Sardinie

(17. - 31. července 2009)

Poslední dva týdny letošního července jsem opět strávil na Sardinii. Přestože výpravy za plazy nebyly hlavní plánovanou činností, přece jen jsem několik dnů věnoval snaze o nalezení některého z dalších endemických druhů, na které je tento ostrov, spolu se sousední Korsikou, tolik bohatý. Základnou mi byl dům v Cala Liberotto, přímořské části městečka Sos Alinos na východním pobřeží v provincii Nuoro.

Už během nakládání zavazadel do auta jsem k nelibosti ostatních poodešel směrem k našemu domu a lepil objektiv ke zdi ve snaze zaostřit na malou skákavku, snad rodu Salticus, jak si pochutnává na právě ulovené jepici. Zatímco pavouček uchránil nebohý krátkověký hmyz před smutným údělem rychlého zestárnutí, mým rodičům se podařilo umístit veškeré nutné věci do auta a mohli jsme vyrazit.

Bez klimatizace nám sice nehrozilo nachlazení z náhlých změn teplot, zato se nám ale vařily mozky a za italskými hranicemi jsme už téměř nebyli schopni pokračovat v cestě. Zastavili jsme tedy u řeky Fella, jednoho z přítoků řeky Tagliamento, jehož průzračná voda z alpských svahů kličkuje údolím u města Udine množstvím vedlejších koryt mělce zahloubených do štěrkového podkladu. Krátce jsme se ochladili a odpočinuli si ve stínu. V silném proudu nebylo možné nalézt nic živého, a tak jsem pozoroval jen četné dlouhonohé drabčíky, kteří pobíhali po kamenech na břehu a neváhali krátit si cestu mezi nimi po vodní hladině.

Čekala nás ještě dlouhá cesta. Přespali jsme v přístavu v Livornu a po sedmihodinové plavbě se vylodili v Olbii, odkud jsme zhruba hodinu jeli do Sos Alinos. Z posledních sil jsme vytahali zavazadla pečlivě napěchovaná do každé skuliny našeho malého auta. Bylo sedmnáctého července a během následujících pěti dnů jsme si užívali pouze zaslouženého odpočinku. Ale ani při rekreaci jsem nepocítil nedostatek objektů k pozorování. Přestože se moře nezdálo tak pestré pod dojmy z chorvatského Brače, při bližším pohledu odkrylo některá svá tajemství a podělilo se o některé druhy, které nebývají tak často k vidění.

Samozřejmě jsme všude potkávali známé druhy pyskounů rodu Symphodus, hejna větších ryb, například chutných cípalů, přes nedostatek míst s kameny jsem dokonce zahlédl ramena větší hadice. O pestrou hru barev se kromě pyskounů starali oranžovomodří kanicové písmenkoví a leskle modrá mládež sapína Chromis chromis, jinak vcelku nudné, tmavě zbarvené ryby. Kolem sasanek Anemonia sulcata, s jasně růžovými konečky ramen, tančila hejna dromných vidlonožců a na skalách na neobuté turisty číhaly ježovky Paracentrotus lividus, trpící z neznámého důvodu utkvělou představou, že jeden nebo dva centimetrové útržky bělavých řas na osm centimetrů široké ježaté kouli ukryjí jejich nositele před zraky nepřátel.

Už při prvním ponoru jsem narazil na zvláštní úlovek, zbloudilou jehlu, tedy jakéhosi nataženého koníka, kterou proudy odnesly daleko od podmořské louky, kterou obývala. Na okraji nejširší pláže jsem proplouval mezi skalami a Pod velkými balvany narazil nejprve na hrozivě vyhlížející murénu a o kus dál na malého kanice, ne však rodu Serranus, jako jsou barevní kanici písmenkoví, ale některého z vzácnějších druhů rodu Epinephelus, které v dospělosti dorůstají přinejmenším rozměrů menšího potápěče a ukrývají se dnes raději v hloubkách, do kterých se harpuna dostane pouze bez doprovodu. Obě dravé ryby jsem pozoroval opakovaně a později se přidaly ještě skupinky maličkých barakud, několik ropušnic a samozřejmě chobotnice.

