červenec, po sezóně. Nakonec jsme přece jen našli jednoho malého stepníka a jednu „čerstvě“ mrtvou a jednu živou snovačku. Zaměřili jsme se na slíďáky rodu Lycosa. Při jejich hledání jsme došli až pod velkou kovovou siluetu býka, která autům projíždějícím po blízké dálnici dávala najevo, že jsou ve Španělsku. Přesně v těchto místech jsme hledali slíďáky minulý rok při expedici klubu Natura. Nenašli jsme nic. Až jeden cyklista projíždějící mezi slanorožci nám poradil, že máme jít blíž k moři. Poradil dobře a my jsme za chvíli fotili slíďáčí nory i jejich obyvatele, kolem nás poskakovaly saranče Acrida a poletovaly cikády. Klečeli jsme v pastech mravkolvů a doufali, že se v noci postarají o všudypřítomné mravence, aby nám nenalezli do spacáků. Při našem průzkumu jsme se dostávali stále dál, až jsme došli na špinavou pláž u salinas na které byl zakázán vstup, plnou mrtvých ryb a kostí včetně psí lebky a rozbitých dětských hraček. Cestou zpět jsme pozorovali hejna racků a lovícího rybáka a skončili jsme u naší skupinky stromů, kde jsme si nachystali lože. S příchodem noci nás poctily společností jakési dvě osoby se psem, které ulehly za rozlehlým keřem. Ráno naši sousedé s překvapením zjistili, že mluvíme česky jako oni. Cestovali stopem až do Santa Pola s nějakými Belgičany, protože Španělé většinou stopaře neberou ze strachu z arabských přistěhovalců (pak nám se zřejmě vyhýbali kvůli mému nosu a opálenému obličeji…nebo snad arabskému šátku na hlavě?) a kvůli psovi nemohli autobusem. V Santa Pola uvízli odkázáni na Belgičany, kteří se měli za pár dní vracet zpět. Rozloučili jsme se a vydali se na pěší túru do Elx (Elche), očekávaje cestu dlouhou, ale ne tak, jak se ukázalo.

Kvetoucí kosmatec křišťálový Máčka přímořská Argiope lobata Argiope lobata Argiope lobata Salinas de Santa Pola Slanorožec Mrtvá snovačka Typická nora stepníka Mrtvý stepník Stegodyphus lineatus Snovačka hlídající kokony Mrtví svižníci v hnízdě snovačky "Tančící" pestřenky Nora slíďáka rodu Lycosa Lycosa sp., samice Lycosa sp., samice Cikáda Skákavka

Na cestě do Elx bylo nejhorší, že byla dokonale rovná, s dokonale stejnoměrně umístěnými dokonale stejnými odpočívadly. Nekonečná. Naštěstí v okolních suchých křovinách se skrývala spousta života. Zastavili jsme u zříceného domu na mírném kamenitém svahu. Obraceli jsme kameny v očekávání, že překvapíme nějaké hady nebo alespoň pavouky. O to větší šok mi způsobila zpod kamene vyběhnuvší ještěrka neskutečných rozměrů. Lacerta lepida, ještěrka perlová, byla jedním z hlavních zoologických cílů expedice. Jiřího jsem okamžitě poslal pro foťák a ještěrku jsem zatím vyhnal na okraj keře, ve kterém se ukrývala. Když se Jiří vrátil, pomalu jsem keř obešel a Jiří ji zatím zaměstnával šustěním vegetací v místech, kde jsem původně byl já - způsob prověřený při chytání ještěrek zelených na Pálavě. Ještěrka pomalu lezla ke mně a na útok byla naprosto nepřipravená. Po mém výpadu se tak stihla jen otočit směrem k Jiřímu, ale to už jsem ji pevně držel. S trofejí jsme se vyfotili a pak ji pustili zpět. Poblíž domu jsme našli ještě dlouhou svlečku užovky rodu Elaphe. Spoustu zajímavostí nabízely i příkopy podél cesty. Kromě dalšího přejetého šírohlavce ještěrčího například ještě svlečku užovky rodu Natrix, mrtvou želvu a dvě sovy. Když už začaly docházet síly, objevilo se na obzoru sídliště. Po další asi hodině jsme dorazili do města s krásným historickým centrem s několika středověkými domy, hradem a největšími palmovými háji v Evropě (a ulicemi plnými švábů amerických).

