Kamenárka

(2. května 2008)

Štramberk je městem významným nejen po historické stránce, svými tradičními dřevěnými domky, úzkými uličkami a hradní věží, která je dominantou okolí. Poblíž se nachází lom, na jehož skalních stěnách se hbitě prohání plaz, který se na jiném místě ČR nevyskytuje. Je jím ještěrka zední. A právě za ní jsme se den po prvomájovém svátečním dni vypravili.

Po delší době se k nám opět připojil i Morák, tedy Pavel Moravčík, a celá výprava tak byla mnohem zábavnější. Vyrazili jsme v Jiřího voze vybaveni množstvím nádobek, neboť jsme očekávali též úrodu obojživelníků, především čolků obecných. Kromě toho jsme přibrali kladívko, které mělo uspokojit Morákovu touhu po zkamenělinách ze sousedního vápencového lomu.

Zaparkovali jsme na okraji malebného městečka pod skalou čnící do výše několika metrů nad nezastavěné prostranství mezi domy a vyrazili na první drobný průzkum, abychom zjistili, kudy se dostaneme k opuštěnému lomu Kamenárka, který byl naším cílem. Vyšplhali jsme vzhůru přes drobné sleziníky a množství kvetoucích rostlin a naskytl se nám výhled na město. Ráno bylo poměrně chladné, ale téměř jasná obloha slibovala rychlé oteplení. A tak už po prvních několika krocích jsme mohli sledovat samce ještěrky obecné se zářivě zelenými boky.

Přijeli jsme ale kvůli jinému druhu, a tak, po zjištění, že jsme obklopeni plotem jakési zahradnické kolonie, jsme slezli zpět na cestu a pokračovali podle turistického značení a proti směru gravitace do strmého kopce nad městem, každý samozřejmě s nejméně jedním sladkým štramberským uchem v ruce.

Výstup nás značně zmohl, ale útěchou nám byl výhled na celou lokalitu z nejvyššího bodu horního lomu. Jen tu a tam se kolem mihl zbloudilý cyklista a dojem z přírodních krás narušoval, ale nijak zvlášť nepříjemně, jen pohled na obrazce vyskládané z kamenů na prostranství kolem jezírka pod stěnou lomu. Na hraně srázu jsme posnídali a stačilo se jen nahnout kus dopředu a mohli jsme si z blízka prohlížet sleziníky a mochny krčící se ve štěrbinách skalní stěny. A jen o půldruhého metru dál, když jsem vstal a slezl o metr níž, se prohnala ještěrka, kterou jsme si tolik přáli vidět. Sice okamžitě zmizela v úkrytu, ale rychlost, s jakou jsme na první ještěrku zední narazili, dávala tušit, že je odteď budeme potkávat na každém kroku.

Horní část lomu je tvořena vrchní stěnou a další terasou, od jejíž hrany padá druhá ze skalních stěn na prostranství s tůňkou. Slezli jsme tedy po okraji první stěny, obdivujíce zdejší flóru, a pokračovali po patě skály. Několikrát jsme povylezli nahoru a prohlíželi úkryty pod velkými kameny, ale narazili jsme jen na housenku jasoně červenookého, motýla, jehož zdejší, endemický poddruh Parnassius apollo strambergensis bohužel vyhynul a dnešní populace se na lokalitu dostala reintrodukcí ze Slovenska na počátku 90. let.

Dole na nás už ale čekaly ještěrky a zatímco Morák se je stále ještě snažil nalézt o patro výš, mě s Jiřím už zaměstnávala ještěrka prchající podél skalní stěny. Jak přibývaly další, přidal se k nám i Morák a rozdělili jsme se tak, že se každý mohl věnovat vlastní, ať už focení jako já s Jiřím, nebo odchytu, který nakonec úspěšně završil Morák poté, co několikrát selhaly mé pokusy, ať už kvůli trnitým ostružinám, nebo prosté neznalosti terénu oproti domácím ještěrkám.

Držet ještěrku zední bylo splněním našeho dalšího malého snu. S hlavou jako malí krokodýlci a štíhlým tělem působí exoticky nejspíš i na mnohého všímavého turistu neznalého naší herpetofauny. Hojnost ještěrek na lokalitě, díky které jsme nemuseli pracně propátrávat každé křovisko a nachodit stovky metrů, nás tak těšila, že jsme po nafocení detailů další ještěrky nelovili a jen jsme si užívali pocit, že jsou všude kolem nás a fotili je v situacích jim jistě milejších než jakkoli jemné držení v rukách zvědavých biologů.

Od malého jezírka pod skalní stěnou nás dělilo jen několik metrů, a tak se dalo očekávat, že naše další kroky povedou právě tam. A už jsme se těšili také na rosničky a čolky, které slibovala informační tabule na přístupové pěšince. Na hladině se odrážely větve okolních stromů a značně komplikovaly hledání známek života pod vodou. Plížil jsem se tedy po břehu skláněje se nad hladinou, abych si zastínil část hladiny a viděl až na dno obdobně, jako činí některé volavky, aby do svého stínu lákaly ryby. Takto osvědčená technika záhy přinesla výsledek v podobě dvou samic čolka obecného (Lissotriton vulgaris), které jsem vyplašil mezi vodními rostlinami. Obě se ihned zahrabaly do spadaného listí na dně. Brzy dorazil Jiří s Morákem a pomáhali určovat polohu dalších čolků, a tak jsem se za chvíli triumfálně navracel z vody s odchyceným samcem, který posloužil jako vděčný fotografický objekt.