Když už to vypadalo, že se samým koupáním rozmočíme a sežerou nás sumýši, přišel sedmý den a, v rozporu s biblickými zvyklostmi, první namáhavější činnost v podobě výletu do nejbližšího okolí. Prvním cílem bylo městečko Cala Gonone, kde jsme se nakonec jen podívali na kamenité pláže a najedli a vydali se do nejbližší vesnice Nuragů. Nuragy (Nuraghe, Nuraxi) jsou kamenné stavby prastarého národa, který obýval ostrov zhruba do punské invaze v 6 století před naším letopočtem. Osamocené věže se dodnes tyčí k nebi v kopcovité krajině celé Sardinie. Naleziště u Cala Gonone však nebylo otevřené, a tak jsem rád využil chvíli odpočinku k pátrání po suchozemských formách života.

Zatímco ostatní se ukryli ve stínu olivy, já jsem se s otcem vydal do terénu. Vše živé se schovalo před nesnesitelným vedrem a aktivní zůstaly pouze různé druhy sarančí, které byly snad právě díky vysoké teplotě ještě rychlejší než obvykle. Přesto se mi podařilo přiblížit k páru dobře maskovaných sarančí modrokřídlých (Oedipoda coerulescens). Naskytla se také příležitost přiblížit se k cikádě, která si pro svůj koncert zvolila některou z větví nízkého dubu. Po chvíli hledání se mi ji opravdu podařilo lokalizovat a dokonce vyfotit. Mnohem snazší pak bylo nalezení mravkolva, který se otci prozradil neumělým plácavým letem než přistál na stéble. To už jsme se ale museli vydat zpět, abychom stihli další pravěké naleziště. Cestou k autu zídky přece jen poněkud ožily a ukázalo se nám několik endemických ještěrek korsických, nejhojnějších plazů ostrova (pro vysvětlení zdánlivého rozporu, všechny endemické druhy plazů na Sardinii jsou ve skutečnosti endemity Sardinie a Korsiky, často včetně okolních ostrůvků).

Když jsme cestou po vysokém mostě přejížděli nad jezerem Lago di Cedrino, rozhodl jsem se zkusit mé batrachologické štěstí a zastavit na jeho břehu. Sešli jsme kamenitou cestou k vodě a cestou potkali neuvěřitelné množství ještěrek různé velikosti, včetně mláďat s modrými ocásky. Břehy jezera však byly strmé a zastíněné, a tak místo obojživelníků posloužily jako objekt fotografování různé druhy vážek a šidélek. Jak se ukázalo i později, najít jakýkoli druh žáby je zřejmě na Sardinii těžší než u nás, kde každý vesnický potok obývá alespoň zelený skokan.

Vystoupali jsme zpět k autu a po dalších několika minutách jízdy dorazili k nuragům Serra Orrios, pravěké vesnici s centrální studnou a několika malými chrámy. Kromě památek jsem se samozřejmě částečně věnoval také ještěrkám. Ukázalo se, že naleziště obývaly oba běžné druhy Sardinie, již zmíněná ještěrka korsická a také ještěrka italská (Podarcis sicula), která je hojná především na pevnině a na ostrovech žije obvykle ve stínu zdejšího endemita. Když jsme odcházeli, slunce už se chystalo zapadat, ale cikády se ještě snažily předstírat, že umí žít také nočním životem. Když jsem se jednu z nich pokoušel vyfotit, zbytek naší výpravy mě ponechal mému osudu. Z bodláků za zídkou jsem ale vítězoslavně vypochodoval s detailem cikády vyfocené asi z deseti centimetrů, s typickým obličejem připomínajícím masku chladiče. Podle hlasu se mi pak ještě podařilo najít první kobylku, nenápadného, tichého samce druhu Decticus albifrons.