Svlečka pravděpodobně užovky rodu Natrix Ještěrka perlová (Timon lepidus) Ještěrka perlová (Timon lepidus) Trofej Lokalita u zříceného domu Svlečka užovky rodu Elaphe Síť pokoutníka (?) Elx, palmový háj

Začínal den po překročení „nivel zero“ a my jsme teprve čekali v Elx na autobus na západ, do Almeríe. Protože ale narozdíl od stopování šlo cestování autobusem hladce, bylo nám jasné, že se do cíle i zpět dostaneme bez problémů.

Almería nás upoutala svými historickými památkami, navíc pro občany Unie přístupnými zdarma, takže jsme v ní strávili celé dopoledne a navštívili maurskou pevnost la Alcazaba, muzeum olivového oleje, starou arabskou čtvrť.

Arabská čtvrť Krajina na severu Zahrady na La Alcazaba

Odpoledne jsme odjeli na severovýchod do Tabernas. Městečko přibližně velikosti Uherského Brodu nás upoutalo svými úzkými uličkami a absencí kohokoli živého. Siestu tady brali vážně, takže jsme se museli spoléhat na naše vlastní zásoby a vydali jsme se na trosky hradu, které jsme viděli na kopci nad městem už z autobusu. Nahoře jsme složili krosny a po obědě nalehko vyběhli do terénu. Od začátku expedice jsme byli sužováni horkem a suchem, a teď, když jsme dojeli doprostřed pouště, začalo poprchat. Naštěstí se počasí po chvíli uklidnilo a my jsme mohli pokračovat. V jedné z betonem dolepených zdí hradu jsem objevil svlečenou kůži snad užovky girondské (Coronella girondica). Pod hradem jsem vyhrabal z nory dalšího slíďáka Lycosa a pod kameny jsem našel svlečku maloočky rodu Neosparassus, lepovku jižní Scytodes thoracica, kterou znám už z cest po Chorvatsku (viz Chorvatsko 2002). Ze zbytků věže jsme měli dobrý výhled do okolí a vybrali jsme si lokality pro další den. Když jsem později prolézal svah pod nejdelší hradní zdí, porostlý opunciemi, uviděl jsem zpod kamene trčet kus hadí svlečky. Vyhrabal jsem ji a podle stále zřetelné kresby usoudil, že patří štíhlovce podkovní (Coluber hippocrepis). Když jsme se k večeru vraceli dolů do města, odchytili jsme štíra Buthus occitanus.

Krajina u Tabernas po dešťové přeháňce Slíďák Lycosa sp. Lokalita pro příští den - kopec za řekou Svlečka Hemorrhois hippocrepis Detail kresby na hlavě Tabernas

Přenocovali jsme v parku. Natáhli jsme si budík na pět hodin ráno, abychom vyšli ještě za tmy a mohli se svítáním zastihnout plazy ještě prochladlé a líné. Když jsem se v pět hodin probudil, byla naprostá tma. Rozhodl jsem se počkat do půl šesté. Stále byla tma. Leželi jsme a čekali na svítání, které nepřicházelo. Došlo nám, že jsme pořádný kus na západ od domova a slunce se hned tak nedočkáme. Po sedmé hodině už jsme to nevydrželi, sbalili věci a vydali se přes údolí s vyschlou řekou kolem domků pastevců koz na námi vyhlédnutý kopec. Slunce se začalo pomalu škrábat nad obzor asi o půl osmé a odhalilo svahy stále poměrně hustě porostlé trávou, která ale na závětrné straně řídla a na dalších kopcích se pomalu vytrácela. Nahoře nám byla zima a krčili jsme se za krosnami čekajíce na první hřejivé dotyky slunce. Zatím kolem nás poletoval jakýsi pták s bílým ocasem a po něm následovalo hejno vlh. Ty usedly na dráty elektrického vedení a začaly nádherně zpívat. V mé hitparádě ptačích hlasů okamžitě obsadily první místo s velkým náskokem před slavíkem, jehož zpěv pro mne v tu chvíli ztratil kouzlo. Prohřáli jsme se a vydali se po svahu. Pod každým kamenem jsme nacházeli svlečky malooček a oothéky kudlanek. Potkali jsme i několik slíďáčích nor a spoustu sarančí Oedipoda. Jiří objevil v keříku ukrytou pruhovanou ještěrku, vlastně ještěrkovce alžírského(Psammodromus algirus). Později jsme narazili ještě na několik dalších, tím ale naše plazí úlovky skončily.

