Tunisko

Expedice do Tuniska, organizovaná klubem Natura při gymnáziu ve Dvoře Králové nad Labem, se konala ve dnech 25.4. - 6.5.2003. Po počátečních problémech jsem se jí nakonec mohl zúčastnit a začal jsem se připravovat. Kvůli nedostatku místa v kufru jsem vzal s sebou jen tu nejzákladnější výbavu, ale i ta mi bez větších problémů vystačila na celou dobu pobytu.

Nejprve stručně popíšu cestu do Tuniska (a z něj) a náš pohyb na jeho území. Hranice s Rakouskem jsme překročili kolem půlnoci z 25. na 26.4. V šest hodin ráno jsme již byli na území Itálie. Kromě několika zastávek na čerpacích stanicích jsme se zde dlouho nezdržovali. Při jedné zastávce jsem chytil několik zajímavých marší. Zeměpisná poloha Itálie se už na severu výrazně projevovala. Narozdíl od našich listnatých stromů, kterým teprve začínaly růst listy, byly ty italské už celé zelené. Na vhodných místech jsme nacházeli i oothéky kudlanek. Naše cesta Itálií skončila v Janovském přístavu. 27.4. odpoledne jsme vystoupili z trajektu Carthage v přístavu v Tunisu. Odbavení trvalo docela dlouho, místní úředníci nebyli zvyklí na výpravy které dělají něco jiného než jen leží u moře. Po delší době nás i náš autobus propustili a my jsme se vydali do ulic Tunisu. Večer jsme město opustili a vydali se do Kairouan, kde jsme se ve 22:40 ubytovali. Další den jsme se prošli po městě a navštívili výrobnu koberců. Odpoledne jsme odjeli do El Jem, kde stojí velmi zachovalé koloseum z doby, kdy severní Afriku ovládali Římané. Následujícího dne jsme se vydali na delší přesun do Tozeur se zastávkami k průzkumu terénu u Gafsa a vádí Menasser. Odpoledne jsme se ubytovali v malém hotelu plném švábů. Další den ráno jsme jeli přes solná jezera Chott el Gharsa a Chott el Jerid na hranice s Alžírskem (Hazoua) a pak jsme se přes jezera vrátili do středu Tuniska do města Kebili. Ani zde jsme se však nezdrželi dlouho, ráno jsme odjeli do Douz, kde jsme si prošli trh. Po cestě jsme samozřejmě navštívili zajímavé lokality. Odpoledne jsme se vrátili pro věci do Kebili a odjeli do Gabes. Zde jsme bydleli od 1. do 3.5. Během pobytu v tomto pobřežním městě jsme vyjížděli do okolí. Navštívili jsme město Matmata se skalními domy Berberů a 3.5. jsme se vydali na sever Tuniska abychom mohli následující den v Tunisu nastoupit do trajektu italské společnosti Linee Lauro.

V průběhu cesty jsme mohli pozorovat výrazné proměny krajiny. Sever se příliš nelišil od evropského středomoří. Směrem na jih ubývalo stromů a keřů a přibývalo zemědělských ploch, které nahradily původní stepi. Největší plochy zabíraly olivové háje. Tunisko je významným vývozcem olivového oleje a nejlepší stromy v dobrých letech vyprodukují až 200 kg plodů. Na stepích se začaly objevovat zajímavé druhy živočichů, ale zatím stále ještě srovnatelné s druhy z evropského středomoří. Chytal jsem hlavně saranče, které sice neumím určit, ale líbí se mi. Mezi nimi samozřejmě nechyběly druhy rodu Acrida. Na stepích byly tyto saranče ještě nedospělé. Po zemi pobíhalo také mnoho pavouků, hlavně slíďákovitých, ale na zpáteční cestě jsme chytili pavouka rodu Nemesia (čeleď Nemesiidae) patřícího mezi sklípkany (Orthognatha). Byl asi dva centimetry dlouhý a měl trochu malý zadeček, takže už asi dlouho nic neulovil.