Na první pokus tedy úlovků nebylo málo. A abych si byl ještě více jistý v očekávání radosti z dnů příštích, zazpívaly nám následující večer na dobrou noc rosničky z nedaleké řeky. Žádnou z nich jsme tentokrát neviděli. Ale v loňském roce se nám endemické rosničky sardinské předvedly hned několikrát.

Horka a sucha jsme si na výletě užili dostatek, a tak jsme i další den strávili na pláži. Tentokrát jsem se však rozhodl alespoň trochu soustředit na korýše a vydal se vyhrabat z pod kamenů nějakého kraba. Podařilo se a v krabičce jsem si odnášel jednice druhu Xantho poressa, když najednou přede mnou v písku zmizel mnohem větší. Vyhrabal jsem dalšího kraba, tentokrát výrazně většího a barevnějšího, avšak dosud se mi jej nepodařilo určit. Oba úlovky jsme fotografovali odpoledne, když jsme si přinesli potřebné vybavení na pláž. Nakonec jsme pro pobavení chytili malého kraba mramorovaného (Pachygrapsus marmoratus), který dle očekávání ihned vylezl z misky a nechal mě zoufale běhat za sebou, když utíkal po skalách ukrýt se před mým dotěrným objektivem. Vděčnějším objektem nakonec byla kreveta Palaemon elegans, od jejíchž sester jsme se nejprve nechali ozobávat v drobné tůňce a pak si ji na chvíli vypůjčili do misky.

V neděli jsme se vypravili na dlouho plánovaný výlet na západní pobřeží ostrova. Po krátké nechtěné cestě na východ jsme napodruhé nabrali správný kurz, všechny ostatní nástrahy italských silnic překonali a po dvou hodinách dorazili do města Oristano s působivými pozůstatky opevnění a malebnými uličkami starého města. O víkendu bylo navíc možné parkovat v centru zcela zdarma, a tak jsme se rozhodli ve městě poobědvat a pokračovat později. Čekalo nás odpoledne na poloostrově Sinis, známém rozlehlými písečnými dunami a dobře zachovalými zbytky římského města Tharros. Po pdu na místo jsme se nejprve vydali na archeologické naleziště a už cestou narazili na první ještěrky italské. Po zaplacení vstupného ale na čas zvítězil náš zájem o pozůstatky starověkého osídlení. Dohnali jsme tedy italskou průvodkyni a v příštích několika desítkách minut jsme se spíše než ještěrkám věnovali snaze porozumět jejímu výkladu o podobě obytných domů, přívodu vody pro město nebo punských památkách, které na několika místech vystupovaly na povrch mezi římskou zástavbou.

Prohlídka skončila nad ruinami raně křesťanského kostela s půdorysem baptisteria. Pomalu jsem přeostřoval na drobné objekty na zemi a cvičně fotil další ještěrky, které se proháněly po dvě tisíciletí starých zdech, které střeží od konce 10. století, kdy jej původní obyvatelé opustili pod tlakem arabských nájezdníků. Na prašné cestě jsem zastihl pár sarančí Sphingonotus caerulans, typických pro nedaleké písečné duny. Z prachu nás ale naše další kroky navedly na starou římskou cestu z čedičových bloků, po které jsme vystoupali na kopec nad městem.

Nechali jsme za sebou pozůstatky vodojemu a fontány a ocitli se na prostranství porostlém nízkými keři, které kvůli zastavení financování výzkumu nadále ukrývají římské vily. Neprostupná macchie uchránila zdejší památky poměrně neporušené před nájezdy obchodníků, jejichž nájezdy předcházely vzniku moderní archeologie. Stejně jako tehdy však také poskytuje životní prostředí řadě druhů, které se do odkryté části města plné návštěvníků neodváží. Vydal jsem se k základům několika domů, ležících nad strmým srázem, a vyplašil králíka ukrytého za plotem. Zpátky u cesty na nás pak čekal pozůstatek dalšího obyvatele křovin - kůže štíhlovky žlutozelené. Ke zbytkům akvaduktu a domům Nuragů nás doprovodily opět ještěrky italské.

