Makedonie

(15.-22. července 2007)

Vydat se do Makedonie byl nápad mě a Záchvata. Na začátku byla vlastně myšlenka navštívit naše přítelkyně rozptýlené po jihu balkánského poloostrova - po dlouhé době příležitost někam se vydat společně a zase objevit kousek světa. Jak už to tak ale bývá, nešlo všechno úplně podle představ a stalo se, že Záchvat musel účast odřeknout. Začaly dva týdny usilovného shánění doprovodu, protože jednočlenná expedice není expedicí a ponorková nemoc je nejhorší, když je člověk v ponorce sám. Ale tak narychlo se těžko někdo přidá, zvlášť v sezóně brigád. Že by se chtěl přidat bratr, který nikdy nebyl cestování na východ nějak zvlášť nakloněn, mi až do poslední chvíle připadalo nemožné. Nicméně týden před plánovaným odjezdem se mi jej s pomocí zbytku rodiny podařilo přesvědčit a když za dva dny přišly lístky na autobus, bylo už pozdě na to, aby si to rozmyslel.

Tak jsme se vypravili na malý rodinný výlet. Cesta začala v Brně a přes noc nás autobus dopravil na nádraží v Sofii. Dále jsme pokračovali přes Řecko, protože jsme měli namířeno na řecko-makedonské hranice a cesta přes Skopji by vyšla stejně draze. A tak jsme druhý den odpoledne stanuli před vlakovým nádražím v Soluni, městě překvapivě spjatém s krajem mého dětství, neboť tak jako my jsme sem přijeli za kulturou, před více než jedenácti stoletími se odsud dostala kultura do říše velkomoravské, v jejímž středu jsem vyrůstal.

Naše cesta za kulturou byla ale složitější a první den nám nebylo souzeno vydat se v Soluni správným směrem. Po delším bloudění v čínské čtvrti s nečitelnou, z internetu staženou mapou v ruce jsme se raději vydali zpět na nádraží a vyjeli do Makedonie. Narozdíl od cesty autobusem z Bulharska, během níž nás stále doprovázela klikatící se řeka Struma, obývaná volavkami červenými, popelavými i bílými a dalšími vodními ptáky, jsme během cesty z Řecka vídali jen hrdličky a pouze několik osamocených vlh dokázalo prozářit jinak jednotvárnou vyprahlou krajinu.

Naším útočištěm a základnou se pro většinu příštích dnů stal motel v pohraničním městě Gevgelija, kde na lokalitě Vardarski rid probíhaly archeologické vykopávky, jichž se účastnila má dívka. Na první průzkum jsme se vydali hned ráno. Jméno místa bylo odvozeno od názvu nedaleké řeky, na které leží také makedonské hlavní město Skopje. Řeka Vardar protéká v četných zákrutech krajinou okolo Gevgelije poznamenána už od hlavního města hojnými výpustěmi odpadních vod, takže kromě neustále se ozývajících zelených skokanů o sobě dává vědět také zápachem hnijících zelených řas a bahna. Obvyklý lov vodních užovek se tak z pochopitelných důvodů nekonal, přestože jsme v porostu na břehu našli kus hadí kůže. Zamířili jsme směrem na jih na nedaleký kopec, ze kterého bylo vidět na celé město a dálnici táhnoucí se údolím, o pár kilometrů dál přerušenou jen hraničním přechodem do Řecka. Svah byl porostlý borovicemi, ale rostly tak řídce, že neposkytovaly téměř žádný stín a tráva i půda pod nimi byly vyprahlé tak, že dalším stupněm mohl být jen vzhůru stoupající popel. V nastupujícím poledním vedru už se téměř nic živého nepohybovalo na povrchu, jen občas před námi uskočila nějaká saranče, jako obvykle červenokřídlá, modrokřídlá nebo Acrida zbarvená v souladu se stavem vegetace. Nad porostem borovic se před námi v travnatém svahu objevilo několik skal vhodných pro zdejší faunu jako alespoň částečný úkryt před vedrem. Než jsme k nim ale došli, upoutal nás svým plácavým letem obrovský mravkolev s rozpětím křídel snad přes deset centimetrů. Začal lov na fotografii, protože vždy, když jsem se se svým přístrojem přiblížil na dostřel, mravkolev se za zvuků šustících stébel trávy vyplácal do vzduchu a poodletěl dál, kde se opět zabořil do vegetace. Vyskákali jsme tak nakonec až k prvním kamenům a mravkolev znavený neustálými pokusy o útěk a rozmýšlením které křídlo má kdy máchnout, aby se vznesl, rezignoval a nechal mě do sytosti pomačkat spoušť.