Během postupu na jih se krajina stále více lišila od toho, na co jsme zvyklí z Evropy. Step pomalu přecházela v polopoušť, která už nebyla tak intenzívně zemědělsky využívaná jako severní části Tuniska. V této, už teplejší oblasti (bohužel jsem ztratil záznamy o odchytech, takže přesnou polohu neznám, myslím že to bylo někde poblíž Kairouan), jsem chytil mou první zajímavější saranči (pokud nepočítám Acridy, které mohu poměrně snadno najít i v jižní Evropě), saranči egyptskou (Anacridium aegypticum). Během mých výpadů do trnitých keřů, do kterých se schovala, jsem ztratil své sluneční brýle, které jsem si koupil jen kvůli expedici. Z lovu jsem se vrátil sice pobodaný trny, ale spokojený s úlovkem. V jednom z vlhčích vyschlých říčních koryt jsme zahlédli také prvního hada, bohužel jen z autobusu. Při bližším průzkumu lokality jsem chytil jednoho slíďáka, který byl podobný našim „Trochosám“. Ještě předtím, než jsem chytil právě jmenované živočichy na navštívených lokalitách, jsem procházel okolí ubytovny v Kairouan. Chytil jsem dvě první saranče a mnoho druhů skákavek. Nejvíce mě potěšilo ulovení velkého slíďáka asi rodu Lycosa. V noci se dalším účastníkům výpravy podařilo chytit i gekony. Následující den jsem opět chytal skákavky a pod kůrou jsme objevili dalšího gekona. U kairouanské mešity jsem později chytil dalšího slíďáka a saranči rodu Oedipoda podobnou saranči červenokřídlé (Oedipoda germanica), ale jestli se jednalo přímo o ni zatím nevím.

S ubývající zeměpisnou šířkou se zvyšovala teplota a ubývalo vegetace. Během přesunu z Kairouan do Tozeur jsme navštívili vádí Menasser. Vystoupili jsme a po svačině jsme se vydali do terénu. V okolí vádí byl stále dostatek vegetace a nepříjemných travin, jejichž semena se zabodávala do nohou. To nebylo to nejhorší, ale o tom později. Nachytal jsem velké množství různých druhů sarančí a vydal se dál korytem vádí. V trávě jsem narazil na obrovskou ropuchu, kterou jsem odnesl k zájemcům o fotografování a pokračoval jsem dál. Našel jsem dvě saranče r. Acrida a zahlédl mnoho ještěrek. Spolu s dvěma kolegy jsme se poněkud vzdálili od ostatních. Najednou jeden z nich vykřikl ať se podívám na nohy, protože po jeho nohou údajně něco lezlo. Nerozuměl jsem co. Podíval jsem se a viděl desítky blech. Okamžitě jsem seběhl do písečného koryta a shodil ze sebe zbytečné části oděvu. Blechy jsem se snažil vyklepat, ale vždy rychle skákaly zpět. Rozeběhl jsem se korytem a blechy ze sebe setřásal. Když jsme se zbavili toho nejhoršího, vydali jsme se k autobusu. Boty a oblečení jsme nesli zabalené v arabských šátcích a poskakovali v pichlavé trávě směrem k ostatním. Když všichni zjistili, co se nám stalo, odstoupili od nás a dezinsekci řídili z bezpečné vzdálenosti. Svlékli jsme se a postříkali se repelentem. Oblečení jsme naházeli do pytle, vystříkali a zavázali. Pak jsme se jen v tom nejnutnějším přemístili do autobusu. Byli jsme celí pokousaní a alespoň mně byla v klimatizovaném autobusu docela zima (nedostal jsem se ke kufru pro oblečení).

Po delší cestě jsme se dostali k první velké oáze jménem Gafsa. Ta už ležela v opravdové poušti, ale byla součástí docela velkého města. Teplota ve stínu se držela okolo 42°C. Já už jsem byl konečně oblečený, ale v oáze jsme moc příležitostí k průzkumu neměli. Cestou z Gafsy do Tozeur jsme zastavili na poušti. Stál tam jen malý betonový domek a na něm seděli těžce oddechující vrabci. Procházeli jsme se mezi kameny a pískem a nic neviděli. Najednou jsme zahlédli jednoho z kolegů, jak něco opatrně chytá pinzetou. Byl to první štír, konkrétně druh Scorpio maurus. Při návratu našli ještě jednoho. Já jsem chytil velmi zajímavou saranči, která dokonale splývala s podkladem. V Tozeur jsme se ubytovali v hotelu plném švábů amerických (Periplaneta americana), kteří jsou zavlečení, ale přesto velmi rozšíření. Pod kamenem jsme pozorovali dalšího velkého štíra, který zde měl jistě dostatek potravy. Samozřejmě nechyběli ani gekoni.