Z naleziště jsme se vypravili ke středověké věži, ze které se nám naskytl pohled na nejzazší výběžek poloostrova, který se stavěl do cesty vlnám a uzavíral tak klidnou zátoku s hladinou jako zrcadlo, kterou už Římané využili ke zbudování chráněného přístavu. Několik minut jsem se snažil zaostřit na saranči (Calliptamus italicus), která se silným větrem v zádech unikla několika mým pokusům dál, než by sama čekala. Slunce se už pomalu chystalo na závěrečný sestup, a tak jsme i my sestoupili k pláži.

Písečné přesypy vrhaly rozvlněné stíny a my jsme na každém kroku nacházeli kvetoucí líry přímořské (Pancratium maritimum). Písek začínal příjemně chladit, což bylo jasným znamením, že bychom se měli vydat dál. Opustili jsme tedy Tharros a vydali se směrem k Oristanu. V plánu jsme však měli ještě zastávku v mokřadech, které jsme cestou míjeli. V oblasti ústí do moře řeka Tirso a několik umělých kanálů. Silný západní vítr a nápor vln však v nížině tok řeky obrací a způsobuje tak její rozliv na široké plochy, které jsou domovem řady druhů ptáků i jiných živočichů. Na první pohled zaujaly především jakési pórovité „kameny“, které byly, jak se ukázalo při bližším ohledání, tvořeny vápenitými schránkami mnohoštětinatých červů čeledi Serpulidae. Některé z nich dorůstaly značné velikosti a budily dojem, že jsou předstupněm jakýchsi miniútesů. V brakické vodě kanálu jsem pak narazil na kámen, který se stal podkladem pro další z těchto útvarů, jeho vrchol však stále čněl nad hladinu a byl tak nárostu ušetřen. Od vody jsem vystoupal za nepříjemného praskání šťavnatých (a jedlých, ač nepříliš chutných) větviček slanorožce (Salicornia europaea). Nevydařené snímky mořského stejnonohého korýše mě utvrdily v tom, že na fotografování je příliš pozdě. Slunce brzy zapadlo a nás po prohlídce večerního Oristana čekala dlouhá cesta na východ.

Další den jsme vstali kolem desáté a na plazí úlovky jsem po náročném předcházejícím dni neměl ani pomyšlení. Vydali jsme se tedy na pláž jen s nejnutnějším. Především tedy bez fotoaparátu. Jak už to tak bývá, pod keřem cestou na pláž na nás čekala štíhlovka žlutozelená (Hierophis viridiflavus). Zastavila se a přemýšlela, stejně tak já. A Adélka se zatím vypravila pro foťák. Až po chvíli jsem si všiml, že stejně strnulí postoj zaujal italský pár, který přicházel z druhé strany. Abych je nenechal dlouho čekat, musel jsem se vzdát fotky v přirozeném prostředí a milou štíhlovku odchytit dřív, než se rozhodne pro další postup. Ke zděšení Italů se had za chvíli zmítal v mých rukou a brzy přilákal další turisty. Poslední z nich byli rodiče, kteří se rozhodli vrátit na oběd do apartmánu. Mladá užovka se nijak nebránila a brzy si zvykla na manipulaci. Dala se tak snadno fotografovat a dokonce se rozhodla pózovat i chvíli poté, co byla vypuštěna a vynahradit mi tak promeškaný snímek.