Skalka byla pustá. Mělké prohlubně neposkytovaly dostatek stínu, a tak jediným místem, kde se dal čekat nějaký úlovek, byly okraje celého útvaru, vyčnívajícího v nejvyšším místě necelé dva metry nad okolí. Brzy se ozval bratr, který na horním okraji zpozoroval velkou zelenou ještěrku. Pronásledovali jsme ji od úkrytu do úkrytu, ale po chvíli zmizela neznámo kam. Napadlo mě podívat se o kus níž pod malý převis krytý malým keříkem a k naší radosti v těch místech opravdu zašustila ještěrka. Jenomže se ukázalo, že to není naše zelená, ale druhá, menší, a celá hnědá asi jako espresso s mlékem. A celý hon se opakoval s naprosto stejným výsledkem, jelikož ještěrka brzy pochopila, kde se dá dobře zmizet a naposledy jsme ji zahlédli v témže místě jako tu předchozí.

K vrcholku kopce zbývalo ujít jen několik kroků. Nahoře jsme objevili jakýsi kráter, snad součást nějakého pohraničního opevnění, po kterém zůstalo jen několik kusů betonu a ve svých podzemních úkrytech se tu schovávali už jen divocí králíci. V trávě jsme vyrušili další mravkolvy a postupně jsme si všimli ještě dvou menších druhů, třepotajících se ve vzduchu stejně nejistě v kontrastu s ladným letem dvou druhů otakárků, ovocného a fenyklového, kteří kolem nás několikrát zakroužili. Housenku druhého z nich jsme potkali o něco dále na stonku uschlé rostliny, když jsme sestupovali z prvního kopce a mířili k protějšímu vrcholu. Ani ten nezůstal ušetřen před spalujícími slunečními paprsky, ale vegetace byla přece jen o něco bohatší. Chyběly zde větší borovice a hlavní druh porostu tak představovaly různé keře včetně k zemi se tisknoucích fíkovníků. Pochod nám znepříjemňovaly četné trnité keříky, z nichž nejnápadnější byla dobře známá máčka ladní. Terén byl členitější díky četným skalním výběžkům vyčnívajícím v krátkých pásech jen pár desítek centimetrů nad povrch, takže případní plazi měli možnost se před námi dokonale ukrýt. Našli jsme tak jen několik nepozorných kudlanek, a to jak naši kudlanku nábožnou, tak malou kudlanku rodu Ameles kterou známe z loňské cesty do Bulharska. Kokony první jmenované jsme zahlédli už dříve a pod příhodnými kameny na nás čekaly i na dalších místech. Z vrcholu kopce se nám naskytl nádherný výhled na archeologické naleziště i na celé město. Postupně jsme sestupovali po západním svahu k řece a vysušené stepní rostlinstvo nahrazovaly svěže zelené listnaté stromky, až jsme se dostali na břeh hustě porostlý bambusem. Podél něj jsme se blížili k motelu, který ležel přímo pod nalezištěm na druhém břehu řeky.

