Bulharsko

(7.-14. září 2006)

Letošní expedice měla udělat z letních výprav do cizích zemí tradici. Přesněji, tradici pravidelných zahraničních expedic jsme založili loňskou cestou do Španělska a letos se mělo ukázat, zda jsme schopni ji udržet. Nebylo to lehké. O Bulharsku jako cíli cesty jsme uvažovali už od návratu ze Španělska, ale jako záložní možnost jsme si ponechali Chorvatsko, se kterým jsme už přece jen měli jakési zkušenosti. Nakonec zvítězilo Bulharsko, které nás lákalo především svojí hadí faunou, která je téměř nejbohatší v Evropě. Odjezd jsme naplánovali na srpen, záhy se však vynořila možnost zapůjčení automobilu, kvůli které jsme stanovili termín na září a začali shánět účastníky. Jejich počet se zastavil na čísle devět (s ohledem na kapacitu vozidla). Zbývalo jen potvrdit půjčení vozu. Jak už to tak ale bývá, sešlo z něj, účastníci naplánovali jiné akce a nás zůstalo asi pět. Plánování přešlo v nečinnost a vypadalo to, že se expedice neuskuteční. Naštěstí jsme si to na poslední chvíli uvědomili a na začátku září, asi tři dny před vhodným datem odjezdu, rychle sehnali poslední tři lístky Brno - Sofia. Moraaq odřekl účast už dříve a Kožík se vrátil z cest s doznívajícím zánětem močových cest, takže ho na další výlety přešla chuť. Na výpravu jsem se tedy začal připravovat já, Jiří Skalička a Kuba Kouřil, který je na našich expedicích nováčkem.

Po zkušenostech z loňské expedice se mi podařilo nabalit opravdu jen to nejnutnější a nemusel jsem použít nástavbu krosny. Většinu místa zabralo jídlo, kterého jsme nakoupili zhruba tolik, aby nám vydrželo až do konce, ale nezavrhovali jsme možnost navštívit také nějakou bulharskou restauraci, kdybychom zásoby spotřebovali dřív. Jiří na tom byl s místem v krosně podobně, a to přesto, že musel naložit ještě stan a plynový vařič. Z lehkého nákladu jsme se neradovali dlouho, protože se k nám přidal Kuba s krosnou plnou jakýchsi krabiček s jídlem a museli jsme se podělit o tu část nákladu, která se do ní už nevešla (další krabičky). K mé krosně byla ještě připevněná má věrná „hacka“ (hák na hady), kterou jsem vzal s sebou přes loňské varování v deníku „nejlepší hak'ka je ruk'ka“, vyplývající z toho, že předchozí hacka byla méně skladná.

Vyrazili jsme ve čtvrtek 7. září v 6:50 ze Zlína. V Brně jsme čekali na autobus do Sofie, který měl odjet v 11:30. Během čekání jsme se dali do řeči s brněnským zástupcem dopravce bulharského původu a dozvěděli se spoustu užitečných informací z různých oblastí, od hadů až po lidové léčitelství. S příjezdem autobusu se ukázalo, že s obsazeností spoje to není tak, jak se zdálo a naše obavy, že nenajdeme tři místa vedle sebe, opadly. Autobus byl téměř prázdný, takže jsme si našli místo podle svých představ a začali se těšit na balkánské slunce. Celou cestu autobusem jsme se divili hodinám vedle řidiče, které šly o hodinu dopředu. Dokud jsme nevjeli do země, kde jdou dopředu všechny hodiny.

V Sofii jsme vystoupili v 6:40 místního času a začali se poohlížet nejdříve po směnárně, později po odjezdu autobusů. Do odjezdu z Brna jsme nevěděli kam přesně směřujeme, ale během cesty do Sofie jsme probrali nejlepší možnosti a zvolili si nám nejmilejší. Rozhodovali jsme mezi cestou na jihovýchod do okolí města Kardžali, nebo na jih k soutoku řek Struma a Strumešnica. Druhá možnost zvítězila díky menší vzdálenosti od hlavního města a výskytu o málo většího množství druhů hadů. Za výchozí bod jsme si zvolili městečko Kresna. Autobus ze Sofie jel dvě a půl hodiny. Bulharsko na nás po loňské cestě napříč rozlehlým katalánsky mluvícím Španělskem do nitra andaluské pouště působilo jako nepředstavitelně malá země.

Kresna je městečko přilepené k rychlostní silnici táhnoucí se západním Bulharskem z hlavního města k hranicím s Řeckem. Celá hlavní třída je velkou nákupní zónou pro turisty směřující za řeckými plážemi, stačí však přejít za železniční násep za silnicí a objeví se typické špinavé balkánské uličky s chátrajícími domy. Oblast okolo Kresny je pro komerční turistiku poměrně nezajímavá (Pirin je na západ, Vitoša daleko na severu), takže jsme brzy pochopili, že naše automapa zůstane tím jediným, co nám bude napovídat, kam jít. Nahlédli jsme do map výskytu hadů, které jsem vzal s sebou, a usoudili, že nejlepší bude vydat se na západ do vesničky Gorna Breznica. (pro Zlíňáky zkráceně Březnice :) Nejdřív jsme ale museli zahnat hlad. Usadili jsme se v parčíku u silnice. S Kubou jsme koupili vodu (dvoulitrové lahve s modrým nápisem „TOHUK“ na bílé etiketě nám vůbec nepřipadaly podezřelé) a začali vařit. Už po nalití do ešusu voda podivně šuměla, ale nenechali jsme se vyvést z míry. Už ve Španělsku jsme vařili těstoviny v perlivé minerálce. Teprve až se z hrnce začala linout vůně chininu, začali jsme věnovat pozornost nápisu na lahvích, který jsme prve přehlédli. Do obchodu jsme zašli ještě jednou a tonik nechali na pití na cestu. Ještě další den se ukazovalo, že dva litry toniku jsou víc než dva litry vody a už nikdy během expedice jsme neměli tak nízkou spotřebu tekutin jako v době, kdy jsme ho museli dopíjet.

