Jeseníky

(26.-28. července 2006)

Do Jeseníků jsme se vypravili s cílem odchytit zmiji obecnou a nafilmovat ji pro připravované amatérské DVD o našich hadech určené našemu bývalému gymnáziu. Cíl zvolil Jiří, který má rodinu v Šumperku a zná okolní krajinu. Vyrazili jsme ve středu odpoledne vlakem do Šumperka, kde jsme se před cestou naposled pořádně navečeřeli u Jiřího babičky. K cíli jsme se vydali další den ráno. Byla jím obec Kunčice.

Z vlaku jsme vystoupili v asi tři kilometry vzdáleném Starém Městě pod Sněžníkem a dál pokračovali pěšky vedeni žlutou turistickou značkou. Asi v polovině cesty jsme se rozhodli udělat zastávku, abychom se nasvačili. Usadili jsme se na polní cestě a během pojídání rohlíků jsme pozorovali bezobratlý život kolem nás a fotili všechno, co se nám připletlo pod nohy. Odchytili jsme například malého střevlíčka, křižáka čtyřskvrnného nebo jakousi podivnou hmyzí larvu.

Dále na cestě jsme se setkali s prvním plazem - ještěrkou živorodou. Ta nám však utekla do kopřivového porostu, takže jsme se raději vydali dál, očekávajíce další exempláře v hojném počtu i na jiných místech. Další, tentokrát čistě biologická přestávka následovala po několika minutách na vlhké louce, kde naši pozornost upoutaly nejprve hojné kobylky Tettigonia cantans a hned po nich další velké kobylky, které jsme dosud neurčili. Našli jsme několik zelených samic a pokoušeli se je nafilmovat za letu. Po několika nepovedených pokusech jsme sbalili věci a zdolali poslední úsek cesty po silnici.

Do Kunčic jsme dorazili kolem poledne a sedli si do hospody na kofolu, abychom z místních dostali tipy na vhodné lokality. Dva z hostů restaurace nás poslali směrem za kostel, odkud vede cesta na pastviny nad vesnicí. Prošli jsme kolem kostela a domu zbořeného letošní sněhovou nadílkou a odbočili na polní cestu. V první zatáčce jsme objevili slibnou lokalitu. V malé skupince stromů bylo několik hromádek velkých kamenů a u cesty kus kamenné zídky s betonovou plošinkou. Protože bylo horko, nečekali jsme, že se někde objeví vyhřívající se zmije. Chovali jsme se proto stejně jako kdekoli jinde: začali jsme obracet kameny a hledat cokoli živého a přitom jsme tajně doufali, že se pod kamenem přece jen nějaká zmije ukrývá. Když jsem zídku obešel, narazil jsem na vybetonovanou díru v zemi neznámého využití. Její víko bylo na dvou místech porušené a dalo se vlézt dovnitř. Už při prvním nahlédnutí do jednoho z otvorů jsem uviděl hnědého skokana a dva dospělé slepýše. Seskočil jsem tedy dolů a málem šlápl na velkou ropuchu. Jeden ze slepýšů se ukryl pod odhozený kus igelitu a při jeho hledání jsem našel ještě dalšího, mladého. Pak už jsem ale vylezl zpátky na denní světlo a vyšli jsme vzhůru do svahu.

Prošli jsme kolem několika domů a obešli několik slibných hromad dřeva, ale nenašli nic zajímavého. Zastavili jsme se až na pastvině na kterou jsme měli namířeno a rozhodli se poobědvat konzervu koňského guláše. Po jídle jsme zůstali ležet v trávě a dlouho trávili, protože se nám nechtělo pokračovat do kopce. Nakonec jsme ale museli složit batohy do stinného úkrytu pod stromy a odlehčeni se začít plně věnovat tomu, kvůli čemu jsme přijeli. Vydali jsme se podél řady stromů a obraceli kameny, které sem byly nanošeny z pastvin. Jako kdekoli jinde jsme nacházeli nejčastěji mravence, za chvíli jsme ale mezi nežádoucí nálezy zahrnuli také slepýše, kteří byli na pastvinách i ve vesnici extrémně hojní. Během cesty do svahu jsme jich našli několik, ale stále zůstávali jediným druhem plaza nalezeným na této lokalitě. Byli jsme ale úspěšní alespoň co se týče bezobratlých. Skoro na každém keři nebo trsu vyšší trávy jsme nalézali velké křižáky obecné (Araneus diadematus) a pod kameny se ukrývala spousta brouků. Nejzajímavější druh hmyzu na nás ale čekal na kmeni jednoho ze stromů a nechal se filmovat, zatímco si pochutnával na ulovené samici srpice. Byl to roupec rodu Laphria. Pozoroval každý náš pohyb a byl připraven při jakémkoli náznaku ohrožení reagovat. Při jeho hrozivém vzhledu a více než dvou centimetrech délky jsme ale nechtěli zkoušet jeho trpělivost a vydali jsme se dál. Nahoře u lesa se konečně ozvalo známé šustění listí a pod trsem trávy zmizela maličká ještěrka živorodá (Lacerta vivipara). Přes mnohaleté zkušenosti s odchytáváním ještěrek ji nebylo lehké dopadnout kvůli jejím drobným rozměrům, nakonec ale neunikla a musela snést pohled velkého oka naší kamery.

