Postřehy z Makedonie

V tomto článku bych se s čtenáři rád podělil o zážitky z Makedonie. Samozřejmě, jak je zvykem, to nejdůležitější najdete v článku v sekci Expedice, ale výlet byl natolik zajímavý, že na všechno nezbylo místo. A protože následující řádky nesouvisí ani tak s expedicí v Evarším smyslu tohoto slova jako spíše se samotným cestováním po bývalé jugoslávské republice, rozhodl jsem se umístit je právě do sekce Články méně svázané zvyklostmi určujícími podobu Evarších cestopisů, snažících se o větší serióznost a objektivitu. Vzhledem k zaměření hlavního článku je třeba zde zmínit především postřehy z cesty do Skopje, na které se nedostalo. Začněme ale malým úvodem a základními informacemi o zemi.

Makedonie je bývalou jugoslávskou republikou, což se odráží i v názvu, pod kterým je přijata do OSN - tedy FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia). Problém s názvem spočívá v pocitu Řeků, že nazývat tento stát Makedonií je krádeží historického dědictví oblasti, ze které vzešli dobyvatelé Řecka a východní části tehdy známého světa, a která se rozkládala z velké části právě na současném řeckém území, méně pak na sever a severovýchod od něj. Řecká (egejská) Makedonie tvoří zhruba polovinu historického území. Zbytek je rozdělen mezi Makedonii vardarskou (celé území FYROM), Pirinskou v Bulharsku, kam jsme se vydali na expedici o rok dříve, a dvě okrajové výspy v Albánii a v Srbsku.

Vážnost a zarputilost, s jakou Řekové bojují za neuznání názvu a symbolů republiky, se může zdát poněkud úsměvná. Pokud se pokusíme celou situaci zlehčit, jde o podobný problém, jako kdyby dnešním Irům vadil německý název pro Čechy „Böhmen“ odvozený od názvu s nimi vzdáleně spřízněných keltských Bójů, po kterých už na našem území nezůstala ani stopa. Uznávám že přirovnání má mezery, přinejmenším to, že Böhmen ani Bohemia není náš oficiální název, i když i to by bylo snáze představitelné než to, že by tato skutečnost stála někomu v Irsku za pozornost. Snad to můžeme zkusit ještě s představou, že by nějaký turkický nárůdek kdesi ve střední Asii, pozůstatek po kmenech kočovných Bulharů, namítal něco proti krádeži historického dědictví současnými obyvateli Bulharska. Pokud jde o „strach“ z teritoriálních ambic státečku, které také bývají uváděny jako důvod řeckého nepřátelství, vše by se dalo opět přirovnat k představě, že Ostraváci jednoho dne obsadí celé polské Slezsko, jen proto, aby sjednotili obě území nesoucí stejný název.

Když navíc přihlédneme k faktu, že mnoha Řekům, kteří tak bojují za své právo na Makedonii (území starověkého národa, jehož řecký původ není zcela bez pochybností), s velkou pravděpodobností koluje v žilách slovanská krev, ztrácí pouta k onomu „historickému dědictví“ přehlednost. Vždyť i Arabové v deltě Nilu obývají stát, jemuž ponechali historické označení. Pokud je tedy historické dědictví spjato s oblastí, bylo by od Řeků sobecké vztáhnout celou jeho hodnotu jen na „svou“ půlku Makedonie.

Republika Makedonie je tedy dnes obývána převážně Slovany, z čehož pro Čecha plyne příjemná skutečnost, že s místními se dá poměrně snadno dorozumět, a pokud znáte několik slov z Ruštiny a základní Srbská a Bulharská slovíčka jste alespoň břibližně odposlechli při předchozích tulkách Balkánem, neměl by s domluvou nastat vážnější problém. Jazyk je velmi podobný Bulharštině a azbuka i přes některé drobné odlišnosti srozumitelná lidem znalým ruské.

Přestože se na počátku tisíciletí země ocitla na pokraji občanské války pod náporem uprchlíků z tehdy válkou zmítaného Kosova, z válek doprovázejících rozpad Jugoslávie vyvázla již na počátku ve zdraví. Městečka a vesnice tak působí dojmem, že se v nich zastavil čas někdy v tom šťastném socialismu, jaký známe z československých rodinných filmů. Moderní svět proniká plynule a nenuceně a vše vypadá tak uvolněně a přirozeně, že se člověk cítí v naprostém bezpečí. Ke všemu přispívá přívětivost zdejších lidí, kteří se s cizincem velice rádi pustí do rozhovoru přes veškeré jazykové nedostatky.

Do Skopje jsme se vydali jednoho dne ráno, poté, co jsme si zjistili vhodný spoj. Přestože jsme si mohli vybrat mezi několika autobusy, byl nám příjemnější vlak. Pro informaci jsme se vydali na vlakové nádraží, kde seděli tři údržbáři na lavičce, jeden z nich držel hadici s tekoucí vodou a kropil dlážděné prostranství před budovou. Na náš dotaz zavolal výpravčího, který nám ochotně vyhledal spoje i cenu, a v mezičase se nás zeptal co nás přivádí do Makedonie, kde bydlíme a podobné informace pro ukrácení chvíle na horkém slunci. Když jsem mu řekl, že jsem se vydal navštívit mou přítelkyni, která se účastnila archeologických vykopávek, hned věděl, že češky jsou v motelu u naleziště dvě, a když jsem řekl, že myslím tu menší, hned věděl, o které mluvím.

Gevgelija bylo hraniční město, a tak každý cestující ve vlacích z Řecka musel počkat na kontrolu dokladů. To komplikovalo celý provoz na nádraží, protože příchozí byli kvůli zamezení zmatku vpouštěni na nástupiště až před odjezdem. Celníci ve vlaku rozdávali kartičky s dotazníkem na jméno, původ, cíl cesty a adresu pobytu. A jak se ukázalo, zřejmě si krátí večery tím, že s ostatními zaměstnanci na nádraží po večerech přebírají kartičky a se zájmem si prohlížejí z jakých koutů světa se sem všichni ti lidé sjeli.

…pokračování příště