Samozřejmě jsme během pojídání oběda v parčíku budili pozornost okolí (stejně jako na jakémkoli jiném místě, kde se objevíme) a netrvalo to dlouho a všimli si nás i místní pohraničníci. Přešli přes cestu a vyžádali si doklady. Zatímco si opisovali jména a adresy, vyptávali se, kam míříme. Popovídali jsme si docela hezky, i přes neznalost Bulharštiny a pouze ubohé náznaky ruské slovní zásoby. Vysvětlili jsme, že hledáme hady, samozřejmě jen na fotografování, a že směřujeme do okolí Breznice. Jeden z pohraničníků trochu znejistěl a zavolal druhého, který začal hledat v tašce mezi jakýmisi papíry. Nakonec vytáhl mapu, aby nás varoval před překročením makedonské hranice vzdálené jen asi šest kilometrů. Ujistili jsme jej, že se tím směrem z Breznice určitě nevydáme. Vrátil nám pasy a zatelefonoval nadřízeným, kterým sdělil dojmy z netradičního setkání a aby si ověřil náš záměr, dotázal se, jestli v námi zmiňované oblasti opravdu hadi žijí. Zřejmě však dostal další instrukce ohledně naší legitimace, protože si nakonec ještě jednou vyžádal naše pasy a dlouho z nich vypisoval data narození a další údaje. Nakonec jsme se rozloučili a jeden z policistů se na nás ještě jednou obrátil, naznačil dvěma zahnutými prsty zmijí kousnutí a naposledy nás s úsměvem varoval: „Zmija - kaputt“.

Povzbuzeni vědomím, že důvod našeho pobytu byl oficiálně přijat místními úřady, jsme se vydali na sever a na kraji města odbočili na Breznicu. Cesta se vinula do mírného, ale dlouhého kopce, po pravé straně se terén prudce svažoval ke korytu říčky, zatímco po levé straně jsme míjeli poslední trosky hospodářských budov a první malá políčka s kukuřicí. Silnice se postupně zanořila do lesa s prastarými platany. Svah po pravé straně byl stále mírnější a říčka nás lákala svým bubláním a šuměním víc a víc. Odbočili jsme z cesty a složili věci pod jeden z platanů. Obuli jsme si sandály a vstoupili do chladivého toku. Postupovali jsme proti proudu a doufali, že třeba narazíme na užovku podplamatou, ale během opatrného překračování vratkých kamenů jsme nezahlédli jedinou rybku, takže jsme po chvíli vodu opustili a začali obracet kameny ukryté silnou vrstvou spadaného listí. Brzo jsme našli prvního plaza - malého slepýška. Pod dalšími kameny jsme potkali velké mnohonožky a obrovskou stonožku. Vydal jsem se kus po proudu ke kamenné zídce, abych ji podrobněji prozkoumal, ale než jsem k ní došel, zavolal mě Kuba s Jiřím k odchytu ještěrky. Po dlouhém pronásledování pod kameny a v listí jsme ji chytili a vyfotili. Vydali jsme se hledat další a po chvíli jsme opět slyšeli známé šustění v podrostu. Takové štěstí jako poprvé jsme ale neměli a ještěrka utekla.

Při pohybu ve vrstvě listí jsme byli celí špinaví, a tak jsme opět vlezli do říčky a šli kousek zpět proti proudu, prohledávajíce převisy pod kořeny stromů. V jednom takovém jsem našel ukrytého velkého skokana, ale než se nám ho podařilo vyfotit, zmizel hlouběji pod kořeny. O kus dál nás upoutaly dvě rostliny. První z nich byla exoticky vyhlížející netýkavka, pravděpodobně Impatiens balfourii, která se sem pravděpodobně dostala po proudu z něčí zahrádky. Tímtéž způsobem se o kus dál dostala také tykev, která se se svým nápadně žlutým květem na nevýrazném pozadí nedala přehlédnout.

Ještě chvíli jsme pobyli ve stínu mohutných stromů a pak jsme vyrazili dál. Nechtěli jsme se moc zdržovat, abychom včas dorazili do vesnice, ale brzy jsme znovu zabočili k řece. Vlevo od cesty nás pozoroval osel „zaparkovaný“ vedle políčka s kukuřicí. K říčce vedla lesní cesta, která za vodou pokračovala na pastviny a další pole s kukuřicí. Přešli jsme suchou nohou po kládě a usadili se na několika padlých kmenech. Složili jsme krosny a vrhli se na průzkum nejbližšího okolí. Pod kameny jsme opět nacházeli velké mnohonožky, ale za chvíli někdo přišel s ještě zajímavějším nálezem - malým štírem Euscorpius. To nás povzbudilo a obraceli jsme kameny ještě zuřivěji a po chvíli měli už tři štíry podobné velikosti. Byli malí a bledí, ale udělali nám radost. Další lov jsme se rozhodli zorganizovat na etapy. Nejprve zůstal u batohů Jiří a já s Kubou jsme se vydali po odbočce lesní cesty, která vedla nahoru do strmého kopce. Došli jsme až nad úroveň korun platanů. Na štěrkové pěšince vyhřáté horkým sluncem najednou Kuba narazil na želvu. Nález byl pro nás naprosto nečekaný a fascinující. Uchopili jsme ono podivné zvíře a donesli je ukázat Jiřímu. Pak jsme se nad ním dlouhou dobu podivovali, než jsme se rozhodli vykonat druhou etapu lovu. U kmenů zůstal Kuba a já s Jiřím jsme se vydali na druhou stranu na pastviny nad kukuřičným polem. Místo bylo ideální na nalezení hada. Zabočili jsme do hustého křoví s hromadami kamenů, prodírali se šípky, ale nic jsme nenašli. O kus zpátky jsme objevili políčko s vojtěškou a kamennou zídku. Zase byla prázdná. Otočili jsme se tedy zpět, ale ještě jsme zkusili obrátit jeden kámen. Pod ním na nás s vykulenýma očima čekala kojící myš. Jakmile na ni ale Jiří vytáhl foťák, dala se na útěk, takže se nám ji nepodařilo zvěčnit na ostrém snímku.

Vrátili jsme se ke Kubovi a i s želvou se vydali na místo, kde jsme ji nalezli. Překročili jsme rozbahněný pramínek a obraceli kameny v okolí cesty, dokud jsme nenarazili na další štíry. Tentokrát to byl dospělý samec a samice s nymfami na zádech. Jednoho jsme si půjčili na pořízení fotografií na vhodném světle a pokračovali jsme ještě dál než poprvé, až jsme se zastavili na rovném prosluněném prostranství, vhodném ke složení batohů před dalším podrobnějším průzkumem. Odlehčeni jsme se rozptýlili po okolí a velmi brzy narazili na prvního plaza. Samozřejmě opět ještěrku, tentokrát nám však důvěrně známou. Byla to ještěrka zelená, pod horkým sluncem ještě zelenější a ještě rychlejší než ty Pálavské, které jsme honili mezi trnitými keři na moravských stepích. I ty keře byly nějak hustší a trnitější - jak jinak si vysvětlit, že se nám ji nepodařilo ulovit a museli jsme ustoupit… Ušli jsme ale jen několik kroků a už jsme zase měli důvod pobíhat okolo šípku. Tentokrát jsem se odvážil hlouběji do porostu a vyplatilo se. Kdo čeká, že jsme chytili ještěrku, plete se. Utekla a vysmívala se mi z bezpečné vzdálenosti, ještě když jsem si od Jiřího bral foťák, abych vyfotil nádherně pózující želví zadek, jehož nositelka byla napůl zahrabaná pod kamenem.