Vydali jsme se napříč pastvinou k další řadě stromů a všimli si všude poskakujících velkých kobylek, z nichž jednu jsme viděli už cestou ze Starého Města. Narozdíl od ní ale ty na pastvinách byly hnědé, a protože jich bylo víc, nacházeli jsme samice i samce.

Naše další kroky směřovaly po pastvině dolů do vesnice a pak zase nahoru na kopec na levé straně ůdolí, který vypadal ještě slibněji než první pastvina. Museli jsme se sice vyhnout pasoucím se kravám a já jsem dostal ránu od elektrického ohradníku, když mi sklouzla ruka z dřevěného držadla mé železné tyče na zmije, kterou jsem si nadzdvihával dráty, ale brzy jsme se dostali na pláň narušovanou malými remízky a hromadami kamení. Na zmije sice nebyl ideální čas, ale těšili jsme se, že potkáme aspoň nějakou větší ještěrku. Brzy se tak také stalo. Hromady kamení však skýtaly pro domácí jasné výhody, a tak zmizela stejně rychle jako se objevila. Kromě vegetace směřovaly naše pohledy občas také do okolní krajiny, abychom se mohli kochat krásným výhledem. Slunce se pomalu blížilo k vysoko ležícímu obzoru, takže jsme si museli pospíšit, abychom se stihli vrátit do vesnice a najít místo k přenocování. Původně jsme zamýšleli vyjít zpět na první prozkoumanou pastvinu, ale naše dlouhé trávení koňského guláše nás připravilo o čas. Spěchali jsme tedy nahoru k posledním výsypkám kamení, kde jsme si nechali utéct ještě jednu ještěrku, a pak už jsme se stočili zpět do vesnice. Jako na předchozím kopci i zde poskakovalo mnoho velkých hnědých kobylek a pod každým druhým kamenem byli mravenci, ale jak se ukázalo, i ti mohou překvapit. Pod jedním padlým kmenem jsme narazili na kolonii obrovských mravenců dřevokazů.

Když jsme došli do vesnice, už se stmívalo. Vydali jsme se tedy někam, kde bychom mohli nerušeně povečeřet a za posledními domy našli místo u říčky vhodné i k mytí nádobí. Jedli jsme ve společnosti ropuchy, takže jsme si neodpustili několik fotografií a náhodou ji zachytili ve skoku, dá-li se tomu tak u ropuchy říkat. Po jídle jsme se vrátili ke kostelu a na zanedbaném malém hřišti jsme rozložili stan. Budíky jsme natočili na sedm hodin a těšili se, jak zítra konečně chytíme zmiji.