Během dalšího přesunu jsme zamířili ke hranicím s Alžírskem přes solné jezero Chott el Gharsa. Během z jedné z prvních zastávek, kdy jsme se soustředili na sběr jakéhosi nerostu (krystaly sádrovce, nebo něco takového), jsme našli dalšího živočicha, ze kterého jsem měl velkou radost. Byla to obrovská solifuga Galeodes arabs. Bohužel už v době kdy jsme ji chytili byla v trochu špatném stavu a převoz domů nepřežila. Další, asi nejvýznamnější zastávka, byla uprostřed skalnaté pouště v malé oáze. Mezi prvními bezobratlými jsem zahlédl několik švábů. Hlouběji v oáze jsem chytil nádhernou maloočku (Neosparassus - můj odhad, ještě si to ověřím). Byla docela velká a hlavně rychlá a špatně se chytala. Druhou jsem našel v zámotku pod kamenem. Ostatní byli také úspěšní, vlastně asi víc než já. Chytili solifugu rodu Paragaleodes a velkého slíďáka Lycosa. Byl asi třikrát větší než slíďáci z Kairouan nebo maloočka. Já jsem později odchytil docela velkého štíra z čeledi Buthidae. Pod kamenem jsem našel mrtvou solifugu a další, malou, jsem chytil. Naše další cesta vedla do kopců nad právě navštívenou lokalitu a skončila v hustěji obydlené oáze s vodopádem. V rákosí jsem vyplašil volavku červenou. Zchladili jsme se ve vodě a šli podél tržiště k autobusu. Arabové z rákosových porostů přinášeli užovky maurské (Natrix maura) uzavřené v plastových lahvích. Pomyšlení na jejich další osud nebylo nijak příjemné. Všechny chycené užovky končí vysušené za sklem. Podobně dopadají i štíři různých čeledí, další hadi jako šírohlavci (Malpolon sp.), zmije (Cerastes vipera, Cerastes cerastes), štíhlovky i vzácní a chránění trnorepi, kteří leželi svázaní vedle lahví s užovkami a čekali na smrt. Jedna z užovek měla to štěstí, že ji odchytili členové výpravy daleko od Arabů. My jsme její život ušetřili a po předvedení ostatním byla vypuštěna. Mohla si dále užívat života, jen nevím, jak dlouho.

Pokračovali jsme stále na východ. Ubytovali jsme se v Kebili a odjeli do Douz. Okolo byla pravá písečná poušť. Většina lidí si představuje Saharu jen jako hromadu písku. Větší část pouště však tvoří skály a kameny. Písečná poušť, erg, se mi ale zdála nejhezčí. Ráno byly duny pokryty spoustou stop, které zde zanechali tvorové od mravenců až po písečné zmije. Podle stop jsme se také snažili něco najít. Prvním úlovkem byl nádherný scink rodu Chalcides. Na lokalitě u Douz jsem se však konečně dočkal nějakého pořádného úlovku (když vynechám bezobratlé). S pomocí dvou malých Arabů se nám podařilo najít zmiji Cerastes vipera. Dlouho jsme ji fotografovali, ale pak už jsme ji nechali v klidu se zahrabat. Poušť byla plná brouků (smrtníci) a velkých stříbřitě lesklých mravenců. Na poušti samozřejmě nechyběly saranče. Bylo jich však málo a k mé zlosti velmi rychle létaly. Zatímco pro nás byla teplota kolem čtyřicítky nesnesitelná, pro saranče byla optimální a při letu se nám všechny tiše vysmívaly. Po chvíli běhání v dunách jsem to raději vzdal. Saranči z ergu mám tedy jen jednu, a tu jsem chytil ráno, když ještě nebyla pořádně vyhřátá.

Příjezd do Gabes naznačoval konec expedice. Bylo to naše poslední zastavení a dále jsme se už jen vraceli na sever. V Gabes jsme však strávili dlouhé tři dny plné výprav do terénu. A hned první noc přišlo to, na co jsem se nejvíc těšil už od začátku - noční pozorování v poušti. Přijeli jsme na lokalitu, na které jsme byli už ve dne, ale kromě několika zajímavých kamenů jsme nic významnějšího nenašli. V noci bylo vše jinak. Zezačátku se zdálo, že to v noci není lepší, ale vše přerušil výkřik jedné kolegyně, která málem zašlápla hada. Přiběhl jsem, a když jsem se ujistil, že to není nic jedovatého, odchytil jsem jej. Had měl zvláštně prohnutý nosní štítek a velmi krátký ocas. To mě dost zmátlo a chodil jsem zamyšleně po poušti a přemýšlel, co by to mohlo být. Myslel jsem na nějakou divnou štíhlovku (byla ale úplně jiná než druhy které znám), nebo šírohlavce arabského, kterého jsem ale nikdy neviděl, tak jsem nevěděl, jak vypadá. Nakonec jsem to vzdal a věnoval se dále hledání jiných živočichů. S kamarádem Alešem jsme našli velbloudí lebku. Klekl jsem si na zem, abych si ji lépe prohlédnul. Aleš říkal, že něco zahlédl pod mým kolenem. Podíval jsem se a uviděl štíra. Chudák byl trochu v šoku a nehýbal se. Později to rozchodil. Byl ještě malý (dva centimetry bez zúženého konce zadečku) a měl dost úzká klepeta. Když jsem jej odchytil, začali jsme vylamovat zuby z lebky. Přidala se k nám i naše zdravotnice, povoláním zubařka. Během nočního lovu jsem našel ještě síť nějakého poddruhu snovačky jedovaté. Když jsem ale její obyvatelku chtěl chytit, zalezla do hluboké nory po nějakém hlodavci. Pan Dr. Dobroruka později určil hada jako štíhlovku Coluber hippocrepis. Určení jsme však později přece jen upravili podle nově získaných informací na Lythorhynchus diadema, protože chycený had by byl divným zástupcem štíhlovek.