Když jsme si přestali všímat trávy jako toho, co vydává zvuk, když tím leze ještěrka, a zaměřili se na ni jako na povrch, na kterém spočine noha snad každého slušně vychovaného hmyzáka, hned se ukázalo, že toto je ten pravý způsob jak při udržení kvality úlovků značně zvýšit kvantitu. V místě, kde nás ještěrka opustila, jsme při průzkumu stébel trav objevili hned tři druhy kudlanek. První a nejhojnější byla, jak už to tak bývá, kudlanka, kterou neznám. Nález mnoha téměř dospělých nymf jsme završili odchycením dospělého jedince, který ochotně postál před objektivem fotoaparátu. Po něm následovala dospělá kudlanka nábožná, jejíž kokony jsme už dříve občas odkryli pod kamenem, a nakonec, jako třešnička na dortu malá Empusa.

Abychom si udělali celkový obraz o okolí, vydali jsme se dál každý sám. Po prvních pár krocích nás opět svolal Kuba s kapesní želvičkou, pak jsme se definitivně rozešli a já jsem zamířil nahoru do svahu. Dorazil jsem až k pokračování pěšiny, po které jsme přišli. Nad ní byl porost příliš hustý, takže jsem zahnul dolů ze strmého svahu a začal obracet kameny a všímat si hlavně pavouků. Brzo jsem narazil na typickou mnohoúhelníkovou pavučinovou past známou ze Španělska - obydlí pavouka Uroctea durandi. Opatrně jsem jej donutil vylézt a přemístit se do filmovky, abych se mohl porozhlédnout dál. Pod ostatními kameny jsem ale našel už jen velké mnohonožky a svinky, takže jsem se vydal dál. Mou pozornost už delší dobu poutaly obrovské sítě pokoutníkovitého typu, ale výrazně hustší, podobné těm, které jsme nalézali ve Španělsku. Vzal jsem stéblo trávy a začal simulovat chycený hmyz a netrvalo dlouho a z nory vylezl velký, pískově zabarvený pokoutník. Potěšen tím, že jsem konečně spatřil obyvatele, vstal jsem a šel hledat Jiřího s Kubou. Nad strmým srázem, který padal prudce do údolí s řekou, jsem natrefil na cestičku vyšlapanou kozami, po které jsem došel až na prostranství s naším základním táborem. Tam už čekal Jiří i Kuba s ulovenou velkou skákavkou.

Usadili jsme se na batohy a vyfotili všechny důležité úlovky, abychom je mohli pustit zpět, protože se ale už stmívalo, museli jsme některé znovu zavřít do temných filmovek a do rána schovat. Rozhodli jsme se na místě přenocovat, protože jsme byli po náročném prvním dnu unavení a bylo málo pravděpodobné, že bychom nalezli vhodnější místo. Než jsme ale postavili stan, únava byla potlačena dojmy z krás bulharské přírody a touha po dalších zážitcích nás zvedla ze země k nočnímu lovu. Vzali jsme baterky a vydali se nahoru po cestě. Do porostu jsme se neodvažovali, protože podél cesty bylo mnoho strmých srázů, na které by nebylo dobré ve tmě narazit, respektive zmizet za jejich okrajem. Až po několika zatáčkách jsme se dostali na planinu na vrcholu, velmi podobnou nedašovským jalovcovým stráním. Tráva sloužila jako potrava pro krávy, takže jsme se čas od času na poslední chvíli vyhnuli zbytkům po jejím strávení, když jsme se věnovali spíše prchajícímu hmyzu a nedívali se přímo pod nohy. Stále jsme doufali, že chytíme nějakého v noci aktivního hada, ale naše šance byly malé a tak jsme se nakonec spokojili s dalšími kudlankami rodu Empusa. Zdálo se, že už je druhou noc úplněk, měsíc ne a ne ubývat, magickou atmosféru místa dokreslovalo soví houkání z blízkého lesíka a u nás se začala projevovat únava, jako by nám noc říkala, že víc ze svých tajemství nám dnes nevydá. Začali jsme tedy sestupovat dolů ze svahu a v kuželech světla našich baterek jako víly třepetavě poletovali velcí mravkolvi. Hejna komárů, která přišla po nich, nás doprovodila až ke stanu. Usnuli jsme vyčerpáním hned, jak jsme zmizeli v útrobách našich spacáků.

Ráno nás probudily hřejivé paprsky slunce a stíny vlnící se trávy, šplhající se po stěnách stanu s každým závanem větru. Nadechujíce se čerstvého ranního vzduchu, pozorovali jsme spoustu ještěrek pobíhajících okolo nás a uchylujících se do křoví před narušiteli svých ranních zvyklostí. Ještě jsme se naposledy porozhlédli po okolí, než jsme se vydali na cestu a během pár minut objevili kromě z předešlého dne známých druhů hmyzu ještě svlečku cikády, jediný doklad přítomnosti tohoto jinde velmi hlasitě na sebe upozorňujícího hmyzu. Zatímco Kuba se pohyboval po nejbližším okolí, já s Jiřím jsme zabrousili i do odlehlejších končin, a to do údolí na druhý břeh říčky, kde jsme mezi políčky zeleniny zkusili bez úspěchu chytit několik ještěrek. Kuba zatím narazil na svlečku plaza, takže když jsme se vraceli a viděli jej z dálky s útržkem šupinaté kůže, těšili jsme se na první stopu po nějakém hadovi. Bohužel kůže patřila ještěrce, ale utěšovali jsme se tím, že začíná teprve druhý den. Sbalili jsme stan a sestoupili k říčce, kde jsme vyfotili úlovky, na které nám předešlého večera nestačil svit zapadajícího slunce, a naposledy se rozloučili s naší první zajímavější lokalitou nalezením malinkatého slepýška, jehož drobné rozměry sváděly člověka k tomu, aby jej použil jako živou záložku do knížky.

