Katalánsko a Andorra
(12. - 26. srpna 2009)
Během posledních tří let naše cesty s Jiřím opakovaně mířily na Balkán. Letos jsme se tedy rozhodli vrátit se na poloostrov na opačném konci Evropy. Na začátku byl plán vydat se do andaluské Malagy a na Gibraltar a podívat se tak vlastně zároveň do Spojeného království. Z tohoto jistě zajímavého nápadu však nakonec sešlo a byl nahrazen nápadem neméně zajímavým, totiž zůstat po celou dobu v Katalánsku a pobyt si zpestřit výletem do Andorry, už pro ten pocit, že můžeme kamarádům poslat pohled exotičtější než všechny Egypty a Thajska. Ano, myšlenka navštívit knížectví, jehož jedním z knížat je dle tradice francouzský prezident Nicolas Sarkozy, se nám brzy velmi zalíbila.
Mohli jsme tedy koupit letenky. Tradičně jsme sáhli po službách dnes drahé zesnulé Sky, ačkoliv již v březnu jsme tušili, že nás možná čeká menší dobrodružství. Nakonec zůstalo jen u drobného zpoždění, večeře zdarma a příjemně napínavé nejistoty před zpáteční cestou. Z Vídně jsme odletěli s pětihodinovým zpožděním, takže v zamluveném hostelu v Barceloně jsme se jen ohřáli na zbytek noci. Ráno jsme dlouho neotáleli a vydali se vstříc prvním dobrodružstvím. Za zmínku vlastně stojí už samotné hlavní město (pochopitelně Katalánska), ve kterém pozorný turista při delším pobytu jistě alespoň zaslechne podezřele nezvyklé ptáky. Po několika návštěvách v metropoli modernismu jsme již papoušky mniší (Myiopsitta monachus) důvěrně znali, jen pózovat před objektivem se jim nikdy příliš nechtělo. Tito ptáci, původem z Jižní Ameriky, uprchli do korun barcelonských palem ze zoologické zahrady, začali se úspěšně rozmnožovat a časem město naprosto ovládli. V parcích se jejich nepříjemnému hlasu nedá vyhnout. Na pořádnou fotku jsme si ale museli několik dní počkat, a tak nemá smysl dál přebývat v Barceloně a můžeme se vydat do našeho prvního cíle.
Za vstupní bránu do přírodního praku (Parc natural) Montseny jsme si zvolili městečko La Garriga. Bohužel jsme dorazili v době hluboké siesty a museli asi dvě hodiny čekat na otevření supermarketu. Na naše téměř dvacetikilové krosny jsme naložili strašlivé množství vody a vydali se za město. Už cestou jsme narazili na první ještěrky a jelikož naše kroky vedly stále do kopce, brzy jsme se rozhodli věnovat plazům naplno. Shodili jsme batohy a po krátkém pátrání objevili první ještěrku. Určováním jsem se příliš nezabýval, později se ukáže, že ani nebyl žádný zvláštní důvod. Chvíli jsme se zaměřili ještě na saranči rodu Acrida a vydali se dál.
Vzhledem k úmornosti výstupu chybí z onoho dne jak úlovky, tak hodnotnější zápisy v deníku. Snad jen u kůže velkého šírohlavce jsme se chvíli zdrželi. Naší hlavní snahou bylo nalézt lesní cestu, která by vedla do vlastního národního parku. U první nás odradila cedule „Pozor, zlí psi“, především ono použité množné číslo. Další cesta už nás ale zavedla do obklíčení hustého porostu korkových i jiných dubů a hojného trnitého křoví. Našli jsme, co jsme hledali. Zastavili jsme na rozcestí a Jiří se vydal na průzkum. Rozhodli jsme se přespat u nedalekého pramene. Brzy se začal ukazovat smysl zdejších národních parků, alespoň jak se zdálo nám. Cesty v parku jsou lemovány výstražnými černobílými cedulemi „Soukromá lovecká zóna“ (Area privada de caça), což působí dojmem, jako by si milí vlastníci pozemků nad lesy vyhlásili národní park, aby mohli v klidu střílet prasata. Pro jistotu jsme se v noci nevydávali hluboko do vegetace a raději jsme na každém kroku svítili jako světlušky.
V mapě značený pramen byla drobná stružka vyvěrající z kamenné zdi do malé studánky. Uvařili jsme a připravili se na noc. Před spaním jsme ale neodolali a vydali se na první noční lov s cílem odhalit kobylky, které se rozhodly udělat nám usínání co nejtěžší. Zvuky, jako když přistává létající talíř, nakonec vydávali samci kobylek rodu Ephippiger. Kromě nich jsme našli také jednu samici a o něco příjemněji zpívajícího samce kobylky zelené (Tettigonia viridissima). Cestou zpět jsme zastihli slíďáka, podobného rodu Hogna, na výpravě za potravou. Než jsme usnuli, ozvaly se několikrát odkudsi skřehotající žáby. Snad příslib do dalších dnů? Brzy je však nahradilo jen houkání sov a já jsem konečně poprvé usnul. Během noci jsem si však proces usínání několikrát zopakoval, když mě ze snů vytrhly hlasitě dovádějící kuny.
