Pískovna Bzenec - Přívoz

(24. dubna 2010)

Do Bzence jsme se vydali, abychom konečně přidali nějaké nové druhy obojživelníků do naší sbírky blízkých setkání. Lokalita se jednak nachází blízko mého letního sídla a dále je jedinečnou ukázkou stavu, v jakém byla řeka Morava a její okolí před regulací. Především jsem ale dostal konkrétní tip od Roberta Černého z katedry zoologie, který lokalitu dobře zná, stejně jako její obyvatele. A rovnou můžeme prozradit, že jsme se sem vypravili na blatnice skvrnité (Pelobates fuscus).

Snad ještě abych představil osazenstvo našeho expedičního vozidla. Volantu jsem se chopil já, neboť vůz byl rodinným majetkem. Úlohy spolujezdce se zhostil ostřílený lovec žab a plazů Pavel Moravčík, zvaný Morák. A na zadním sedadle se tísnila dnes již také pravidelná účastnice výprav, Petra Chmelová. Připraveni na brodění vodou, prodírání kopřivami i lov všeho živého jsme tedy zasedli do našeho malého automobilu a po necelé hodině cesty vystoupili před chátrající vlakovou stanicí Bzenec - Přívoz, zhruba v půli cesty mezi Bzencem a Strážnicí.

Popis lokality a cestu na ni jsem si příliš dobře nepamatoval a satelitní snímek jsem uchovával pouze v hlavě, a tak jsme se vydali pěšky po silnici, která nás zavedla do nitra stále využívané pískovny. Naštěstí byla sobota, a tak stroje stály a nebylo nikoho, kdo by nás z prostoru vykázal. Pobyt v pískovně lze přirovnat k pobytu v poušti nebo u moře. Všude kolem je písek, který leze do bot a čehokoli jiného, co se dotkne země, od batohu po fotoaparát. Zároveň ale navozuje příjemnou prázdninovou náladu a také příjemný pocit z poznávání nového, zcela jedinečného prostředí.

Nutno říct, že na blatnice nebyla nejvhodnější doba, neboť bylo chvíli po poledni a jmenované žabky jsou tvorové typicky noční. I tak jsme ale doufali, že naše cesta bude úspěšná a u prvního přechodu přes pásový dopravník odbočili na lesní cestu s řadou hlubokých kaluží. To už jsme slyšeli kvákání zelených skokanů a ve vodě viděli mizet první kuňky. Stočili jsme se zpět k pískovně, abychom si ji co nejlépe prohlédli, než se zaměříme na nejlepší místa.

Zastavili jsme se u domku nad odkalovací nádrží, v níž se nechává sedimentovat jemný písek. Pohybovali jsme se už totiž v oblasti, kde se vyskytuje ještěrka zelená (Lacerta viridis), a právě podezřelé šustění v trávě bylo tím, co přerušilo náš postup. Brzy jsme zjistili, že ještěrky jsou všude kolem, i když nebyly nijak zvlášť velké a navíc jsme je nebyli schopni chytit.

Chvíli jsme se také snažili najít vhodnou část nádrže s mělčím dnem, ale ukázalo se, že je příliš hluboká. Usoudili jsme tedy, že v těchto místech žádný extra úlovek neuděláme a vydali jsme se podél pásového dopravníku na písek dál do pískovny. To už vše začínalo vypadat slibně. Všude bylo mokro a na cestě podél dopravníku stály hluboké kaluže s vodou, které se pod jednou z hromad písku rozlévaly do jedné velké tůně. A než jsme se stačili pořádně porozhlédnout, už jsme zaslechli první ropuchu zelenou (Pseudepidalea viridis). Původce cvrčivého zvuku jsme sice přímo nenašli, zato se nám pod kusem gumového pásu ukázal jiný samec.

Okolní kaluže byly už plné ropuších vajíček a v jedné jsme dokonce našli čerstvě vylíhlé pulce, kterým ještě za hlavou trčely nápadné vnější žábry. Kromě nich jsme všude ve vodě viděli slunící se kuňky obecné (Bombina bombina). Na poměrně malém prostranství, které tyto dočasné tůně zabíraly, se nakonec tísnilo druhů ještě víc. S Morákem jsme si každý našli svého samce rosničky (Hyla arborea).