Cesta se i dále směrem k vesnici vlnila pod obrovskými korunami platanů, takže i když jsme procházeli na okraji pásu stromů širokého jen pár desítek metrů, připadali jsme si jako v hlubokém lese. Když jsme konečně vyšli na širší otevřené prostranství, oslnilo nás slunce a jeho paprsky začaly nepříjemně hřát. Prudce stoupající teplota vzduchu a zátěž na zádech začala vyvolávat potřebu častějších zastávek, kterou bychom však asi potlačili, nebýt ještě třetího důvodu - touhy po nových úlovcích. Poprvé jsme zastavili pod sloupem elektrického vedení na pravém břehu potoka. Okolo něj se rozprostíralo jakési rumiště s ojedinělými trsy trav a keříky durmanu. Prostranství zalité téměř poledním sluncem bylo sice dokonale přehledné, ale s první ještěrkou se opět potvrdilo, že je také ideálním místem k testování a potvrzení rozdílu vlivu vysoké teploty vzduchu na aktivitu člověka a plaza, samozřejmě jednoznačně ve prospěch ještěrky. Jiří se dal do beznadějného závodění s jedinou výhodou - foťákem, před kterým se ani ten nejrychlejší pozemní tvor neukryje. Mě lákal druhý břeh potoka s romantickým zákoutím s dokonale sestřiženou trávou, zídkou a několika ovocnými stromy, ke kterému bylo nutné sejít strmým srázem dolů a vodu přejít po lávce z padlého stromu. Tiché, uklidňující místo bylo ideální k odpočinku ve stínu, ale mě zajímali plazi, kteří se tu mohli nerušeně prolézat křovím. Slunce ozařovalo jen několik metrů zídky, takže bylo jasné, že jich tady moc nebude, a pokud ano, pak právě na tomto krátkém úseku. Ukázalo se, že místu vládne asi 30 nebo 40 cm dlouhý samec ještěrky zelené, který se vyhříval na kořenech prorůstajících mezi kameny. Dál se má pozornost upřela poněkud výše, na jabloně, které rostly všude okolo a nabízely potravu pro znavené poutníky. Dál do kukuřičných polí jsem se nevydával a vrátil jsem se i s občerstvením za Kubou a Jiřím, kterého zatím stačil prohnat skoro půlmetrový samec ještěrky a spousta letošních mláďat, z nichž jedno jsme odchytili a vyfotili.

Abychom trochu obměnili odchytové metody, přestali jsme pátrat po tom, co skáče a běhá po povrchu, a přešli ke starému dobrému obracení kamenů. A za chvíli jsme byli odměněni způsobem poněkud nemilým. Pod kamenem, který jsem obrátil, se začalo vlnit ke třiceti párům noh rozmístěných po těle téměř děsivých rozměrů a já jsem se chvíli nezmohl na víc, než na několik sprostých slov. Když ze mě konečně vypadla prosba o pomoc, byla už stonožka zahrabaná pod dalším kamenem. Stáli jsme v kruhu (je-li to ve třech možné) kolem místa, kde zmizela, a nikdo z nás se nemohl odhodlat začít rozhrabávat hlínu. Nakonec jsem si vzal velkou krabičku, kterou přinesl Jiří, a zkusil to jejím zaobleným okrajem. Po chvíli se znovu objevily nazelenalé nohy a vlnící se tělo rychle mizící v další skulině a znovu následovalo několik nerozhodných pohledů a další pokus. Po několika opakováních se nám podařilo stonohu „nasoukat“ do krabičky a vyčerpaní jsme padli na zadky do trávy. Teprve v krabičce (průhledné, kuchyňské, na mouku a podobné sypké materiály) vynikly obrovské rozměry stonožky, která natažená zabrala celých 15 centimetrů délky dna. Po pořízení několika snímků stonohy v krabičce jsme se dali do plnění nelehkého úkolu: vyfotit ji na „přirozeném“ podkladu. Na druhé straně cesty jsme našli kousek sklizeného kukuřičného políčka a půdu jsme upravili tak, aby se stonoha snažila držet v prohlubních a zkoušela najít nějaký úkryt mezi kusy hlíny. Po vypuštění se ukázalo, že nám nebude dáno více, než jeden pokus, protože nikdo nenašel odvahu chytit volně se pohybující Scolopendru zpět do krabičky. Naštěstí se opravdu čas od času zastavila, aby prozkoumala nepravidelnosti povrchu, takže dala Jiřímu dost času k pořízení slušných fotek.

Stále jsme se blížili k vesnici a objevovali další a další zajímavá místa, jejichž podrobný popis by byl na samostatný článek. Obzvláště slibně vypadala lokalita na svahu nad jakýmsi „odpočívadlem“ u silnice. Terén byl výrazně zvlněný a směrem k vesnici se mezi vyvýšeniny, obklopeno hustým porostem, strmě zařezávalo koryto sezónního potůčku. Břehy byly podemleté a dno leželo asi tři metry pod okolním terénem. V nepřístupných křoviskách mizela jedna ještěrka za druhou a bylo jasné, že hadi budou jistě ještě obratnější. Tak nás nepřekvapilo, když jsme opět žádného nenašli a zůstalo zase jen u sarančí a celkového dojmu z krás bulharské přírody.

Cesta vedla dál nesnesitelným horkem, až nás dovedla k altánku a ceduli „financováno Evropskou unií“. Mezi lavičkami čněla vyschlá kamenná fontánka s pitnou vodou. Žízeň jsme sice neuhasili, ale když jsme se vydali k nedaleké hrázi na již známé říčce, objevili jsme velký fíkovník, který nás bohatě zasytil i osvěžil. Pátrání po hadech bylo opět bez úspěchu a tak jsme se počali brodit bahnem pod hrází a hledat drobnější vlhkomilné živočichy. V kopřivách jsme našli jen pár skokanů, pod kameny samozřejmě mnohonožky a svinky. Vydali jsme se tedy dál.