Probudili jsme se do horkého dne a naskytl se nám výhled do údolí s usedlostí, hlídanou psy zmiňovanými na včera spatřené ceduli. Předchozího večera nás dolů k prameni hnal hlad a únava, takže jsme si ani neuvědomili ušlou vzdálenost. Proti směru působení gravitace a s pozdně dopoledním sluncem v zádech byla cesta zpět značně obtížnější. Nicméně na pohyb v kopcovitém terénu jsme si museli zvykat. Prozatím jsme se mohli utěšovat pohledem do mapy poseté množstvím aktivních pramenů, díky kterým bychom snad nemuseli udržovat zásoby vody v plném stavu. Navíc začal první čistě terénní den a hodlali jsme si jej užít. Naplánovali jsme výstup k dalšímu prameni a dále do vyšších partií parku.
Většinu cesty lemovaly neprostupné dubové lesy s hustým pichlavým podrostem ostružin. Na protějších strmých svazích místy jakákoli vegetace chyběla a mezi stromy se zařezávala rozsáhlá kamenná pole sunoucí se do údolí. Brzy se podél cesty otevřelo hluboké koryto drobného potůčku, podél kterého vyrůstaly vysoké stromy. Jejich koruny sahaly až na úroveň nízkých dubů u cesty a tvořily tak s nimi jednolité korunové patro. Odbočili jsme k prameni, ihned nás však zaujala prchající ještěrka, na které jsem se tentokrát rozhodl vyzkoušet nové očko z rybářského vlasce. Pokus byl úspěšný a po chvíli jsme už pouštěli vyfotografovanou ještěrku zpět. Ještěrka zední (Podarcis muralis) - u nás zajímavý druh, který se vyskytuje na jediné lokalitě, ve Španělsku jeden z všudypřítomných hojných plazů. Nález nás nicméně potěšil, přece jen jsme se s tímto druhem setkali pouze dvakrát - v lomu Kamenárka u Štramberka a na loňské výpravě do Řecka.
Koryto potůčku se stalo naší základnou po dobu oběda a následné siesty, jelikož kromě stínu poskytovalo také pitnou vodu, vyvěrající z pramene nad studánkou, přesně jak říkala mapa. Nejbližší okolí se tak záhy stalo předmětem podrobného průzkumu, zaměřeného především na obojživelníky, v jejichž výskyt jsme po včerejší noci doufali. Ukázalo se však, že celé koryto slouží spíše jen jako napajedlo pro divoká prasata a za celou dobu jsme nezaznamenali jediný náznak přítomnosti čehokoli zajímavého. Až o kus výš nad lesní cestou jsem nalezl alespoň mého druhého sekáče rohatého - poměrně obyčejně vypadajícího pavoukovce, který se však od příbuzných druhů liší nápadnými dopředu směřujícími trny na chelicerách. Prvního jsem před lety našel kus za naším domem v Luhačovicích, pro dalšího jsem si tedy musel dojet až do Španělska.
Vyhřáté okraje cesty, po kterých jsme se pohybovali ve snaze nalézt další ještěrky, nás brzy unavily a donutily vrátit se do chladivého úkrytu pod stromy. Nicméně čekal nás další postup vzhůru po svahu, a tak jsme záhy vyrazili, abychom se co nejrychleji přiblížili vrcholu. Jiří už zatím vytyčil další dílčí cíl, jímž bylo ověření platnosti symbolu jeskyně, vyznačeného v mapě. Šplhali jsme tedy vzhůru složitou sítí lesních cest. Celý kopec byl jakoby naporcován horizontálními řezy pěšin, které se klikatily po svahu v rozpětí několika metrů nad sebou a při pohledu z dálky tvořily zřetelné rýhy v jinak celistvém stromovém patře. Jakákoli cesta k vrcholu pak logicky trvala věčnost. Jediná zkratka, v jejíž ulevující přítomnost jsme doufali, byla zarostlá tak, že šlo jen stěží rozpoznat původní směr. Postup neprostupnou vegetací jsme tedy museli vzdát a na zamýšlené křižovatce k jeskyni jsme se octli poněkud později a značně vysílenější, než jsme doufali.
Sáhli jsme tedy k osvědčenému modelu Stráže a průzkumníka, při níž si oba zúčastnění odpočinou. Já jsem opět zůstal u batohů a Jiří se vydal, osvobozen od zátěže, po stopách jeskyně. Jelikož v místě odpočinku jsme nenalezli jedinou známku její přítomnosti, musel se vydat na zarostlou cestu ležící o úroveň níž. Tam se ukázalo, že jsme se usadili přímo nad vstupem do podzemí. Přesunuli jsme se tedy pod stromy na Jiřím objevené pěšině a konečně vyrazili na průzkum. Po sestupu do nízkého průchodu jsme se octli v přes metr a půl vysoké průzkumné šachtě, která se mírně stáčela doprava a končila slepě asi po padesáti metrech, několik metrů za dvěma krátkými postranními chodbami, které nebyly delší než 3 metry. Zima nás brzy donutila vrátit se blíže ústí. Tam na nás však také čekalo větší množství kamenů k obrácení, slibujících zajímavé podzemní úlovky. Stačilo jen najít správné měřítko, na které bylo třeba přeostřit, a už se před námi otevřel svět oživlých kamenných stěn, po nichž se pohybovala doslova stáda chvostoskoků a jako roztomilé vláčky se tu proháněly mnohonožky plochule. Jako dlaň dlouzí plzáci v tomto přiblížení působili značně nepatřičně.