Jejich focení nám jako obvykle zabralo nejvíc času, protože narozdíl od ostatních žab se rosničky fotí rády a bez obtíží. Za prvé, jakmile jsou chyceny, brzy pochopí, že jim od nás nebezpečí nehrozí, a tak zatímco například skokan by při první příležitosti několika skoky zmizel pod vodou, rosnička se pohodlně posadí v dlani. A za druhé je focení evidentně zajímá a po celou dobu se zvědavě otáčejí za objektivem, případně na všechny, kteří se procesu účastní. Poté, co jsme rosničky nechali jít, jsme ještě chytili drobnou kuňku, která by za zmínku nestála, kdyby nebyla shora celá mechově zelená.

Morák s Petrou se vydali napřed a další zajímavé místo objevili na druhé straně dopravníku. Musel jsem se tedy vydat k nejbližšímu přechodu a kousek se vrátit. To už se ale oba vydali do podmáčených křovin, ve kterých stálo asi třicet centimetrů vody. Všude v zatopené trávě bylo slyšet kuňky, s jejich spatřením to už bylo složitější, ne však nemožné, a tak se Petře podařilo i několik ilustrativních fotografií z jejich intimního života.

Já jsem se zatím ještě stále věnoval souši. Nové brodící kalhoty jsem přenechal Pavlovi a přezul se do gumáků, abych se při pobytu na vyhřáté cestě uvařil o něco později. Soustředil jsem se totiž na ještěrky, které se na jejích okrajích vyhřívaly. Věděl jsem o jedné samici a o dvou samcích, ale neustále mi unikali, jakmile jsem se přiblížil. Mladšího samce se mi nakonec podařilo chytit do očka. Jen co jsem se rozhodl vydat do vody, prošel se mi druhý samec přímo pod nohama. Zastavil jsem se tedy a chvíli jej pozoroval, protože se zdálo, že jej má přítomnost nijak nevzrušuje. Pokračoval kolem mé pravé nohy, na chvíli se zastavil, aby zakousnul drobnou svačinku a pak se vydal dál.

V tu chvíli jsem se za ním vrhnul, ale už bylo pozdě. Samec hbitě popoběhl a zastavil se až na kmeni hustého keře, kde mě sebejistě pozoroval. Nechal jsem jej být. Kromě něj a kuněk už jsme si připsali i samici rosničky, a tak jsem se ještě na chvíli podíval do vody a vydali jsme se dál. Na ještěrky jsme ještě úplně nezapomněli, očko jsem vyzkoušel ještě na jedné, pak jsme se ale už vrátili na druhou stranu dopravníku, abychom prozkoumali nejhlubší kaluže.

V těch, jako ostatně i jinde, převažovaly kuňky. Opět jsme ale narazili na jednu mechově zelenou, což je mezi žábami vyvedenými obvykle v barvě bahna příjemné zpestření. Kromě nich se nám podařilo po hlasu vypátrat dalšího samce ropuchy zelené. Těchto žab jsme si letos dostatečně užili na Bašňově, ale přesto nás každé setkání těší, neboť se jedná zcela jistě o naši nejkrásnější ropuchu (respektive, pro nezasvěcené, o jedinou relativně hezkou).

Okolní lesy a především pověstné písčité břehy řeky Moravy nás stále lákaly k návštěvě. Sice jsem měl chvíli pocit, že slyším typické tlumené kvokání, tedy hlas blatnice skvrnité, bylo by to ale příliš krásné, než aby to byla pravda. Zvuk se už neopakoval, a tak jsem se spokojil s tím, že ho mohlo vyvolat bublání vzduchu ze dna, když jsem se postavil do bahna na okraji kaluže. Vykročili jsme tedy cestou do lesa.

Doufali jsme, že kolem zdejšího neregulovaného toku nalezneme spoustu vhodných tůní, které by mohli obývat čolci. Nicméně břehy v těchto místech byly značně vysoké, a tak jsme nakonec měli problém dostat se alespoň k samotné řece. Místo abychom se prodírali houstnoucím borovým lesem, zvolili jsme postup po lesní cestě, která nás dovedla k rozlehlé louce, porostlé svěže zelenou trávou. Na jejím konci se svažoval holý břeh Moravy, stíněný vzrostlými topoly a vrbami. Po tůňkách nebylo ani stopy, zato jsme však narazili na známky pobytu velkých savců.