Mezi stromy za zatáčkou se vynořily první domy. Hned jak jsme se ukázali na dohled od začátku vesnice Gorna Breznica, zpozoroval nás jeden z tamějších toulavých psů, který se nám stal průvodcem téměř na celý zbytek dne. Z malebných hrázděných domků a pustých uliček na nás dýchala atmosféra bulharského vnitrozemí, o kus dál za rohem na nás však dýchlo něco silnějšího a bohužel dobře známého. Tedy ani podhorská vesnička uprostřed Balkánu nebyla ušetřena výdobytků socialismu a mohla se pyšnit obrovským, hranatým, betonovým, zpustlým a chátrajícím domem kultury, jehož jeden ze vchodů, ovázaný těžkým řetězem, ukrýval poštu, která otvírá čtyřikrát do měsíce. Cestou do „vnitrozemí“ vesnice jsme potkali asi tři hospody a několik obchodů, takže jakmile jsme nalezli vhodné místo ke složení zavazadel, rozdělili jsme si úkoly a já s Kubou jsme byli vysláni na nákup. Vykoupili jsme všechnu vodu, kterou měli v zásobě, přibrali pár věcí k dochucení oběda a vrátili se za Jiřím, který chystal vařič a nádobí pod dřevěným altánkem uzavřeným spolu s další fontánkou za nízký plot a chránícím nás tak před naším psím kamarádem. Po obědě jsme se vydali fotit staré domky a zapadlé uličky. Rozdělili jsme se a doufali, že se tak psa zbavíme, jak se ale dalo čekat, vyznal se v rodné vesnici daleko lépe než my a vždy na nás čekal v místech, kterým se nedalo vyhnout. Tak jsme se vydali za vesnici stále ve čtyřech. Prošli jsme kolem jakéhosi hřiště a kozí ohrady s domkem starého pastevce a začali stoupat do strmého kamenitého svahu. Se psem, motajícím se nám pod nohama, už tak dost nejistýma pod tíhou našeho nákladu, nám pomalu začala docházet trpělivost a tak z naší strany jeho směrem brzy letělo několik prvních kamenů. Na sklopené uši a smutný pohled jsme, s těžkým srdcem, odpověděli několika suchými klacky, po kterých se s námi přítel neochotně rozloučil. Stál a díval se, jak stoupáme po kozích stezkách a nohy nám prokluzují na drobných kamenech.

V polovině stoupání jsme se rozhodli udělat první přestávku, složili jsme krosny a dali se do obracení kamenů odměněného opět několika zajímavými „hmyzími“ kousky, pokud mi čtenář promine užití tohoto označení pro malou stonohu páskovanou, s nohama zelenýma jako mech, a pavouka lepovku jižní, která se nesměle krčila pod malým kamínkem. Samozřejmě jsme nemohli vyšplhat až nahoru, aniž bychom potkali nějakou tu ještěrku. Tentokrát to byla snad ještěrka balkánská, která nás poctila svou přítomností a po odchycení také otiskem zubů na palci. Svah se postupně zmírňoval, až jsme se konečně dostali na plošinu na vrcholu, pastvinu porostlou sem tam nějakým šípkovým keřem a lemovanou řídkými dubovými lesíky. Na jejím severovýchodním konci se zvedal ještě další pahorek, který byl pastvou a erozí dokonale zbaven vegetace, takže, až na pár stromků, připomínal kamenitou poušť.

Místo bylo na první pohled ideální k přenocování, takže jsme nechali věci u „pohádkového lesíku“ na okraji pastviny (skupina tří dubů a několika kamenů oddělená od zbytku lesa) a vydali se na průzkum - nejprve samotné pastviny. Kromě různých druhů děsivě vypadajících rychlých mravenců jsme brzy narazili i na další, i když mrtvé hmyzy. Nejprve to byl obrovský rozšlápnutý tesařík, po něm spousta dekapitovaných potemníků. Aby, co se týče výskytu mrtvol na stepi, nezůstali pozadu ani obratlovci, zanechala se nám pod nohama jedna mrtvá želva. Největší, nebo spíš nejvíce očekávaný nález na nás však čekal až na skalách pod pastvinou v podobě kusu užovčí svlečky, která nám dodala novou energii, takže jsme běhali po kamenech ještě o nějakou tu hodinu déle. Jenomže jsme našli zase jen stonožky a mrtvé potemníky, takže se zapadajícím sluncem jsme se vrátili k batohům a mateřídouškou provoněné stepi a postavili stan. K večernímu posezení jsme si uvařili čaj ze šípků a jahodových lístků a pod ubývajícím měsícem jsme přežvykovali hromadu rozdrcených sušenek.

V noci nás probudily kapky cedící se přes vnitřní vrstvu stanu a donutili nás natáhnout přes ni i vnější, nepromokavou plachtu. Ráno jsme ze stanu vylezli pod šedivou zataženou oblohu. Ještě večer jsme se těšili, jak ráno na skále překvapíme nějakého toho vyhřívajícího se hada. Naše naděje se však na rozdíl od oblačnosti rychle rozplynuly. Posnídali jsme na místě, jež se zřejmě zapsalo do historie dvou mravenčích kolonií jako krvavé bojiště, na kterém se vojáci utkali o zbytky našich sušenek a jejich mrtvá tělíčka hustě pokryla zem okolo největších drobků. Pomalu jsme sbalili stan a čekali jsme na lepší počasí. Pak jsme se konečně vydali na skály a důkladně prozkoumali každou štěrbinu. Hada jsme však neobjevili. Jen všudypřítomné ještěrky si s námi čas od času pohrávaly, když pomalu prolézaly pod keříky a mátly nás jakoby hadím šustěním mezi stébly trav. Do svahu se místy zařezávaly hluboké rýhy po vodě stékající z kopců za jarních tání, v hromadách kamení jsme nacházeli lahve s vodou, které si tam snad nechávají pastevci. Pod skalní stěnou na severní straně se ozývalo cinkání kozích zvonků a doléhalo k nám ještě když jsme se vzdalovali směrem k vedlejšímu kopci a borovému lesu na jeho vrcholu.

Nejprve jsme přešli širokou louku ohraničenou ze dvou stran strmými svahy, jedním křovinatým jako na vedlejším kopci a druhým zalesněným. Nejvyšší stromy rostly okolo vrcholu kopce. Vrstva jehličí pod borovicemi bránila v růstu jakémukoli podrostu, takže jsme v lesíku jen složili batohy a na další průzkum se vydali každý sám. Jiří zamířil hlouběji do lesa, Kuba kdovíkam a já podél míst, kde se plochý vrchol lámal ve strmý zarostlý svah. Pod nižšími borovicemi se začaly objevovat husté keře ostružin a nutily mě vyhýbat se jim sestupem níže ze svahu. Pod jedním z keřů jsem našel želvu sunoucí se opatrně listím nahoru, ale nerušil jsem ji ani fotografováním a pokračoval dál. Ukázalo se, že kopec je z každé strany porostlý jiným typem vegetace a přede mnou se otevřela rozlehlá jalovcová stráň přecházející v běžné křoviny až někde v údolí a shora ohraničená skalnatou plošinou bez vegetace a pásem křovin lemujícím okraj louky, po které jsme přišli. Kolem některých keřů byly větší hromady kamení, které byly výborným úkrytem pro stonohy, ještěrky a množství pavouků, bohužel však ani pro jednoho hada. O kus dál opět začínaly husté křoviny vyrůstající mezi velkými kameny. Nevěděl jsem který obrátit dřív, protože se svou velikostí byly schopné ukrýt jakéhokoli hada a přitom nebylo tak těžké je převrátit. Nic jsem však neulovil a tak jsem se vydal zpět. Vrátil jsem se na místo, kde jsem potkal želvu, abych se podíval, jak daleko se přesunula. Našel jsem ji asi o pět metrů dál napůl zahrabanou pod starým pařezem. Nechal jsem ji dál budovat nový úkryt, sestoupil níže do hustého lesíka kde se pohyboval Jiří a proplétal se ostružinami a pavučinami směrem k našim batohům. Jiří taktéž mířil k batohům bohatší jen o setkání s dalšími ještěrkami. Ty se v lese ukrývaly v hlubokých norách, jak Jiří zjistil po deseti minutách číhání u jednoho z vchodů do kterého viděl něco vběhnout.