Na další lov jsme se vypravili odpoledne. Tentokrát jsme se příliš nevzdalovali stínu vzrostlých stromů, obklopujících areál motelu a přilehlou archeologickou lokalitu, a pomalu jsme stoupali po širokých betonových schodech, se zraky upřenými pod nohy, na Vardarski rid. Vrchol kopce okupovaly z neznámého důvodu stále památné ruiny betonového památníku z dob nedávných, avšak už dávno přemístěného na jiný kopec, bráníce tak archeologům v odkrytí zde tušené akropole. My jsme s každým přiblížením o jeden výškový metr zdolávali desítky a stovky metrů po vrstevnicích pro nás tak zajímavých různými padlými kmeny a velkými kameny. Pod jednou skupinkou padlých stromů jsme překvapili relativně velké pavouky slíďáky, kteří se s jim vlastní opatrností a spořádaností odebrali na bezpečnější místo, brzy následováni o poznání zbrklejší ještěrkou, která zmizela dřív, než jsme stačili zaregistrovat alespoň její barvu. Od památníku jsme sestoupili o kus níž po svahu porostlém jen velmi řídce travou a nízkými rostlinkami. Mezi stromem a stéblem jedné z nich rozprostřel svou síť hrozivě vyhlížející křižák Argiope lobata. Stal se tak dalším, a ne posledním, pavoučím úlovkem. Než ale přišel další, vydali jsme se přes malý zelený hájek na protější svah s četnými skalami, s vegetací jako vystřiženou z pálavských stepí. Celý kopec, který čněl výš než vršek s památníkem, vypadal velice nadějně, ale blížící se noc nám prozatím nedovolila bližší průzkum. Vrátili jsme se do sedla mezi oběma vrcholy a dali se do odlupování kůry na skupince ohořelých borovic. Naše činnost záhy přinesla ovoce v podobě malého gekonka, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil. Vraceli jsme se stejnou cestou a poblíž křižákovy sítě jsme si prohlíželi další skalní blok čnící ze svahu kopce. Nález tří krunýřů mrtvých želv v nás jen utvrdil díky celodennímu vedru nabytý dojem, že co tu žilo, to se schovalo, a co se schovat nestihlo, to umřelo. Tím jsme si omluvili absenci hadích úlovků a odešli do motelu. Na dohled od něj jsme ještě obrátili poslední padlý kmen. A tam na nás čekala obrovská Lycosa, která v nás vzbudila alespoň naději že úlovky z řad šesti a vícenohých tvorů na nás prozatím nezanevřely a stále tu na nás čekají.

Třetí den jsme se chystali prožít kulturně, a tak jsme se vydali vlakem do Skopje. Po náročném dni v hlavním městě jsme ještě uskutečnili náš šílený nápad jak ušetřit a po odhlášení z motelu se vydali se stanem a spacáky na druhý břeh, hledat na kopcích vhodné místo. Na dohled od hraničního přechodu jsme poskakovali po svahu s čelovkou na hlavě jako kamzíci se svatozáří a stejně celé naše počínání vedlo jen ke zjištění, že na strmém svahu uprostřed noci rovné místo nenajdeme. Tak jsme sestoupili k řece, kde jsme naštěstí už předchozí den v porostu bambusu vyšlapali úkryt, ve kterém bylo možné, přes značné obtíže, stan postavit. To jsme ovšem netušlili, že místo je obsazeno skupinkou jakýchsi podivných nočních tvorů, jejichž jediným zaměstnáním po celou noc bylo škrábání na stěny našeho ubohého příbytku. Do rána se nám nepodařilo zjistit, kdo nám dělal tuto nechtěnou společnost. Tvorové na každý náš pokus o jejich rozehnání sice reagovali urychleným ústupem, ale jakmile jsme za pár minut zavřeli oči, vrátili se a byli stejně důslední. Ve čtyři hodiny jsme rozebrali stan a plížili se k motelu vstříc dalšímu dni vyplněnému průzkumem okolí.

Tentokrát jsem se vypravil sám a bratra nechal na pokoji svému osudu. Sledoval jsem naši večerní trasu ze druhého dne a snažil se projít všechna zajímavá místa, kterých jsme si při prvním zběžném průzkumu nevšimli. Vrátil jsem se i k padlému kmeni pod kterém jsme odchytili velkého slíďáka Lycosa a pokusil se jej opět převrátit. Bez bratrovy pomoci bylo vše náročnější, ale nakonec se podařilo a čekalo mě překvapení v podobě obrovské stonohy. Na odchycení takového úlovku jsem však nebyl připraven a musel jsem vymyslet jak ji bezpečně uschovat dokud se nevrátím pro fotoaparát. Jedinou možností bylo vzdát se ranního přídělu tekutin a vyprázdnit 1,5 litrovou láhev vody, protože jsem neměl jinou vetší nádobu a filmovky byly proti skoro patnácticentimetrové stonoze směšně malé. Tak jsem jednou rukou přidržoval kmen aby se nesvalil do původní polohy a druhou rukou vyléval vodu, vytahoval pinzety a odhazoval vše co mi mezitím vypadlo z batohu, abych měl dost místa na odchyt. S kmenem mě čekala ještě spousta problémů, protože byl těžký a vratký, takže když jsem potřeboval obě ruce, musel jsem jej podpírat kolenem. Navíc se ukázalo nemožné přimět stonohu aby do úzkého hrdla lahve vlezla dobrovolně, a tak jsem byl nucen použít pinzetu. Při délce stonožky jsem si musel vybrat, jestli ji chci chytit pevně a riskovat že mé prsty budou v dosahu jejích kusadel, nebo držet pinzetu dál a doufat že se stonoha ze slabého stisku neuvolní a nevydá se mým prstům vstříc sama. Zvolil jsem první možnost a celou dobu se snažil chytit stonohu za hlavou, ale několikrát se vysmekla a jednou zaútočila posledním párem nohou, jejichž náhlý stisk také dokáže pořádně vylekat. Nakonec se stonoha osvobodila útěkem pod kmen. Následovalo střídavé převracení kmene tam a zase zpět a nahánění stonohy na vhodná místa. Mezitím jsem ji několikrát téměř dostal pinzetou do lahve, ale její nohy byly vždy připraveny zachytit se hrdla a po uvolnění stisku vystartovat ven. Nakonec se mi to ale podařilo. Zašrouboval jsem uzávěr, pustil kmen, sedl si na něj a odpočíval.