Brzy jsem si všiml klíčového úlovku toho dne, ze kterého jsme se vydrželi těšit, dokud jsme nechytili prvního obratlovce z naší cílové skupiny. Byl to objekt arachnologický, nacházející se v knize Hmyz a pavoukovci (nakladatelství Ikar) poblíž zmiňovaného sekáče rohatého, který jsem si přál vidět už od mých prvních výprav do okolí na základní škole. Jedná se o klepítníka (Ischyropsalis sp.), sekáčům podobného tvora s nápadnými klepety chelicer, sloužícími k rozlamování ulit drobných plžů, jimiž se živí. Seděl v prohlubni ve stěně jako lesklá černá perla, která snadno unikala pozornosti, protože při letmém pohledu nejevila známky přítomnosti končetin či čehokoli jiného, co by nalákalo k bližšímu prozkoumání útvaru. Až pod přímým světlem vynikly stíny dlouhých končetin a na přídi se zaleskl pár očí. Po chvíli jsme zjistili, že při troše snahy nalezneme klepítníka zhruba na každém čtverečním metru. Samozřejmě jsme chvíli blbli s foťákem v temné jeskyni, než jsme překonali prvotní nadšení a po rozumné úvaze vynesli jednoho samce na denní světlo, pro naše počínání mnohem vhodnější než světlo baterky, z mých rukou navíc značně mihotavé. Po chvíli obracení v prstech samec za lehce nemravné spoluúčasti klepítek povysunul pářicí orgán, což jsem při absenci prostředníčků u tohoto tvora vyložil jako jasný způsob vyjádření nevole nad naším přístupem a nešetrnou manipulaci co nejrychleji ukončil.
Kromě jeskyně jsme v těch místech pátrali také po prameni. Bohužel však neúspěšně, a tak jsme byli nuceni se vydat k dalšímu. Dle mapy jsme naplánovali delší přesun na druhou stranu svahu a dále do údolí s přehradou, kolem které mělo být pramenů více. Jak jsme se blížili k vrcholu, cesty se stávaly stále méně zřetelnými. Místo toho se nám však otevíraly působivé výhledy do krajiny, připomínající trochu naše Podyjí, jen s údolími ještě více zařezanými. Na temeni kopce jsme už museli jít za sebou, ostatně i na mapě jsme se pohybovali po lince značené jako neudržovaná pěšina. Dubový les nás zcela pohltil a až na výhledy z řídce roztroušených skalisek jsme se nemohli držet žádného orientačního bodu, natož pak zřetelné linie upomínající někdejší cestu. Čerstvě rozrytá opadanka dávala na vědomost, že těmto partiím kopce vládnou zcela jiní všežravci než lidé. Po kančích pěšinách jsme se proklestili ke svažité stezce, která konečně jevila známky antropogenního původu. Podle mapy měla několikrát přetínat širokou cestu, která se klikatila svahem a jen neochotně opouštěla každou dosaženou vrstevnici. Nicméně na první křižovatce se ukázala dále neschůdnou, a tak jsme museli absolvovat několik kilometrů chůze, při které jsme většinu stromů viděli dvakrát, nejprve z jedné a za zatáčkou i z druhé strany. Výhodou ostrých zatáček byla skutečnost, že se dají počítat, což zdánlivě zkracuje čas strávený jednotvárným pochodem.
Brzy jsme se dopočítali až k opuštěné usedlosti, pod kterou už se dalo tušit údolí s nádrží. Slunce už jasně dávalo znát blížící se večer, když jsme dorazili k prameni. Konečně jsme mohli doplnit zásoby vody a rozhodli jsme se na místě povečeřet, přestože strmý svah nás donutil usadit se přímo na prašné cestě. Přes nepatrnost pramínku prýštícího ze skály jsme nabrali dost vody na to, abychom nemuseli pokračovat k dalšímu, který jsme zvolili jako cíl pro případ nouze. Zvolnili jsme tedy pochod a brzy se rozhodli usadit. U trosek domu jsme objevili ideální terasovitou louku s nedávno pokosenou vegetací a postavili stan. Abychom se trochu posunuli v ději, stačí k lokalitě zmínit nepřítomnost plazů mimo ještěrku zední, uklidňující bublání potoka směřujícího k přehradě a idylické ráno následujícího dne, kdy zlatavým paprskům slunce neuvěřitelně dlouho trvalo překonání vrcholků stromů u potoka a my jsme se tak mohli věnovat dalším snahám o nalezení něčeho zajímavého, zatímco se sušil stan rozprostřený na větvích keře.