Plod opuncie Výhled z lokality Ranní společník Lovec v akci Ještěrkovec alžírský (Psammodromus algirus) Ještěrkovec alžírský (Psammodromus algirus) Ještěrkovec alžírský (Psammodromus algirus) Opuncie Poušť u Tabernas

Další zastávkou byl plochý kopec na druhé straně údolí s řídkou nízkou trávou a několika keříky. Chytili jsme kudlanku Mantis religiosa a dvě zajímavé, pářící se saranče. Sestoupili jsme na silnici pod kopcem a vydali se směrem k filmovému westernovému městečku, které leželo kdesi po cestě do Almeríe. Samozřejmě nebylo naším cílem. Procházeli jsme se po skutečné poušti, která začínala kousek za městem. Bohužel jsme nenalezli vhodné lokality k odchytu čehokoli živého. Šli jsme stále dál, až jsme se znovu dostali do vyschlého řečiště. V eukalyptech sedělo hejno vlh a zpívalo nám, zatímco jsme obraceli kameny. Nad hlavami nám proletěla malá sova. Pod jedním z kamenů jsem našel obrovského štíra Buthus occitanus, pod dalším zadní část těla velké mrtvé zemivky.

Lokalita na kopci Pářící se saranče Pohlded zpět na předchozí lokalitu Vyschlé koryto řeky Zbytek květu orchideje Štír Buthus occitanus

Z Tabernas jsme se večer vrátili do Almeríe a odtud po krátkém odpočinku na molu ve společnosti zpívajícího Araba přes Murcii do Cartageny, kde jsme strávili den prohlížením antických památek (punská hradba, římský amfiteátr a základy kolosea, na kterých stála aréna pro corridu). Přestože jsme si od města, které za časů rozkvětu římského impéria neslo název Cartago Nova, slibovali hodně kulturních zážitků, nakonec se nám Cartagena zdála nejzanedbanější ze všech měst, která jsme navštívili.

Procházka sluneční soustavou, Murcia Skákavka "Fíkus"

Dalším cílem byla Valencia (v deníku okomentována poznámkou „lleno de p*tas“). (Bude následovat nebiologická odbočka:) Dorazili jsme o půlnoci a přemýšleli, jak zkrátit čas do otevření CAC, města vědy a umění (Ciutat de les Arts i les Ciéncies - viz článek „Expedice/Španělsko“). Rozhodli jsme se najít konec města (jako obvykle) a udělat noční lov. Už podél zdí CAC se začaly objevovat první lehké ženy a dívky, ale to nás neodradilo. Znejistěli jsme ale, když se přiblížilo policejní auto, jehož posádka šla zcela evidentně po nás. Řidič zastavil uprostřed silnice, dva policisté vyskočili z auta a nahnali nás ke zdi. Donutili nás ukázat batohy a samozřejmě doklady. Velmi profesionální příslušník dále požadoval, abych mu ukázal fotografie na digitálním fotoaparátu. Nějak přišla řeč na to, co pohledáváme ve Španělsku a proč se potulujeme okrajovými částmi Valencie dlouho po půlnoci. Odpověď vyvolala na jeho tváři lehký úsměv. Začal být hodný, ale požádal nás, abychom nepokračovali dál, protože to není bezpečné. Museli jsme přečkat noc v areálu CAC, kde jsme se zahřívali nad halogenovými reflektory zabudovanými v zemi. Zatímco jsem se věnoval psaní cestovního deníku, Jiří nad jedním z reflektorů usnul. Se svítáním jsme se vydali znovu směrem k nádraží abychom si aspoň trochu plodně zkrátili čekání a cestou zpět k CAC jsme fotili nejzajímavější místa. Valencia je jedno z nejúžasnějších měst španělského jihu a rozhodně se minimálně vyrovná Barceloně za kterou lehce zaostává co se týče historických budov, ale vítězí v moderní architektuře a celkovém dojmu.