Kuba už seděl v základním táboře a povídal si se želvou, která se nechtěla nechat naaranžovat do správně fotogenické polohy. Zatímco jsme odpočívali, obloha se opět zatáhla. Vydali jsme se skrz křoví dolů po svahu, až jsme narazili na další kozí stezku, kde jsme se rozhodli uvařit. Dále jsme pokračovali směrem k malému borovému hájku. V lesíku nahoře kolem nás poletovali strakapoudi, tady jsme se setkali s dvojicí krkavců, kteří kroužili vysoko nad námi a opatrně nás pozorovali. Svah byl členitý jak strukturou terénu, tak i vegetací. Hluboké rýhy po sezónním odtoku vody z vyšších partií byly pusté, vyplněné jemným štěrkem, často lemované ostružiním nebo šípky. Mezi roztroušenými skupinkami borovic jsme se museli vyhýbat různým dalším trnitým keřům a zakrslým dubům. Opět jsme potkávali množství ještěrek a začínali přemýšlet, proč pořád nenacházíme hady. Kozí stezky a vymletá koryta potůčků nás zavedly až do vesnice. Vyšli jsme za polorozpadlým zemědělským stavením a podél malého potůčku rozlévajícího se na cestu jsme došli do altánku u kostela, který byl ideálním místem pro uvaření oběda a obnovení zásob vody.

Zatímco jsme se různě přehrabovali v krosnách, na dvorku protějšího domu se usadil na malé stoličce starý domorodec a s úsměvem nás pozoroval. Poodešel jsem se k fontánce, abych nabral vodu na vaření, a než jsem se otočil zpět, seděl už s Kubou a Jiřím v altánku a ptal se, odkud přicházíme. Porozumět bulharštině představovalo však v jeho případě zpočátku ještě větší problém než jindy, protože vzhledem k jeho pokročilému věku a absenci zubů by zřejmě mluvil nesrozumitelně i v jazycích nám známých. Nicméně po pár minutách a několika pokusech, na které jsme odpovídali pouze úsměvem, jsme si trochu zvykli a začali odchytávat některá slova, až jsme se nakonec začali bavit o hadech a o češtině, o tom, kde se dá v kopcích nejlépe přespat a kde najdeme velké užovky.

Na jeho doporučení jsme se vydali na protější kopec s malým klášterem, nad nímž se rozkládaly pastviny v našich představách plné zmijí. Cestou jsme prohledávali trosky domů a kamenné zídky, ale kromě ještěrek a jejich kůží jsme nenalezli žádný důvod k radosti. V horku jsme se vyšplhali po klikaté silnici až nahoru. Z křoví nás pozorovali koně se svázanýma nohama, o těch ale později. Vylezli jsme do pastvin za klášterem a našli tolik očekávané hromady kamení. Pod nimi se ukrývaly opět velké Scolopendry a ještěrky. Had nebyl na žádné, a tak jsme zatím postavili stan a vydali se dál, kolem jakéhosi slaměného přístřešku snad k uskladnění sena, až do míst, kam jednoprstá noha koňská nevkročila již delší čas a vegetace se divoce rozrůstala. Pod kameny v trávě jsme odkryli několik hnízd nám známých pavouků Uroctea a další stonohy. Zabrousili jsme také do dubového lesa, ale protože se stmívalo a neviděli jsme skoro ani pod nohy na lesní pěšinku, natož tak nějaký ten hmyz, vydali jsme se brzy ke stanu pošetřit si nějaké ty síly na ráno. Cestou jsme si všimli dosud nepostřehnutého bohatství zdejší stepi a přece jen se ještě na chvíli rozběhli po okolí, tentokrát však abychom nasbírali mateřídoušku, šípky, a diviznu na večerní čajík. Pod stanem jsme ještě objevili jahodník a ostružiny, takže odvar byl bohatý a svou jemnou chutí doplňoval pohodovou večerní atmosféru pod jasným měsícem a s chrochtajícími koňmi kdesi v křoví. Než jsme usnuli, dali o sobě koníci ještě vědět a za zvuků „íhahá, cink-cilink-cink-cink“ se pomalu přibližovali k nám. Ve světle baterek jejich oči děsivě zářily do tmy, a tak nám strach z masožravých lichokopytníků spolu s únavou zabránily přijít na to, proč máme tak hlučnou společnost.

Ráno jsme se probudili a koníci spásali trávu vedle stanu. Vylezli jsme a viděli je odcházet. Se svázanýma předníma nohama a zvonečky na krku poskakovali po pastvině dolů a vypadali při tom trochu jako šicí stroj. To bylo v 7:40. Vstali jsme brzo, abychom stihli projít okolí v době, kdy by se mohli hadi vyhřívat na kamenech. Ale zase jsme nic nenašli, ani když jsme se vydali do vzdálenějšího okolí bez cinkání poskakujících koní. Sbalili jsme tedy věci a odešli. Rozloučili jsme se s Gornou Breznicou a zamířili do Kresny zjistit autobus do Sofie na zpáteční cestu, abychom se včas vrátili z další výpravy do hor. Tentokrát byla naším cílem vesnička Stara Kresna. Za Kresnou jsme odbočili se silnice a sestoupili pod most k říčce vlévající se do Strumy. Odchycením užovky, alespoň obojkové, jsme si chtěli trochu dodat sebevědomí. V první chvíli se ale zdálo, že říčka je pustá. Až nad malou kamennou hrázkou se před námi nestačila ukrýt malá užovka podplamatá. Najednou jsme byli plní energie a brodili se říčkou po proudu až k ústí do Strumy a tou pak dál proti proudu. Řeka byla plná rybek a skokanů, ale ne velkých hadů, jak by se líbilo nám.