Zbytek dne pak nabral zcela jiný průběh, než jaký jsem plánoval. Vzrušen úlovkem, vydal jsem se s rodinou přes několik pláží k řece, která, přehrazena pásem písku, vytvářela v týlu pláže širokou nádrž. Než jsem se stačil začít těšit na hady, vztyčila se přede mnou do výšky snad patnácti centimetrů užovka maurská (Natrix maura) s malým úhořem v tlamě. Než jsem ji pořádně vyfotil na půjčený fotoaparát, dala se na útěk a po chvíli bohužel úlovek pustila. Chytil jsem ji tedy do ruky abych alespoň pořídil detailnější snímky. Tím jsem se ovšem nevyhnul potřísnění páchnoucími výměšky hada, zbaběle se bránícího touto chemickou zbraní namísto čestného boje pomocí zubů. Značně pohmožděného úhoře jsem vrátil vodě s tím, že si jej snad užovka najde - když ne tato, tak alespoň jiná. Jen jsem se otočil, zmizela přede mnou do vody další užovka. Kupodivu nevyrazila do hlubší vody, ale zastavila se pod klubkem vyplavených řas a po chvíli vystrčila hlavu, aby zmapovala situaci a mimoděk mi tak dala příležitost k dalšímu fotografování.

Další den už jsem opravdu odpočíval. Vlastně jsem se chvíli věnoval lovu scinků, neboť v hlavě mi ležela utkvělá představa, že jsou všude kolem a potichu se smějí z úkrytů. Jediné, na co jsem nakonec narazil, byl nejspíš gekon, který bleskurychle zmizel pod velkým kamenem. Večer nás alespoň vyprovodil do říše snů známý zpěv rosniček. Bratr s přítelkyní nás už opustili a snad už dokonce usínali v Luhačovicích. A nás čekal poslední den, který jsme se rozhodli věnovat poznávání okolí měst Orosei a Dorgali s mými rodiči.

Prvním cílem byly jeskyně Ispinigoli. Po zdlouhavé cestě po silnici, klikatící se mezi pastvinami, jsme dorazili na místo, kde nás však zaskočilo poměrně vysoké vstupné. S otcem jsme se proto rozhodli, že jen na chvíli vyrazíme nahoru do skal a pojedeme dál. Mezi kameny ve strmém svahu jsem však stále nic nenacházel a lov se tak stále protahoval. Očekával jsem ještěrky Archaeolacerta bedriagae a místo nich jsem zahlédl jen ocas známé tiliguerty. Začínal jsem být zoufalý při pomyšlení, že už žádný výlet nebude a zběsile jsem pobíhal po kopci sem a tam. Kameny jsem obracel systematičtěji než obvykle a po chvíli se mé úsilí konečně vyplatilo. Pod jedním z nich se mihlo štíhlé tělo a nepoměrně dlouhý ocas. Plácl jsem dlaní do trávy a pak opatrně vyprostil tvorečka s křehkýma nožkama, vystrkujícího na mě nestydatě své oranžové břicho. Zoufalství se najednou proměnilo v nezměrnou radost z nečekaného úlovku, paještěrky Fitzingerovy (Algyroides fitzingeri). Tato drobná ještěrka tráví svůj život skrytě mezi spadaným listím, v trávě a pod kameny, a tak není právě druhem, po kterém by člověk šlapal, kdyby se nedíval pod nohy.

Vrátili jsme se asi po třičtvrtěhodině a vydali se dál. Vlastně jsme nejprve pokračovali po cestě, po které jsme přijeli. Po sedmi kilometrech a téměř půl hodině jízdy jsme usoudili, že zajímavá místa leží nejspíš opačným směrem a vydali jsme se k prameni Su Gologone. Poté, co několik vos ukončilo své životy v našich kelímcích s chlazenou Fantou ze stánku u parkoviště, vstoupili jsme do placeného parku (2€ dospělí, 1€ děti, dohromady 6, snad proto, že jsem se oholil kvůli lepší přiléhavosti potápěčských brýlí). Rázem jsme se octli na místě, na kterém bych mohl strávit celý týden (s nohama v chladivém potůčku, hlavou v prameni a rukou nataženou ke stánku s pivem). S otcem jsme se ale rozhodli neusednout do lákavého stínu platanu a opět jsme se vydali na společný lov.