Bylo něco před šestou a mě čekal výstup na nejvyšší vrcholek kopce, který jsme si vyhlédli při poslední návštěvě. Pod památníkem jsem se zastavil ještě u základů několika domů odkrytých při vykopávkách v minulých letech. Mezi všudypřítomnými kudlankami a mravkolvy jsem málem přehlédl další pavoučí síť, která mi stála v cestě, opět stvořenou křižákem Argiope lobata. Po její důkladné prohlídce jsem vkročil do vysoké trávy a zaradoval se nad zašustěním, které následovalo, protože to určitě nebyla rychle prchající ještěrka, ale něco jako pomalé odplazení do úkrytu. Že ho ale způsobila želva jsem nečekal. Alespoň se ukázalo, že ne všechny želvy jsou tu mrtvé. Z plazů už nám tedy zbýval jen ten had. Tentokrát jsem ale měl opět smůlu a našel už jen ještěrku a další slíďáky. Celá další cesta na vrchol zůstala vlastně bez jediného úlovku. Mohl jsem se jen rozplývat nad tím, jak výborné podmínky pro hady tu jsou. Na vrcholku kopce jsem prozkoumal betonové základy pro stožáry s vysokým napětím a pokračoval na východ, dokud jsem nedošel k asi třicet metrů hlubokému skalnímu srázu padajícímu až k dálnici. Na jeho okraji byly zbytky oplocení a tak jsem pokračoval podél nich zpět k motelu. Poblíž vykopávek, ale stále ještě na protějším svahu, jsem narazil na několik snad také helénských zídek zarostlých nízkými křovisky. Být hadem, vyhřívám se ve vycházejícím slunci právě zde. Bohužel žádný opravdový had tak nečinil a já jsem musel pokračovat dál, protože během prolézání keři a poskakování po skalách jsem začínal pociťovat žízeň.

Když jsem se vrátil, bratr spal, ale po chvíli jej má poněkud neopatrná přítomnost vzbudila. Po dni a obědě ve Skopji a noci ve stanu jsme si museli dopřát každý ranní sklenku Smecty a několik hrnků teplého maté, které nám trochu uklidnilo rozbouřený žaludek. Ještě jsme chvíli odpočívali a pojídali poslední müsli tyčinky, než jsme se vydali zpět na Vardarski rid. Vrátili jsme se k základům domků, kde jsem ráno našel želvu řeckou. Bratr procházel jednotlivé zídky a já jsem se vydal do vysoké trávy, kde jsem brzy narazil na sondu, kterou zde provedli archeologové. Ve výkopu bylo několik sítí křižáků Argiope bruennichi, velké kameny a spousta trnitých rostlin. Opatrně jsem sestoupil dolů a obrátil první kámen. A hned pod ním na mě čekaly dvě velké želvy žlutohnědé ukryté před denním vedrem. Bohužel se rozprchly do stran, takže jsem kámen musel položit na jejich úkryt bez nich a přidělal jim tak zbytečnou práci na zbytek dne. Další želva se ukrývala v noře v obnažené vrstvě hlíny v boku sondy, nohy a ocas jí ve vchodu trčely pod vkusnou pergolou z vyčnívající antické mísy na omáčky. Naproti v další, malé noře se zřejmě ukrývala maličká kolegyně, o jejíž přítomnosti svědčily stopy otištěné v sypké půdě.