Už zdálky nás totiž upoutaly typicky opracované pahýly, pozůstatky po mladých stromech, které padly za oběť bobrům (Castor fiber). Kmínky byly široké do 20 centimetrů a stromů leželo v okolí hned několik. Obešli jsme je a sestoupili po bahnitém břehu těsně nad úroveň hladiny Moravy. Měli jsme v plánu malou svačinu, ještě předtím jsme ale prozkoumali další bobří stopy. Kolem našeho stanoviště vedlo několik skluzavek, kterými se bobři dopravují od pásu stromů do vody. V bahně vyšlapané cestičky se rýsovaly zdálky viditelné bobří stopy s nápadnými plovacími blánami. Při průzkumu jsme došli až ke vzrostlejším stromům. A s úžasem jsme pozorovali největší bobří dílo: padlý strom s kmenem o průměru asi 60 centimetrů, opět typicky opracovaný vyhlodáním značného objemu dřeva po celém obvodu těsně nad zemí. O kus dál dosud stál druhý, podobně rozpracovaný strom, který čekal na stejný osud.

Živého bobra jsme však nespatřili. Ve dne ostatně nebylo příliš šancí, navíc bychom se museli chovat o poznání tišeji. Raději jsme se tedy vydali zpět proti proudu, tentokrát lesem, a kochali se vyhlášenými písčitými břehy řeky, vysokými kolem 4 metrů, strmě padajícími k hladině. Opatrně jsme nahlíželi přes okraj, abychom se spolu s jemným pískem neutrhli a nesjeli dolů. Opatrnost byla jistě na místě, neboť přes veškerou snahu se mi podobná nehoda téměř podařila.

Došli jsme až k okraji areálu pískovny a ještě naposledy zabočili k řece. Tentokrát jsme se ale museli prodírat nepříjemnými kopřivami a Morák s Petrou se rozhodli, že nebudou pokračovat a počkají na mě pod stromy. A o nic nepřišli. Zdálo se, že jediným zoologickým objektem bude z bahna vyčnívající prasečí hlava, vyplavená řekou. Nakonec se mi v porostu na břehu mihla alespoň užovka obojková. Vzhledem k tomu, že vegetace sestávala výhradně z výše zmíněné kopřivy, nemělo smysl ji déle pronásledovat.

Přes blížící se návrat domů mě neopouštěla naděje na nalezení blatnice, nicméně snažil jsem se postup zdržovat, abychom se k nejslibnějším tůním dostali pokud možno až za soumraku. Prozkoumali jsme tedy podrobněji hluboké nádrže na okraji pískovny, kde se ozývali zelení skokani a kuňky. Brodění v měkkém písku a bahně rákosin se nakonec vyplatilo a nalezli jsme dvě spící rosničky, z nichž jedna byla částečně barevně přizpůsobená podkladu, avšak stále si ponechávala pás zelené kůže na zádech.

Další rosničku jsme nalezli až v kalužích, kde jsme se zastavili kvůli blatnicím. Opět jsme však viděli jen ji a několik kuněk. Blatnice, zdá se, pro tentokrát unikly. Čekali jsme ještě několik minut, popocházeli po okolí a několikrát snad zaslechli tiché kvokání. Ať jsme se ale snažili sebevíc, blatnice se nikde neobjevila a nepodařilo se nám ji lokalizovat ani podle zvuku, který se ozýval příliš tiše a nepravidelně.

Právě se setmělo. To už jsme ale museli jet. Akce nebyla ideálně naplánována a už tak jsme přetahovali. Nebyl ale důvod ke zklamání. Jednoduše stačilo podívat se sem co nejdřív ještě jednou a na blatnice si posvítit v noci. A tak jsme si cestou zpět užívali tajemná zákoutí večerní pískovny a za cvrčivého volání zelených ropuch pochodovali k autu. Takové tedy bylo naše seznámení s lokalitou. A příště už půjdeme najisto.