Čekalo nás několik posledních kilometrů sestupu. K přehradě jsme se nakonec nevydali a pokračovali údolím, brzy už po asfaltové cestě, která nás dovedla až do vesnice Cánoves. Dějový posun, tak jako faktický posun na trase, se odehrál především proto, že jsme se rozhodli dostat do La Garriga co nejrychleji, abychom se pokusili přiblížit Andoře. V Cánoves jsme se tedy ihned směřovali k autobusové zastávce. Záhy jsme však zjistili, že provoz autobusů o víkendu není vymožeností, která by do zdejších kopců dorazila, jakkoli byly i toho rána plné pěších i jízdních výletníků. Byl jsem tak nucen zavolat taxi, což byl, při mé neschopnosti cokoli telefonicky vyjednat dokonce i v rodném jazyce, úkol téměř nadlidský. Nicméně dospěl jsem k jistému pokroku v naší situaci, když jsem se domluvil s momentálně odpočívajícím taxikářem, že mi sežene pracujícího kolegu. Vážnost odpoledního klidu se však ukázala v následujícím hovoru s taxikářem, který volal zpět s omluvou, že momentálně žádný z kolegů není připraven vyjet do terénu. Snad bychom jen mohli zkusit zavolat někoho z méně ospalého městečka Cardedeu, nicméně zřejmě by se to neobešlo bez příplatku a čekání. Rozhodli jsme se pokračovat pěšky.
Bohužel jsme dobře znali cestu, po které jsme se měli vracet. Také jsme moc dobře věděli, že jsme z ní sešli dříve, než jsme Cánoves vůbec zahlédli, a tak že nás čeká několik prémiových zatáček na zahřátí. Drobnou, i když smutnou útěchou nám byli dva přejetí mladí šírohlavci, tedy pro začátek alespoň nějaký hmatatelný důkaz hojnosti hadů, kteří se nám doposud úspěšně vyhýbali. Zachovalejšího z nich jsme naaranžovali do méně mrtvolné pozice pro případ, že bychom se s živým nesetkali a pro ilustraci v seznamu herpetofauny se museli spokojit s plackou. Spalující slunce nám cestou úplně uvařilo mozky, takže do oběda u silnice se málokterý smyslový vjem dočkal odpovídajícího zpracování.
Tak se tedy skončilo naše první dobrodružství. Opustili jsme Montseny a vypravili se vstříc vzdáleným vrcholkům Pyrenejí. Začala cesta sice chudá na úlovky, ale bohatá na dojmy a především komplikace. První nastaly na nádraží v La Garriga. Evidentně jsme se ocitli mimo standardní trasu Barcelona - Andorra a místní netušili, že by přes město vedla jakákoli alternativní. Nicméně bylo nám doporučeno něco jako jet rovnou za nosem, v tomto případě reprezentovaným naleštěným čelním sklem moderní lokomotivy někdejší státní železnice Renfe. Ta měla namířeno do města Ripoll, námi familiárně přezdívaného Ripák kvůli neochotě lámat si jazyk koncovým katalánským ll. Odtud, z podhůří Pyrenejí, jsme vyrazili do městečka Puigcerdà, jehož název se tentokrát lépe čte než vypadá. Plán byl dvojí: buď pokračovat dál do francouzské Latour-de-Carol (katalánsky pro zajímavost La Tor de Querol), odkud snad bude existovat spojení do knížectví, nebo zůstat ve Španělsku a hranice překročit z jihu od La Seu d'Urgell (naštěstí běžně zkracované na La Seu). Rozhodli jsme se vyhodnotit situaci až na místě.
Vyrazili jsme autobusem náhradní dopravy Renfe, který s námi kvůli rekonstrukci železnice musel překonat klikatou silnici do nitra Pyrenejí. Vystoupali jsme až do 1700 m, překonali silnou bouři, která silnici i okolní kopce pokryla několikacentimetrovou vrstvou krup, a po necelých dvou hodinách jsme přistáli v kamenném městě s břidlicovými střechami. Jako bychom se octli v hezčím Rakousku. Jen byla neděle a autobusy nejezdily. Ve městě chyběly jakékoli informace o dopravě přes Francii, plán A jsme tedy ihned zamítli. Navíc jsme museli ve městě najít místo k přespání, což nebylo nejsnadnější. Po dlouhém pochodu jsme se usadili za balíkem slámy na kusu pole v průmyslové zóně a jen doufali, že kolem nevede žádná pěší zkratka.
Ze studeného vlhkého stanu jsme se vyhrabali ještě za tmy, abychom stihli autobus v 7:30. Bylo pondělí a nás tak těšila naděje na bohatý výběr navazujících spojů z La Seu do Andorry. Opustili jsme rozlehlé úrodné údolí Puigcerdà a vyrazili na poslední etapu cesty. Tentokrát jsme opravdu nikde neuvízli a kolem deváté hodiny už se náš autobus pravidelné linky La Seu d'Urgell-Andorra la Vella krčil mezi ostrými štíty Pyrenejí svírajícími nenápadný hraniční přechod, kamenný, s břidlicovou střechou. Zatímco v hloubi mého podvědomí zřejmě odpočívá dávný kočovný pastevec, kterého nemožnost rozhledu do širé krajiny uvádí do stísněné nálady, Jiří byl ve svém živlu. Ač každý jiným způsobem, fascinováni impozantními vrcholky hor jsme však byli oba.