Většinu času vlastně nebylo co lovit. Kochali jsme se výhledy na pomalu plynoucí řeku, motýlice usedající na rostliny kolem pramene, všudypřítomné ještěrky korsické. Vodu jsme přeskákali po kamenech a vyplašili skupinu velkých kaprů, kteří se však brzy vrátili, zřejmě v očekávání přídělu potravy. Za řekou jsme značné úsilí věnovali obracení padlých kmenů a kamenů, ale bezvýsledně. Jediným úlovkem zůstala kudlanka nábožná (Mantis religiosa) v barvě suché trávy. Cestou zpět jsme ještě narazili na krasce. Tím ale lov skončil, a tak jsme se rozhodli věnovat jen krásám zdejší přírody.

Po pěšině podél potoka (já, postižen zbytky loveckého zápalu, částečně přímo jeho korytem) jsme přišli k hluboké průrvě naplněné průzračnou vodou, do které byly v předhistorických dobách vhazovány oběti. Jako by na ně stále číhal, vynořil se na chvíli nenápadně ze svého úkrytu velký pstruh. Tůň jsme prozkoumali ze všech možných stran a vystoupali na vyhlídkovou terasu u starého kostela. U jeskyní odchycený Algyroides mě spíš povzbudil než uspokojil, a tak jsem se na chvíli ztratil ve skalách vysoko nad průrvou a chvíli nemohl najít cestu zpět. To mé vášně na chvíli přece jen utlumilo.

Netrvalo to ovšem dlouho a zase se naplno projevily. Už jsme byli na cestě domů, když mě znova přemohlo lovecké nadšení a donutil jsem ostatní opět trpělivě vyčkávat v autě, zatímco jsem se s otcem vydal do suchého koryta řeky Cedrino. Jak se ukázalo, nebylo nakonec ani tak suché. Nedaleko mostu vzdorovala horkému sardinskému slunci mělká tůňka, ve které po mém příchodu bleskurychle a natrvalo zmizela užovka maurská. Snažil jsem se prozkoumat břehy co nejpečlivěji, aby mi neunikla ani ta nejmenší žabka. Najednou odněkud vyskočil tvor velikosti australského dolaru s nohama rozprostřenýma do tvaru sluníčka s hodně dlouhými paprsky, vlastně spíš jakési osmicípé hvězdy. Jak už počet a prostředí naznačují, šlo o lovčíka vodního (Dolomedes fimbriatus), impozantního pavouka, obývajícího břehy vod, jehož potravou se stávají i drobné larvy obratlovců, za nimiž se aktivně potápí do světa pod hladinou.

Kus po tušeném proudu jsem se prošel po svěžím travnatém břehu budícím dojem ráje. Vodní plocha byla hluboká, široká několik metrů a táhla se tak daleko, že nebylo možné rozeznat její konec. Pohled na čerstvou zeleň na jinak vyprahlém ostrově vynahradil nepřítomnost dalších plazů nebo obojživelníků. A nakonec ani krtonožka, která se ukrývala pod jedním z kamenů, nebyla tak špatný úlovek.

Následujícího dne jsme se vypravili na cestu do Olbie a odtud na pevninu. Cestou jsem na jakési čerpací stanici v Itálii vyfotil gekona zedního (Tarentola mauritanica), snad aby byl tak nějak do počtu. Na Sardinii žije ještě šest druhů obojživelníků a pět druhů plazů, které jsme vám zatím neměli možnost představit. Sedm z nich je endemity Sardinie, případně sdílených pouze s Korsikou a přilehlými ostrůvky. Nalezení některého z nich bude cílem příští výpravy.