(8.-9. května 2010)

Napodruhé jsme už nenechali nic náhodě a na pískovnu se pro jistotu vypravili až před půlnocí, abychom se mohli soustředit na náš hlavní cíl, tedy blatnice. Tentokrát jen já a Pavel Moravčík. Vybaveni silnými baterkami, foťákem a samozřejmě gumáky, vyrazili jsme tentokrát přímo ke kaluži ve které jsme inkriminovanou žábu prve zaslechli. A už po cestě nás přivítali jiní obyvatelé místních periodických vod, známé kuňky obecné (Bombina bombina) a blíže neurčený zelený skokan (Pelophylax sp.).

To už jsme se ale přiblížili k nejhlubší kaluži a začali intenzivně pátrat po blatnicích. Nejprve jsme ale v trávě vyplašili slíďáka rodu Pirata, typického bílými skvrnkami na zadečku. O pořádné fotografické pozdvižení se ale postarala užovka obojková (Natrix natrix), které se ve svitu baterky zaleskla v tlamě ubohá nafouknutá rosnička zelená (Hyla arborea). Ze všech účastníků hrůzostrašného výjevu jsem se nejprve vzpamatoval já a začal vše přenášet na snímač fotoaparátu. Užovka se naštěstí nezdála ostrým světlem příliš vyvedena z míry a pokračovala ve snahách o zpracování kořisti, čímž mi poskytla dostatek času pro mé snažení. Jakmile jsem se dostatečně vyřádil, nechal jsem ji konečně v klidu povečeřet a spolu s Pavlem se vydal dál, neboť po blatnici tentokrát nebylo ani slechu. Ostatně ani ropuchy zelené se tentokráte neozvaly.

Bez úspěchu jsme prošli zbývající kaluže a nenarazili na nic víc než jednu klešťanku. Od kolegy a vedoucího mé diplomové práce, Roberta Černého, jsem se však od minule dozvěděl další podrobnosti o rozložení vhodných lokalit a tak jsme věděli, kterým směrem se vydat dál. Vypravili jsme se tedy po bahnité cestě a už jsme se nemuseli vůbec o nic snažit. První samec blatnice skvrnité (Pelobates fuscus) nám přiskákal přímo pod nohy. Poté, co jsme se nabažili jeho dětských oček, jsme jej uložili do malé nádobky, kdybychom už jinou nechytli a chtěli ještě pořídit lepší fotografie. Nebylo to však vůbec třeba.

Sešli jsme z cesty do borového lesa a sameček v batohu začal kvokat. Brzy se podobný zvuk začal ozývat všude okolo. Narazili jsme na sníženinu vyplněnou vodou, která byla plná blatnic. Už tak slabé kvokání bylo umocněno tím, že se blatnice při toku schovávají na dně, nicméně kolem jich bylo tolik a tak blízko, že to nepředstavovalo žádný problém. Stačilo se jen pomalu brodit a čas od času sáhnout do zatopené trávy. Není tedy divu, že po chvíli jsme drželi naši první samici.

Kolem se také ukrývaly kuňky obecné a čas od času jsme zaslechli ostré skřehotání rosničky. To nás lákalo stále hlouběji do lesa, kterým se hluboká tůně táhla jako dlouhý pás. Sice jsme si přestávali být jisti polohou vůči cestě, ale vidina tučného úlovku byla silnější než obavy o návrat. A to přesto, že Morákovy gumáky se ukázaly býti nízké a nezbylo, než rezignovat na jejich ochrannou funkci a nechat je postupně naplnit vodou.

A najednou se nám podařil vrcholný úlovek večera. Při kochání se blatnicemi se totiž v detritu na dně zavlnilo podlouhlé tělo čolka a přímo pode mnou se zastavila vzrostlá samice. Ale nejen vzrostlá, také neobyčejně hadovitého vzezření, což se ukázalo ihned po vytažení z vody, které se přes použití mých děravých rukou podařilo napoprvé. Jakmile se samička začala po ruce procházet, bylo zřejmé, že při nataženém těle ani zdaleka nedosáhne přední nohou na zadní. Nožičky byly roztomile krátké a tělíčko příliš protáhlé, než aby se čolčí samička mohla poškrábat na patě.

Bylo tedy jasné, že se nám podařil nevyslovený hlavní cíl výpravy: chytili jsme čolka dunajského (Triturus dobrogicus). Druh se u nás vyskytuje vzácně v dolní části povodí Moravy, kam zasahuje z centra svého výskytu, ležícího na Dunaji, jak ostatně napovídá samotný název. Robert mě sice informoval o svém nálezu jednoho čolka dunajského mezi množstvím hojných čolků velkých, že ale chytíme jediného čolka a hned to bude dunajský, by mě nikdy nenapadlo.