Další želvy na nás opět čekaly u základů. Z trávy opět vzlétali mravkolvi všech tří velikostí, když jsme se prodírali směrem k jediné zdi, která zůstala po staré nemocnici z dob osmanské nadvlády. Okolo právě probíhaly jakési mechanizované práce, takže jsme se odebrali na tišší místo. Cestou jsme minuli borový hájek, který se má stát místem příštích vykopávek. Postupovali jsme po valu ohraničujícím antické město a překračovali zbytky plotu značícího soukromý pozemek. Ten vypadal opuštěně a neudržovaně, a tak jsme se vydali prohlédnout si jej blíže. Brzy jsme ale narazili na neprostupné porosty ostružin, které nás donutily vrátit se na pěšinu za valem a pokračovat dál. Cesta nás vedla okolo nejvyššího z vrcholů nad nalezištěm. Toho, který jsem prozkoumal už ráno. Došli jsme až na jeho severní stranu, kde cesta prudce klesala směrem k čerpací stanici na okraji města a byla uzavřena pletivem. Vyšplhali jsme tedy po strmém kamenitém svahu. Bratr se vydal prozkoumat skupinky stromů a já jsem pokračoval v obcházení kopce. Pod vrcholem jsem narazil na jakýsi malý štěrkový lom. Mezi kameny bylo odchycení jakéhokoli plaza nemožné, a tak jsem se zde dlouho nezdržoval. Na kraji celého útvaru jsem vyrušil jen malého gekona. S bratrem jsme pokračovali dál k vrcholu poškrábaní od máček a všech dalších nepříjemných stepních rostlin. Skalní pásy vybíhající tu a tam ze svahu tvořily jakési stupňovité terasy a seskakování z nich už začínalo být také únavné. Vyšli jsme tedy směrem k památníku a na nalezení něčeho živého se už tolik nesoustředili. Přesto jsme nechtěně vyplašili zajíce, který zmizel za další skalkou v hustém keři. Poslední zastávkou byl svah nad vykopávkami, kde jsme důsledně poobraceli všechny kameny a odešli obohaceni o spatření dvou dalších obrovských stonoh, několika menších a několika velkých mnohonožek, spousty slíďáků a křižáků pruhovaných.

Odpoledne jsme se vydali do města zajistit vše potřebné k odjezdu a na večer jsme si nachystali důstojné rozloučení s lokalitou v podobě nočního lovu. Už i archeologové měli to štěstí, že chytili hada. Já jsem se však nedozvěděl víc, než že byl „bílý“, a tak mi zbývalo jen nějakého chytit a podívat se sám, nebo se opět smířit s porážkou, kterou mi plazící se kamarádi tak často uštědřují. Po setmění jsme se vypravili ven vyzbrojeni baterkami a stoupali opět k nyní téměř strašidelným ruinám pomníku. Kličkovali jsme od kamene ke kameni na svahu nad vykopávkami a žasli nad množstvím stonoh, které se v noci odvážily vylézt z hloubi svých úkrytů. Narazili jsme také na největší želvu za celý pobyt. Bohužel ale den potom, co nám selhaly poslední baterie do foťáku. S bratrem jsme se střídavě vzdalovali a svolávali nad úlovky, někdy nad stonohou, jednou nad gekonkem, kterého Pavel vyplašil pod kamenem, jednou nad velkým tesaříkem sedícím na kmeni stromu, až jsme došli k asi čtyřem metrům jakéhosi „chodníčku“ z panelů končícímu na jedné straně srázem k dálnici, na druhé hustým křovím. A tady jsme našli poslední důkaz hadí existence před odjezdem domů, několikacentimetrový kousek snad štíhlovčí kůže. Lokalita Vardarski rid se s námi rozloučila jasným sdělením, že svá hadí tajemství si míní ponechat i nadále. Přesto jsme usnuli spokojení, s pocitem, že letošní výprava nebyla vůbec špatně vymyšlená.

Cestou domů jsme se ještě jednou zastavili v Thessaloniki a objevili onu kulturu, která odsud v dávných staletích pramenila do různých koutů tehdejšího světa. A kromě ní pelikány v přístavu a způsob, jakým si objednat gyros bez zeleniny. Definitivní tečkou za biologickou náplní cesty pak byla už jen žluva mířící přes bulharsko-srbské hranice vstříc rozmanité srbské přírodě. Jako by chtěla naznačit, kam by měla vést naše příští výprava.

Publikováno 07.09.2007