Autobus nás vysadil poblíž hlavní nákupní zóny typu „Na Příkopě“, po které jsme se dostali do centra. Nad informačním plánkem města jsme se rozhodli, že se vydáme směrem ke kempu a pokud cestou nenarazíme na extrémně výhodné místo k postavení stanu, strávíme noc tam. Zvolili jsme vycházkovou trasu po chodníku, vedoucím po strmém svahu nad úrovní střech nejvyšších domů, který se táhne údolím podél hlavního města po obou jeho stranách. Naskytl se nám nádherný výhled na již známé střechy z černého kamene, věže prastarých románských kostelů i protější kamenité srázy, jakoby každou chvíli hrozící sesuvem. Ve skutečnosti právě chodník byl prvkem, který svým opevněním sesuvům bránil a umožňoval rozvoj terasovitých zahrádek na svahu mezi ním a prvními domy. Všude ze skal vytékala voda a padala do jímek, napájejících žíznivé sady pod námi.
Kromě výhledů jsme se cestou zabývali také průzkumem nejzajímavějších lokalit. Přestože brzy začaly být poněkud jednotvárné, pohledu na svěží vegetaci a vlhký mech jsme se nemohli nasytit. Ostatně příští trasa se už vyšším horám vyhýbala, a tak jsme se zelení kochali do zásoby. Jakkoli odlišné však byly zdejší podmínky, opět jsme nacházeli zástupy ještěrek zedních (Podarcis muralis), které sice vykazovaly jistou barevnou variabilitu, ale přece jen už jsme jich začínali mít dost. Postupně jsme jim tak přestali věnovat pozornost a zdárně dorazili do kempu.
Odhodili jsme zátěž a vydali se za kulturou, tentokráte protějším chodníkem. Naše kroky nás zavedly nejprve do historického centra, odkud jsme se vydali ke kostelu v Santa Coloma, unikátní ukázce románské architektury, která zde přečkala nezměněná dvanáct století snad díky izolaci od zmatků expandujících a zanikajícíh státních útvarů raně středověké Evropy. Štíhlá věž kruhového půdorysu stála v těsném dotyku s boční zdí kostela, jakoby si na ni vzpomněli až byl dostavěn. Celá jaksi narušovala vnímání perspektivy zvláštním, jakoby obráceným uspořádáním oken, která byla v nižších patrech zcela nepatrná, ale s výškou nabývala na velikosti a lehkosti konstrukce, aby zajistila dílu stabilitu nutnou k přečkání staletí. Zatímco jsem si odmýšlel okolní budovy a v duchu se vracel v čase do osamocené výspy Muslimy právě rozvrácené Vizigótské říše, nad věží se začala stahovat mračna a blížící se bouře nás donutila zahájit rychlý ústup do kempu. Klid po první přeháňce jsme využili k uvaření večeře a na zbytek noci jsme se před přívaly vody ukryli v osvědčeném příbytku.
Silné bouře byly tou dobou na denním pořádku, a tak přestože jsme se probudili do slunného rána, cestou opět nastaly komplikace. Vyrazili jsme z Andorry, abychom měli dostatek času na další cíle výpravy. Známý průsmyk vyvrhnul po pár desítkách minut náš autobus do otevřenější krajiny v okolí La Seu, odkud jsme se měli dostat další linkou do Olotu a přestoupit na vlak do Ripoll. Když jsme šplhali podruhé do 1700 m n.m., zastihla nás další bouře, která podmáčela svahy natolik, že nám cestu dolů zkřížil sesuv půdy. Zůstali jsme stát v koloně a čekali, co se bude dít. Stále mírně poprchalo. Přesto jsme se vydali zmapovat situaci. Silnice byla pro dvoustopé vozidlo zcela neprůjezdná, mezi lidmi se však naštěstí začaly šířit zvěsti o bagru, který se nás vydal zachránit. Cesta z údolí mu však trvala půl druhé hodiny. Když nám tedy konečně uvolnil cestu, autobus už měl značné zpoždění, které se řidič rozhodl řešit po svém. Tak jsme se, míjíce právě Olot, radovali, že nás zaveze přímo do Ripoll. Když jsme minuli i Ripoll, začala být situace podezřelá. Řidič se rozhodl, že pojede přímo do Barcelony, což pro nás bylo značně nevýhodné. Těžko říct, jakým kanálem se informace rozšířila. My jsme zřejmě tou dobou pozorovali bagr. Zjistil jsem to tak až za městem, když jsem se překvapeně zeptal naproti sedícího páru. Nezbylo než přemluvit řidiče, který po salvě katalánských kleteb zastavil u pole a nechal nás jít.
Nemělo cenu vracet se na večer do města, a tak jsme se rozhodli postavit stan u hromady dřeva poblíž pastviny, na klidném místě, které navíc dávalo naději na zajímavé úlovky. Po domluvě se Jiří vydal zjistit, jak daleko je do města, zčásti také proto, aby doplnil zásoby vody. Ve mně zatím začala růst představa, že zde, mezi složenými kmeny stromů v podhůří Pyrenejí, jsem na tom pravém místě k nalezení prvního hada výpravy. Úvahy došly tak daleko, že jsem se na chvíli rozhodl zůstat sedět, protože tím hadem bude jistě zmije a nebudu ji schopen chytit bez Jiřího, který by mi pomohl držet odvalenou kládu, abych měl obě ruce volné, následně mi tato uteče a já si to budu do konce expedice vyčítat. Nicméně neodolal jsem a vydal se na průzkum. Odvalil jsem největší kládu, na kterou jsem sám stačil - a byla tam. Malá rozladěná zmije západní (Vipera aspis), hbitě otáčející hlavu za každým mým pohybem. Předchozí simulace byla dokonalá. Kláda nešla obrátit, musel jsem ji tedy držet. Zároveň bylo nutné hada znehybnit hakkou 1) a uchopit do druhé ruky, na což z principu jedna ruka nestačí (narozdíl od tleskání, na požádání rád předvedu). Vracející se Jiří mě tedy zastihl rozhořčeně pobíhajícího od klády ke kládě ve snaze nalézt uprchlou zmiji, kterou samozřejmě výměna pohledů po chvíli přestala bavit.