Ke Stare Kresně jsme pokračovali opět po silnici, na kterou jsme se pracně vyškrábali z hlubokého koryta Strumy. Cesta byla nepříjemná, protože krajnice byla místy velmi úzká a projíždějící kamiony nás trochu znervózňovaly. Ještě o něco hůř se s dopravou vyrovnal přejetý had a netopýr, které jsme našli. My jsme měli větší štěstí a po pár stech metrech jsme mohli znovu odbočit a vydat se pěšinkou mezi silnicí a řekou, která byla v těchto místech klidnější a méně zaříznutá do terénu. Pláň kterou vedla stezka byla porostlá klasickou stepní vegetací, kterou už známe z Pálavy, takže nás nepřekvapil ani nález dvou hnědých kudlančích samců a jedné zelené samice. Silnice byla vedena pod skalami na náspu, jehož suťové srázy znovu přitáhly naši pozornost, ale stejně jako jindy, ani teď nás neobšťastnily hadí přítomností.

Pokračovali jsme přes malé vlakové nádraží plné opuštěných psů dál přes most nad řekou, až jsme konečně odbočili na úzkou silnici do hor, která nás měla zavést do cíle. V polovině cesty jsme potkali Bulhara, kterého jsme se ptali kde se dá venku přespat a jak je vesnice daleko. Ukázal nám cestu a rozloučili jsme se. V dalším údolí jsme se ale rozhodli utábořit a sešli z cesty do vinic. Domorodcovo volání a mávání, které následovalo, jsme považovali za projev přátelství.

Ráno jsme se probudili promrzlí a popíchaní od komárů. Jinak ale bylo místo luxusní. V údolí pod námi se rozkládaly vinice plné kamenitých zídek a dalších úkrytů pro hady. Posnídali jsme a chystali se vydat na lov vyhřívajících se hadů, když po cestě přijelo auto s nám známým chlapíkem za volantem a bohužel ještě druhým, jeho šéfem, na místě spolujezdce. Kamarád přišel a představil se jako hlídač vinice, kterému za neuhlídání hrozí vyhazov, pokud z nás nedostane nějaké to odškodné. Po chvíli dohadování vyšel boss z auta a po delším vymáhání změnil téma na situaci v Československu, odpověděl nám na naše otázky o hadech a pak se nechal hlídačem doprovodit do vozu. Pak ho ale poslal zpět a stejně nás donutil zaplatit.

Den jsme si ale zkazit nenechali. Už výhledy do údolí stály za to a čím výš jsme stoupali, tím rozmanitější byly svahy kopce. Někde lesy, jinde kamenité srázy nebo křoviny a řídké háje. V zatáčce nad místní pilou jsme složili krosny a zkusili prozkoumat nadějně vyhlížející pahorek. Mezi křovinami a kameny jsme nakonec našli obrovskou kůži snad užovky rodu Elaphe/Zamenis, která nás povzbudila k podrobnějšímu prozkoumání okolí. Prolezli jsme každé křoví a každou hromadu kamení, dostali se daleko pod vrcholek, ale nenašli nic. I tak byla celá krajina tak zajímavá, že nám další neúspěch náladu nezkazil a těšili jsme se, že snad brzo chytíme něco velkého. I hmyzí úlovky o sobě dávaly vědět a nacházeli jsme kromě mrtvých už i živé potemníky, další stonohy a spoustu malých brouků a pavouků. Všude kroužili v párech krkavci a jejich křik se rozléhal nad hlubokými údolími, do kterých jsme postupně sestupovali a hledali další obyvatele prosluněných křovin. Kuba nakonec vyběhl z lesíku s největší želvou celé expedice, dlouhou téměř jako celé předloktí. Ta se stala na chvíli terčem pro fotoaparát, ale už jsme se dlouho nezdržovali a stoupali zpět a překročili pahorek dále směrem k vesnici.

Na vrcholku nad malým lomem jsme obešli několik dokonale vybělených koster. Důvod, proč se pod několika stromy sešly téměř kompletní pozůstatky prasete, krávy a ještě nějakého zvířete, nám zůstane utajen a může snad posloužit jako námět strašidelných historek k večernímu táboráku. Mnohem důležitější věci byly teprve před námi. Respektive pod námi, protože jsme museli sestoupit dolů kolem lomu. Na další rovině jsme se usadili pod obrovskou tújí, která je dominantou okolí i při pohledu z vesmíru, přesněji na satelitních snímcích Googlu na souřadnicích 41°45'49,75'' s.š., 23°10'17,57'' v.d. Okolí bylo pro lovce hadů přímo pohádkové. Nepříliš vysoká tráva, sem tam kamenná zídka, jalovce, túje a malé keříky. A od silnice dolů násep z velkých kamenů. Dlouho jsme se věnovali právě zídkám a nic nenacházeli. Až pak jsem se postupně dostal až k silnici a při prohlížení kamenů jsem uviděl něco podezřelého. Jen dva centimetry hadího těla, v trávě dokonale maskovaného světlehnědou barvou, stačily k tomu, aby se plaz prozradil a v několika vteřinách stal mým úlovkem. I když sevření bylo vzájemné a otisky zubů jsem se mohl chlubit ještě po návratu z expedice. Tak jsme chytili jednoho z nejkrásnějších hadů Evropy, štíhlovku rusalčí (Platyceps najadum). Samozřejmě jsme tedy museli focení věnovat více času i soustředění než obvykle, protože jsme nemohli počítat s tím, že si to ještě nějaký další úlovek zaslouží víc.

Nakonec jsme štíhlovku vypustili na místě odchytu a ještě se porozhlédli po okolí. Další kůže potvrdila, že jsme opravdu v zemi hadům zaslíbené. Kromě ní byla všude v písčité půdě hnízda mravkolvů, scolopendry, skupinky malinkých mnohonožek shromážděné vždy okolo matky. S pohledem upřeným k zemi jsme vylezli opět nad lom a Kubův čich na želvy nás obohatil o další „kapesní“ mládě. Na druhé straně silnice jsme prozkoumali shluky obrovských kamenů a vydali se opět na stranu s tújí, kde zůstal neprozkoumaný ještě poslední strmý sráz s dlouhými kamennými zídkami. Kuba přinesl několik štíhlovčích kůží, ale usoudili jsme, že bude nejlepší vykročit dál.