Nález jsem plně docenil až doma, když jsem se mohl podívat na statické obrázky a být si jistý, že se mi tělesné proporce nezkreslily neustálým pohybem hbitého tvora. Bylo to ale tak, jak jsem si myslel a mohli jsme si tak zaznačit další pozorovaný druh z naší bohaté fauny ocasatých obojživelníků. Čolka jsme si s Morákem chvíli pochovali a pak jej vypustili do vody, kde se jeho hadovité tělíčko bleskurychle ztratilo mezi spadaným listím. Ostatně na vodu je tento druh vázán mnohem více než čolek obecný a plavání napomáhá také zvětšený počet obratlů.

Blatnice nás ale také ještě neomrzely, a tak jsme se zase chvíli věnovali jim. Vytáhli jsme z vody ještě jednoho samečka a stále pokračovali hlouběji do lesa. Už jsme byli dost daleko a ve tmě jsme se těžko orientovali, protože celou cestu jsme se dívali do země. Přesto jsme se rozhodli nevracet a zkusit se na cestu probojovat přímo. Noc ale byla jasná a stačilo jít za světlou oblohou, prosvítající mezi stromy.

Na samém okraji tůňky na nás čekal pár rosniček, který si přímo říkal o fotku. V jednom snímku samec a samice, navíc v amplexu a ještě ona zelená a on hnědý. Více ilustrativní obrázek jsem si nemohl přát a tak jsem fotil, seč se blesk stačil nabíjet. Zajímavý úkaz jsme zahlédli v suchém listí kus od břehu. Ležela v něm čerstvá žabí vajíčka. Snad je některá obzvláště plodná samička neudržela v tísnivém objetí náruživého samce. My jsme se naštěstí blížili k cestě a žabí problémy jsme tak mohli nechat za sebou. Kolem nás skákali samci blatnic a my jsme před druhou hodinou ranní cítili, že jsme opět splnili bezchybně svůj úkol.

Zbývalo jen vypustit vypůjčeného samečka. Ten zatím v batohu spokojeně kvokal, potěšen zřejmě akustickými vlastnostmi použité nádobky. Nemuseli jsme tedy spěchat, a tak jsme si ještě stihli připsat další úlovek, ropuchu obecnou (Bufo bufo). Tu jsme při předchozí návštěvě nezastihli, a tak dnes přispěla do naší mozaiky zdejší herpetofauny.

Vrátili jsme se ke kalužím u dopravníku na písek a setkali se s naším známým skokanem, kuňkami i samicí slíďáka rodu Pirata, jenž má v oblibě procházet se po vodní hladině. Náš čas se nachýlil ke konci, a tak jsme z batohu vytáhli spokojeného samečka a položili jej do mělké vody. Stál zaraženě, jako by nechápal, co se to zase děje. Nedalo nám to a sebrali jsme jednu z opodál zírajících kuněk a naaranžovali obě žabky na společné foto. Ne že by mělo nějakou vypovídací hodnotu, blatnici s kuňkou si asi nikdo nesplete, ale bylo nám líto nevyužít oba tak ochotně pózující druhy.

Při odchodu se v louži mezi haldami písku přece jen objevila hlava ropuchy zelené (Pseudepidalea viridis). Pro únavu se mi ale příliš nedařilo nenápadné plížení a v klíčový okamžik se definitivně unavil také fotoaparát, a tak ropucha zmizela v kalné vodě a už se neukázala. Cesta autem domů naštěstí trvá asi tři čtvrtě hodiny, a tak jsem se nemusel bát, že za volantem usnu. Bdělého mě navíc držela radost ze všech úlovků a dojmy z noční pískovny. Pro letošek jsme se s plodnou lokalitou rozloučili, to ale neznamená, že se sem nebudeme vracet pro zážitky. Noc v tak nezvyklém prostředí je jedním z nejlepších zážitků, které se při honbě za naší herpetofaunou nabízejí. A tak, i když třeba příští návštěva nevydá na vlastní článek, budeme se pro vás alespoň snažit přinést snímky samce čolka dunajského a nové fotografie dalších zajímavých druhů, jichž je tu taková hojnost.