Posadil jsem se na pařez a na chvíli se oddal pesimistickým myšlenkám na expedici bez hadů. Dlouho jsem to ale nevydržel. Lokalita přímo vybízela k dalšímu pokusu, a tak jsem, obut pouze v sandálech, ale tentokrát alespoň obohacen o další pár rukou, vstoupil do vysoké trávy a dal se do obracení těžších kusů dřeva. Podařilo se. Zmije čekala hned pod druhou kládou. Tentokrát sice věděla o co jde a pokusila se rychle uprchnout, ale já jsem neměl v plánu dát jí druhou šanci a po chvíli jsem ji bezpečně držel levou rukou těsně za hlavou a hrdě ji zdvihal před Jiřího objektiv.
Abychom si úvodní komplikace plně vynahradili, podařilo se mi po chvíli nalézt také uprchlého slepýše a po západu slunce navíc pod kusem kůry ukrytou užovku maurskou (Natrix maura), hada, kterého v západním středomoří poblíž vodních toků nacházíme relativně často a poskytuje nám tak útěchu ve chvílích, kdy je o ostatní úlovky nouze. Tentokrát jsme ale byli nadmíru spokojeni. Vzali jsme užovku s sebou a v plátěném pytlíku ji odložili na ranní fotografování. Po postavení stanu jsme chvíli počkali, než se probudili všichni noční tvorové a teprve pak jsme s baterkami vyrazili na noční lov. Do všech stran před námi uskakovaly hlučné kobylky a my jsme se opatrně proplétali vysokou trávou, plnou různě barevných plžů, kteří se nezmohli na víc, než na lhostejné pohledy. Na hromadě kamení jsme konečně narazili na ropuchu (Bufo bufo), nesměle se krčící pod trsem trávy. Spolu s další den pozorovanými ještěrkami jsme tak na ploše necelých 500 metrů čtverečních napočítali pět herpetologických úlovků. Mohli jsme tedy jít klidně spát.
Probudili jsme se do svěžího pyrenejského rána a vykročili do rosy, abychom včas rozložili stan na slunci a připravili se na další cestu. Krávy na blízké pastvině bučely jedna po druhé, jakoby zjišťovaly, jestli některá nechybí, a přitom na nás vrhaly nedůvěřivé pohledy, neboť na baťůžkáře zřejmě nebyly zvyklé. Po šálku ranního čaje jsme museli ještě jednou prozkoumat lokalitu, kdyby na ní náhodou pobývala větší zmije. Nenašli jsme však nic, než mraky ještěrčí mládeže, hbitě kličkující mezi vegetací a kusy sloupané kůry.
Po nepříliš zdařilém fotografování značně nervózní a po ránu překvapivě rychlé užovky jsme konečně vyrazili na cestu. Ripoll byl územím zcela ovládaným ještěrkami zedními. Prchaly před námi po silnici, na parkovišti se ukrývaly mezi auty a na sídlištích se vyhřívaly na schodech. Brzy jsme je tak zcela vytěsnili z kategorie vědomě zpracovávaných smyslových vjemů a ve snaze najít něco zajímavějšího jsme sestoupili k řece. Nakonec jsme se však museli spokojit s malovaným obrázkem ropušky starostlivé a skokana Perézova, o jejichž výskytu nás poučila informační cedule. Byl nejvyšší čas vyrazit dál.
Namířeno jsme měli do dalšího parku. Tentokrát šlo o vulkanickou zónu Garrotxa a výchozím bodem se nám stalo město Olot. Ve skutečnosti byl Olot vlastně jediným objektem našeho zájmu, protože na výpravu do nitra parku jsme neměli dost místa v kalendáři. Autobusem jsme tedy sešplhali posledních pár kopců a ocitli jsme se v rovině posázené jen tu a tam kužely někdejších vulkánů. Výškový rozdíl byl znát a nesnesitelné vedro nás omráčilo jakmile klimatizovaný autobus otevřel dveře. Značně přehřátí a omámení jsme se tedy se sklopenými hlavami vydali na periferii. Brzy nás zaujala četnost přistěhovalců evidentně subsaharského původu, na které je člověk zvyklý z Francie, méně pak z pobřeží Španělska, kde jsou ve vetšině spíše národnosti arabské; nakonec i na Václaváku stojí černoch před každou třetí restaurací. Vrtalo nám ale hlavou, co je tak atraktivního na vyprahlém vnitrozemském Olotu, městě přibližne velikosti Tábora, ale na první pohled zcela průměrném a nezajímavém. Pro nás nicméně atraktivita spočívala ve zvláštnostech vulkanické krajiny, a tak jsme se záhy vymotali z nekonečné periferie a začali stoupat po rozpálené silnici z černého sopečného kamení k jednomu z kráterů.