Přestože jsme se snažili najít též rosničky, nebyli jsme úspěšní, a tak nastal čas sejít o další úroveň níž. Opustili jsme horní část lomu a sestupovali arboretem až ke stěně dolní části. Z obrovské výšky jsme si mohli prohlédnout celý areál s množstvím tůní a kaluží, horolezeckou stěnou a úsměvnou imitací antických trosek, která však jistě slouží jako ideální terén pro ještěrky zední. Část sestupu pokračovala po skalách, kde jsme se opět mohli zblízka setkat se sleziníky a netřesky a jistě i další typickou flórou vápencových skal, z níž za zmínku ještě stojí především hořce, známé jistě i laikům z tradičních obalů horalek. Na prostranství pod skalou jsme vstoupili skalní branou za chatkou správce této lokality, zoologa, který se stará o blaho rostlin i zvířat na skalách i v tůňkách.

Jeho pozornost jsme upoutali, když jsme jako neukáznění návštěvníci sešli z vyznačené pěšinky, abychom si vyfotili kuňku žlutobřichou, která, ač v našich krajích hojná téměř v každé louži, dosud unikala spouštím našich fotoaparátů. Narušení zdejšího řádu jsme vysvětlili naším zápalem pro přírodu, v mém případě taktéž i jejím aktivním studiem, a s tím se nám dostalo vřelého uvítání. Najednou jsme měli přístup k vhodnému vybavení a do všech míst, odborný výklad přímo na místě a navíc jsme nemuseli trávit čas hledáním vhodných tůněk, protože jsme byli přivedeni přímo k čekajícím úlovkům.

Zatímco Morák se zajímal o obyvatelstvo tůněk, já s Jiřím jsme se rozeběhli do mokřin hledat, tentokrát už s oficiálním povolením, další kuňky. Než jsme ale objevili první, narazili jsme na jezírko hustě zarostlé vachtou trojlistou a jinými vodními rostlinami (botanikové snad odpustí, že znám jen to, co roste ve školní zahradě), které obývali známí čolci obecní. Jak se ukázalo, ti zde žijí v každé větší tůňce. Taková hojnost obojživelníků samozřejmě představovala ideální zdroj potravy pro užovky obojkové, a ty samozřejmě nemohly uniknout naší pozornosti. A tak, než jsme se dostali k dalším velkým úlovkům výpravy, potkali jsme na toulkách za potravou dva hady s měsíčky za hlavou. Tůňky oplývaly životem, jak obojživelníky, tak různými bezobratlými jako jsou znakoplavky a další vodní ploštice. Nad tím vším poletovalo množství druhů okřídleného hmyzu.

Na nás ale čekal vrchol pobytu v dolní části lomu, njevětší zástupce našich běžných čolků - Triturus cristatus. Vydali jsme se tedy na čolky velké. Ale nejprve jsme si museli přinést vypůjčené akvárium a síťku, které nám značně ulehčily práci. Vlastně bez síťky bychom z hluboké vody čolky stěží vylovili, a i tak to nebyl snadný úkol. Ze dna nebo vegetace šlo čolky dostat jen ztěží, a tak nezbývalo než čekat, kdy něktrý z nich vyplave do vodního sloupce, kde bychom ho mohli jednoduše podebrat. Po nějaké době jsme měli v akváriu dva čolky, samce a samici, a nebylo tedy nutné de déle snažit. Oba měli nádherně vybarvené břicho a samec se honosil vysokým kožním lemem, se kterým vypadal skoro jako drak z čínských slavností.

Nakonec se nám podařilo objevit další čolky v několika větších tůňkách, zarostlých vachtou, uprostřed areálu spolu s kuňkami žlutobřichými. Morák byl brzy vyslán na prašný svah, kde v příštích desítkách minut spolu s jednou slečnou ze Štramberka hledal zkameněliny. My jsme zatím vrátili vybavení a v chatrči si prohlíželi sbírku místního hmyzu a rostliny určené k opětovnému usazení na lokalitě., když se spustila krátká přeháňka.

Rozloučili jsme se a vydali za Morákem, který si nevšímal rozmarů počasí a vyhrabával jeden pozůstatek pravěkého života za druhým. Když jsme si zvykli na hvězdičkovitý tvar drobných nálezů, jejichž původ jsem mezitím zapomněl, nacházeli jsme jich najednou s trochou úsilí množství na každém metru. Kvůli tomu jsme vlastně taky přijeli a Morák už se těšil na své kladivo, které měl přichystané na návštěvu funkčního lomu na druhé straně města.

Opustili jsme tedy Kamenárku a přes vrchol kopce a štramberskou Trúbu se vydali ke známé jeskyni Šipka a odtud přelezli plot k nedalekému lomu. Zdrželi jsme se jen chvíli, ale i tak jsme stihnli najít zkameněliny podobné houbám a amonitům a jiným prastarým tvorům. Bohužel pevně zarostlé v kameni, a tak jsme odešli bez suvenýrů. Kamenárku jsme opustili s pozváním na sezónu jasoňů červenookých, která začínala o měsíc později. Bohužel jsme se ale na druhou výpravu nevydali, a tak zůstává jako cíl do příštích let.

Publikováno 27.02.2009