Další den ráno jsme vstali těsně před zazvoněním budíku a začali pomalu balit stan. Už kolem půl osmé slunce postupně přestalo hřát a začalo pálit, takže jsme si museli pospíšit, aby se nám všechny zmije nevyhřály a nerozeběhly po okolí. Naše první kroky směřovaly k vybetonované zídce poblíž „pasti na slepýše“. Tušili jsme, že je vhodná chvíle překvapit nějakou slunící se zmiji a měli jsme vytipovaná místa, kde bychom je měli hledat, ale když jsem už od silnice uviděl na zídce něco, co se podezřele lesklo a předcházející den to tam nebylo, nemohl jsem uvěřit že by to byla zmije, takže jsem místo předběžného určení pozorovaného živočicha během opatrného přibližování jen stále opakoval „ty vole“. Jiří už měl dávno zapnutou kameru a šel mi v patách. Zatím jsem se už stoprocentně ujistil, že to, co vidím, je opravdu zmije a začal přemýšlet, co mám asi tak dělat až se dostanu k ní, když jsem v životě žádnou zmiji nechytal a naposledy jsem nějakou viděl když mi bylo asi sedm. Naštěstí jsem se od té doby dvanáct let připravoval přesně na tento okamžik a přestože jsem jedovaté hady dosud nelovil, měl jsem na ně nachystanou už čtvrtou tyč s hákovitým zakončením, pokřtěnou stejně jako čísla 2 a 3 jako Hacka (čteno [hakka]). Postupoval jsem tedy s dopředu nataženou hackou, až jsem se přiblížil na minimální možnou vzdálenost. Zmije své místo stále neopouštěla, ale zpozorovala mě a pozorně sledovala mé počínání. Hacku jsem pomalu přesunul nad její hlavu a zkusil ji opatrně přitisknout k podkladu. Zmije však ucukla a zkroutila se do výhružného postoje, po kterém následoval útěk do dutiny mezi betonovou a kamennou částí zídky. Tam jsem zmiji chvíli obtěžoval, až se mi ji podařilo přitisknout kus za hlavou. Začala zuřivě kousat do hakky, přičemž ale neopatrně vystrčila ocas z úkrytu a já ji mohl uchopit za jeho konec. Pak jsem ji uvolnil a umožnil jí popolézt kus zpět tak, aby se při vytahování nezamotala do trsu trávy, který vyrůstal mezi kameny. Musel jsem ji na chvíli pustit a odvděčila se mi ukázkovým výpadem s otevřenou tlamkou. Pak se mi ji podařilo definitivně znehybnit a vytáhnout ocasem napřed na denní světlo. Visela mi v levé ruce a rozzuřeně syčela, dokud jsem ji neschoval do plechové krabice (bývalý buben na sterilizaci obvazů), abychom se po odchytu všichni uklidnili. Po mém prvním setkání s jedovatým hadem se mi skoro podlamovala kolena a měl jsem zrychlený tep, jako bych bojoval s anakondou. Přemístili jsme se na cestu a postavili kameru na stativ, aby mi Jiří mohl pomoct při měření a zapisování dalších údajů. Otevřel jsem krabici a vytáhl zmiji hakkou, pak jsem ji už napoprvé znehybnil za hlavou a poprvé chytil jen do ruky. Pustili jsme se do měření a zatímco mi zmije odevzdaně visela z ruky, řešili jsme s Jiřím, jak se má asi otočit můj provázek na měření hadů s nečitelnými jednotkami, abychom ji neměřili obráceně. Píšu-li celou dobu o zmiji v ženském rodě, není tak jen kvůli jejímu rodovému názvu - skutečně se jednalo o samici. Byla dlouhá 61 centimetrů, tmavě hnědě zbarvená s nevýraznou kresbou. Přemístili jsme se ke kameře, abychom předvedli jedové zuby a řekli něco málo o tom, co držíme v ruce a pak už jsme zmiji pustili zpět k zídce. Když se ujistila, že je volná, rychle sklouzla dolů do trávy a zmizela nám z očí.

Uspokojeni zdařilým odchytem a splněním cíle expedice, vydali jsme se dál po cestě k domkům u pastvin doufajíce, že třeba ještě nějakou zmiji objevíme. Místo zmije jsme narazili na starého obyvatele Kunčic, který hned věděl kdo jsme, protože jsme se během našeho pobytu stali atrakcí pro celou vesnici. S jeho manželkou jsme se bavili o zmijích předchozího dne a on nám začal vyprávět, jak je celý život fotografoval a potkával při různých příležitostech. Padla řeč i na užovky obojkové, které se občas ukazují nahoře na pastvinách. Po zajímavém setkání jsme pokračovali dál, ale žádná zmije už na nás nečekala. Zamíříli jsme tedy do kunčické hospůdky, kde nás opět přivítali místní štamgasti a vyzvídali, jak skončil náš lov.

Čas odjezdu se přiblížil a i když jsme ještě předchozí večer uvažovali, že tu zůstaneme o den déle, po úspěšném odchytu už jsme neměli další plány, a vydali jsme se do Starého města na vlak. Tak skončila zatím nejlépe naplánovaná expedice: jet do Jeseníků, chytit zmiji, natočit ji, pustit a jet domů. Splněno.

Publikováno 19.08.2006