Za zmínku stojí první výstup už díky dvěma mohutným sarančím egyptským (Anarcidium aegypticum), které nás svou nápadnou přítomností bohužel už jinde nepotěšily. Především jsme ale zaznamenali úkaz spojený se skupinou ještě zajímavější, totiž s hady. Pod skalou u cesty se travou proplétalo množství malých hadích kůžiček, doprovázených jednou velkou a několika vaječnými obaly, poukazujícími na nedávnou šťastnou událost v místní rodince šírohlavců. Ba co víc, vše se to rozprostíralo pod usychající, ale plodnou broskvoní. Pojídání jejích sice teplých, ale stále šťavnatých plodů se tak stalo šťastnou událostí pro nás a dodalo nám síly k výstupu do vyšších partií, kde jsme konečně mohli spočinout ve stínu nízkých dubů.
První úlovky nás však čekaly jinde. Na vrcholu jsme pouze nahlédli do oploceného kráteru a vydali se jako obvykle k nejbližší modré lince na mapě. Tou byl potůček pod dalším z kopců. Jak se brzy ukázalo, až na hlubokou tůni u silnice byl vyschlý. To mu však neubíralo na životě a tak se stal na chvíli oázou loveckého štěstí. Sednout si do stínu a dýchat vlhký vzduch bylo vítaným zpestřením dne, a tak jsme nespěchali. Bylo toho dost, čemu jsme se mohli věnovat: pestrá šídla a šidélka, třepotavé motýlice a pestrá nabídka vodních ploštic od splešťulí po znakoplavky. Hojnost pulců v hlubší vodě však vybízela k detailnějšímu průzkumu, který také brzy přinesl ovoce. Tedy přesněji žabku, stále ještě s dlouhým ocáskem, ale již relativně dobře identifikovatelnou. Krčila se pod převráceným kamenem a mrkala na nás kočičíma očkama. Nebylo pochyb že jde o některý z druhů, se kterými se na našem území nesetkáme, avšak nedospělé rysy tvorečka nás poněkud mátly, jelikož jsme nebyli obdařeni dřívější zkušeností s určováním jemu podobných druhů. Nakonec, spíše podle skvrnitosti poblíž žijících pulců, jsme usoudili, že se jedná o mladou ropušku starostlivou (Alytes obstetricans), jejíž výskyt avizovala už v Ripoll zmiňovaná cedule u řeky.
Obohaceni novým nálezem jsme usoudili, že doba pokročila natolik, že bychom měli pokročit i my. Tak jsme se opět vypravili vzhůru po svahu a postupujíce lesem plašili po obou stranách cesty ukryté Podarcis muralis. K těm se poblíž izolované usedlosti na kraji louky přidala velká zelená ještěrka, která ale rychle zmizela v hromadě suchých větví, a tak jsme mohli pouze odhadovat, že se jednalo buď o známou ještěrku perlovou (Timon lepidus), nebo příbuznou naší ještěrky zelené, ještěrku dvoupruhou (Lacerta bilineata). Chtěli jsme před soumrakem dosáhnout vrcholu, a tak jsme se museli vydat dál. Když jsme se dostali na nejvyšší partie kopce, slunce už zapadlo za nejvyšší stromy a travnaté prostranství na vrcholu se ponořilo do stínu. Usadili jsme se do měkké trávy, abychom se vzpamatovali po náročném výstupu a následně odlehčili naše zavazadla přípravou večeře. Mezi stébly nás pozorovala nesčetná zlomyslná očka téměř dospělých kudlanek a z přítmí podrostu začínaly vylézat jako noc černé mnohonožky, které s postupujícím šerem stále víc a víc splývaly s okolím. Uložili jsme se ke spánku a chráněni našimi značkami na keřích lemujících stezku divokých prasat, nechali jsme se ukolébat vzdáleným nejistým chrochtáním jejích uživatelů, přemýšlejících, kterou stezkou náš zábor obejít.
Ráno jsme se přesunuli k prameni, u kterého jsme předešlého dne obědvali, abychom se posilnili ranním šálkem maté a nabrali zásoby vody. Nebylo to nic snadného. Koncem léta už byla krajina natolik vyprahlá, že se pramínek vody jen s vypětím všech sil bránil rozpadu na jednotlivé kapky. A tak jsem vymýšlel různé vzpěry z klacíků, které by láhev podržely v šikmé poloze v prameni, zatímco bych se věnoval průzkumu. Přes chatrnost výsledné konstrukce jsem se rozhodl obrátit pár kamenů, zatím jen těch nejbližších, za což jsem byl ovšem záhy odměněn tentokrát zcela metamorfovanou a o něco málo větší ropuškou starostlivou. Ale nebylo to všechno. Jen co jsem se prodral hustým křovím zpět k prameni abych odnesl plnou láhev, objevil jsem mezi ponořenými listy larvu mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Tolik úlovků hned po ránu (u tůňky z předešlého dne se navíc přidal pulec ropušky a mladý slepýš) bylo ideálním startem do další etapy naší cesty. Před ukončením našeho krátkého pobytu v Olotu jsme se však rozhodli vydat ještě k řece za městem.