Jednou z delších vyjížděk byla návštěva Matmata. V kamenité poušti byly rozesety podzemní domy Berberů. Zastavili na kopci a vyšli do terénu. Chytili jsme dvě hadiočka Ophisops occidentalis, což jsou malé ještěrky bez pohyblivých očních víček. V mezerách mezi kameny se skrývali gekoni a ve svahu pobíhali hlodavci gundi. Při cestě z Matmaty jsme zastavili u malé vodní nádrže ve vyschlém korytu řeky. Nad hrází i pod ní bylo stále dost vody. Na uschlém keři jsem si všimnul svlečky kudlanky. Začal jsem se pečlivěji dívat mezi větve a za chvíli jsem uviděl i samotnou kudlanku (Amaeles sp.). Prozradila se pohybem. Snažil jsem se ji chytit, ale vždy když se přestala pohybovat, splynula s okolím a já ji ztratil. Nakonec však skočila na zem, kde jsem ji chytil už bez problémů. Na hrázi jsem chvíli pronásledoval gekona zedního, pak jsem se šel projít po březích nádrže, kde jsem brzy chytil další kudlanku, tentokrát druh Empusa penata. Chvíli jsem ještě chytal saranče a pozoroval nad hladinou létající ouhorlíky stepní. Poté jsme se vydali zpět do Gabes. Odpoledne jsme se šli okoupat do úžasně teplého moře. Bylo sice docela chladno (proti tomu, na co jsme si po dobu expedice zvykli), ale ve vodě my zima nebyla. Na břehu jsme našli hodně mrtvých živočichů: ryby, karetu, racka, užovku maurskou, mnoho sépiových kostí a ulit měkkýšů. Večer jsme se vrátili do hotelu. Okolo palem poletovaly skupinky dudků. Když se setmělo, vydal jsem se s několika kolegy na průzkum okolí. Nejprve jsme našli dalšího gekona zedního. Po něm následovala jedovatá snovačka, o něco menší než „černá vdova“. Na palmách jsme chytili jednoho z pavouků, kvůli kterým jsme kolem hotelu pobíhali - maloočku (stejně jako u druhu z oázy nevím přesné určení, možná rod Isopoda). Na další palmě jsme chytili ještě jednu malou. Ani zde nechyběly přivlečené druhy švábů, tentokrát ne Periplaneta, ale Blatta orientalis.

Následující den jsme navštívili jednu…zoologickou zahradu. Měli tam králíky, andulky a tak. No, měli toho tam víc, ale ve strašných podmínkách, za rozpletenými ploty, králíci běhali i volně (podhrabali se pod klecí). Na vrátnici měli terária se želvami, štírem a trnorepem. Po chvíli jsme zahradu opustili a odjeli na trh. Tímto dnem začal náš návrat zpět. Vydali jsme se na sever. Chtěli jsme si zopakovat noční pozorování, a tak jsme po půlnoci zastavili v oblasti stepí. Dlouho jsme nemohli nic najít, pak jsem ale chytil další saranči egyptskou (později se jí podařilo vysvobodit se ze sevření prstů a uletět). Jinak jsme ale nic zajímavého neviděli. Těsně předtím, než jsme se chtěli vrátit k autobusu jsme našli sklípkana. Byl to pavouk rodu Nemesia, sice trochu vyhublý, ale pěkný. Byl to náš poslední velký úlovek. Z Tunisu jsme odpluli kolem 14. hodiny dne 4.5.2003.

Expedice do Tuniska pro mě byla plná těch největších zážitků, jak biologických, tak kulturních. Musím poděkovat všem, kteří se podíleli na organizaci a průběhu cesty. Narozdíl od našich rodinných výletů do evropského Středomoří jsem se zde mohl díky odbornému vedení něco nového naučit. Nezáleží ani tak na tom, kde jsem byl (i když do Tuniska se člověk často nedostane), ale s kým jsem tam byl. Poznal jsem hodně nových lidí, kteří dotvářeli nezapomenutelnou atmosféru celé expedice.