Duchovní bytost vyššího vědomí Krytý "palmový háj" v areálu CAC Další typicky "květináčový ficus" Pěkné kvítko na trnitém stromu (kapok vlnatý) Jedno z typických náměstí ve Valencii CAC Ještěrka střežící oceanárium v CAC L'Oceanogràfic

Večer jsme se vydali na další cestu. Naší základnou pro poslední dva dny byla opět Tarragona. Tentokrát jsme podnikli výpravu dál za akvadukt, ale opět jsme se ztratili, pro změnu v neprostupném borovém lese. Vylezli jsme na vrchol kopce a našli rozbořený a anarchisty označkovaný památník 25. výročí korunovace Alfonsa XIII. věnovaný admirálem Marianem de Puic y Valls. Poblíž památníku v kaluži v prohlubni kamene jsme našli žábronožky a o kus dál chytili dalšího štíra. Naše snahy o nalezení mausolea byly marné a tak jsme pokračovali lesem směrem na Tamarit. Došli jsme na cestu, která vedla zpět do Tarragony a všimli si známého zvuku v trávě. Po chvíli hledání se nám vždy podařilo najít kobylky Ephippigera. Neunikly nám ani staré dobré kudlanky nábožné. Cestou jsme narazili ještě na jednu slibnou lokalitu s další kaluží se žábronožkami, ale nakonec jsme kromě několika sarančí a poměrně běžných pavouků neviděli nic. Ve čtvrti Sao Pedro y někdo další jsme odchytili další kudlanku rodu Empusa a zajímavou saranči. U fotbalového hřiště jsme promarnili poslední příležitost chytit hada, když nám jeden utekl pod velký kámen. Sešli jsme do údolí a pokračovali lesem k akvaduktu vedeni servisním koridorem nad plynovodem, jehož konec jsme dříve potkali právě kousek od akvaduktu. Našli jsme další jezírko s žábronožkami, ale na Jiřího udělali největší dojem strašníci, kteří se schovávali pod kameny.

Zbytky památníku korunovace Alfonsa XIII. Buthus occitanus Žábronožka Zkamenělá lastura mlže Jezírko s žábronožkami Slibná lokalita okolo jezírka Strašník

Večer jsme se uložili ke spánku za zpěvu vlh a ráno nás už čekala jen cesta na nádraží. Hadí bohové nám vložili pod nohy poslední hadí kůži, kterou jsem si strčil do kapsy k pozdějšímu určení a vytáhl ji doma až z opraných kalhot, když jsem je po dlouhé době oblékal. Odjeli jsme do Barcelony, kde jsme večer nastoupili do autobusu směr TXÉQUIA. Tolik Španělsko…

Jiřího fotografický ateliér

...přijel jsem do Prahy, nastoupil do vlaku a ráno byl v Luhačovicích. Odpočinul jsem si asi tři hodiny a vydal se na další cestu, do Itálie a pak do Chorvatska, ale o tom, milé děti, zase někdy příště. Dobrou noc :)

V Luhačovicích, 12.2.2006, 22:21


Publikováno 12.02.2006

(CC) Evarcha 2001-2012
ISSN 1803-6171
 
expedice/spanelsko-05.txt · Poslední úprava: 2015/09/17 21:36 (upraveno mimo DokuWiki)     Nahoru