Klikatící se cesta nám nabízela výhledy do různých stran na údolí, kterými jsme už prošli. Minuli jsme borový lesík a šli podél strmých srázů s křovinami, když Kuba zahlédl další vyhřívající se štíhlovku. Než jsme se ale otočili, byla pryč a nezastavil ji ani můj skok do křoví a běh ze srázu dolů do míst, kde jsme tušili její příští pohyby. Zmizela někde pod kameny a my jsme znaveni lovem pokračovali dál.

Stara Kresna byla nejzapadlejší vesnička v okolí. Ani zde však nechyběla fontána s pitnou vodou a pomník jakéhosi partyzána snad z balkánských válek proti Osmanské říši. A v čele dlážděného prostranství na návsi stál polorozpadlý domek s nápisem „Eko centăr“. Už cestou sem jsme potkali ochranářský vůz a s posádkou prohodili pár slov o našich záměrech zde v horách. Zájem o ochranu přírody v těchto končinách působil tak nějak mile. Vesnice byla snad fotogeničtější než Gorna Breznica. Hlavně proto, že v ní bylo ještě více ještě zanedbanějších stavení a téměř žádní obyvatelé. Obchod otvíral snad jednou do týdne a uličkami se potulovala spousta toulavých psů. Civilizovaněji působily jen zemědělské usedlosti za vesnicí s udržovanými zahradami a prádlem vlajícím na šňůrách.

Krátkou „kulturní vložku“ a doplňování zásob vody ve Stare Kresně jsme ukončili když slunce rychle klesalo nad vrcholky hor a sestoupili jsme pomalu zpět k borovému lesíku. Na silnici jsme opět našli přejetého hada stejného druhu jako již dříve, opět jsme netušili, co že to vlastně je. Usadili jsme se na dalším luxusním místě a usnuli s myšlenkami na to, na kolik nás noc zde zase ráno přijde. Ráno však bylo místo stejně pusté jako večer. Slunce ještě nevyšlo a před stanem jsme mrzli i v bundách a dlouhých kalhotách. Zima nás ale brzo přešla a vystřídal ji smích, když si Kuba pod tričkem všiml červených vpichů jakéhosi parazita, který se ukázal býti blechou. A ne jednou. Snad pozornost od našeho psího přítele jejž jsme tak surově zahnali klacky a kameny na kopci nad Breznicou. Kupodivu Kuba zůstal až do konce expedice jediným postiženým, přestože nám nezbylo nic jiného než s ním sdílet stan ještě další noc. Nepříjemnosti, které nám z této skutečnosti mohly vyplynout, odčinil Kuba nálezem neporušeného salámu v jedné z jeho pověstných krabiček. A jelikož jsme už od předchozího dne trpěli hladem a obavami z nedostatku zásob, zaradovali jsme se a všechno…sežrali.

Těsně po východu slunce jsme proběhli nejbližší okolí stanu a vydali se pomalu zpět. Prohlédli jsme ještě několik nadějných lokalit bez uspokojivého výsledku a v deset hodin jsme se zastavili pod horkým sluncem na východním svahu se štíhlovkou z předchozího dne. Zatímco Kuba hledal blechy, já s Jiřím jsme prozkoumávali pečlivěji zídky, které Kuba objevil už minule. Z protějšího kopce se ozývalo mečení koz a z nebe nad námi křik krkavčího páru. Hadi byli zase schovaní ve svých skrýších a my jsme byli horkem unavení a neschopní rychlejších pohybů. V jednu chvíli se mi zdálo, že jsem zaslechl povědomý ptačí zpěv. Takový, jakým nás ve Španělsku obšťastňovaly Tarragonské vlhy. Považoval jsem to ale spíš za projev únavy než důkaz jejich výskytu zde.

Přemístili jsme se za lom na místo, kde jsme našli velkou hadí kůži. A hned jsme pod skalou našli další, tentokrát starší a rozpadlou, ale břišní štítky byly rozptýlené v podrostu zhruba na vzdálenost odpovídající první kůži. To nás trochu motivovalo k dalšímu podrobnému prozkoumání lokality, ale členitost skal skýtající množství úkrytů nám nedávala velké naděje na úspěch. Brzy jsme sebrali krosny a vydali se definitivně dolů a do Kresny. Pod pilou nás zastavil jeden z dělníků a nabídl nám, ať si na cestu natrháme hrozny a jablka. Nadšeně jsme se na ně vrhli a cestou polykali jednu kuličku za druhou, až nám bylo tak špatně, že jsme museli zastavit pod jakýmsi hliněným „převisem“ vlevo u cesty a na chvíli si odpočinout. Když jsme leželi ve stínu na krosnách a pomalu zavírali oči, ozval se z dálky opět známý zpěv. Tentokrát se přibližoval, až se nakonec nad stromy vynořilo hejno zpívajících vlh. Poletovaly nám nad hlavami, lovily hmyz a zpívaly si k tomu, až nás donutily vstát a kousek sledovat jejich cestu. A když už jsme vstali, rozhodli jsme se pokračovat dál a odpočívat jinde.

Na nějaký další lov jsme byli příliš líní a tak jsme sestoupili přímo k břehům Strumy a usadili se pod platany. Na zbytku plynu jsme si uvařili oběd a pak jenom leželi. Poslední naší zoologickou aktivitou na území Bulharska bylo brodění již zmiňovaným přítokem u Kresny, kde jsme se ještě jednou pokusili chytit větší užovku podplamatou. Čekala nás ale jen další malá. Možná i právě ta, kterou jsme před pár dny na témže místě plni radosti pokřtili Zagorka po známém bulharském pivu. Říčka byla malou vodní oázou uprostřed vyprahlých bulharských kopců. Zelené údolí plné listnatých stromů při pohledu z hor zářilo daleko do okolí porostlého v nejlepším případě řídkými borovými lesy. Kromě žab a užovek se mezi kameny proháněly obrovské larvy jepic, kolem poletovaly různé druhy hmyzu a i lidí se okolo zdržovalo víc a obdělávali svá malá políčka a ovocné sady. Jeden z jejích břehů se stal místem našeho posledního odpočinku (na expedici do Bulharska) poté, co jsme se sem ještě jednou vrátili z Kresny, kde jsme povečeřeli v místní hospůdce a ochutnali snad všechny bulharské speciality.

Ráno jsme naposledy podnikli přesun do Kresny a nastoupili do autobusu, který nás odvezl do Sofie. Čas před odjezdem do Brna jsme strávili v centru města a užívali si poslední minuty balkánské atmosféry, na kterou budeme jistě dlouho vzpomínat.

---

Publikováno 03.05.2007