Tou řekou byl El Fluvià, průzračný tok zakusující se do skal v malebných okrajových částech města, které, nebýt nedaleké hlučné silnice, působily dojmem izolované vesnice kdesi v lesích. Dojem umocňovaly všudypřítomné bublající náhony do zavlažovacích systémů a pramínky tryskající z děravých zdí podél cesty. Překročili jsme řeku po kamenném mostě, vyhnuli se dvorku střeženému nepříčetným psíkem a vydali se do terénu. Po krátké pauze na kraji pastviny jsme sestoupili níže k toku a pěšinou v pásu zahrádek jsme mířili směrem na Sant Joan les Fonts, kde nás čekal zasloužený odpočinek ve stínu vysokých stromů, sklánějících se nad vodou. Když si představím chladivý vánek, šumění vody a stromů a kručení v břiše, těšícím se na oběd, obrazy mi splývají s chvílemi, strávenými u řeky v Rizari v Řecku. Situace se do značné míry opakovala, Jiří se totiž statečně chopil přípravy jídla, jak ostatně svědomitě činil po celou dobu naší expedice, zatímco já jsem se vydal prozkoumat okolí. Skýtalo mi to dvě výhody. Za prvé jsem při hledání žab a vodního hmyzu vstupoval do jejich osvěžujícího živlu, za druhé jsem nemusel slintat nad instantní pochoutkou celých deset minut, než těstoviny dosáhnou poživatelné konzistence.
Jiří vytrvale míchal a já vytrvale přinášel části krunýřů červených raků (Procambarus clarkii), aniž bych zatěžoval přehřátý mozek úvahami, proč je nacházím na kamenech místo pod kameny. Pátrání po obojživelnících mě zavedlo až k přepadu ze zavlažovacího kanálu, na který jsem se pracně vyšplhal, abych se porozhlédnul třeba po rosničkách. Místo nich jsem však natrefil na další prázdný krunýř a konečně začal přemýšlet, kde se tady vzal. Vysvětlení vystrčilo hlavu z betonové trubky pode mnou, aniž bych stačil přijít s první rozumnou hypotézou. Dívali jsme se na sebe, já a norek americký (Mustela vison), vrah raků a vládce říčního břehu, dělila nás jen vzdálenost mých očí od země a dvacet centimetrů průměru trubky, na které jsem stál. Setkání se savcem, z takové blízkosti na poměry našich výprav dosti neobvyklé, jsem si dostatečně vychutnal a tak jsem udělal krok zpět, abych norkovi zmizel ze zorného pole. Šelmička ladně vklouzla do vody a poslala na pozdrav šňůru bublin. Několikrát se nám ještě ukázala během oběda při toulkách po revíru. V tu chvíli nás už ale víc přitahoval obsah našeho hrnce, na který bylo možné zaostřit i bez teleobjektivu a bezprostředně ovlivňoval mnohem více našich smyslů.
Poslední chvíle v Olotu jsme tedy strávili spíše odpočinkem. Nutno však říct, že byl zasloužený a nasbírané síly nám v příštích dnech přišly vhod. Po třetí hodině jsme už stáli s těžkými krosnami na středověkém náměstí v Besalú a vyřizovali jednostrannou korespondenci k potěšení babiček. Besalú je malebné kamenné město uprostřed lesů, jedinečná sbírka katalánské románské architektury semknutá v síti úzkých uliček na levém břehu Riu Fluvià. Nemohli jsme tedy centrum projít bez povšimnutí, ostatně při minulé cestě do Španělska jsme marně doufali, že nám na návštěvu Besalů zůstane alespoň jeden volný den. Vystřídali jsme se tedy na hlídce u batohů, abychom si každý sám a především bez zátěže mohli vychutnat chlad a uklidňující atmosféru kamenných chrámů.
Později jsme společně zavítali do informační kanceláře, kde jsme si prohlédli mapy okolí a zjistili odjezdy autobusů, abychom mohli naplánovat příští přesun. Na ten ale zbývalo dost času. Náš katalánský okruh se znatelně přiblížil k pobřeží, na kterém nás čekala poslední zastávka před návratem. Zatím šlo vše podle původních představ a časové rezervy zůstaly nevyužity, mohli jsme tedy náš plán jednoduše přizpůsobit podle toho, jak se nám v Besalú bude líbit a na pobřeží si vyhradit méně dní.
Vydali jsme se k poslední architektonické památce toho dne, starému opevněnému mostu, pod kterým se rozprostírá štěrkové prostranství obklopené svěže zelenými rákosovými houštinami. Celý levý říční břeh je vzorně udržovanou běžeckou stezkou s odpočívadly a tabulemi s ukázkami cviků na zahřátí. Pod mostem se řeka rozšiřuje a proplétá se mezi štěrkovými lavicemi, které jsou jako stvořené pro turisty našeho zaměření. Neodolá však ani běžný návštěvník, a tak jsme vzbudili pozornost nejednoho kolemjdoucího. Především tehdy, když jsme pobíhali s fotoaparáty kolem ulovené užovky maurské nebo se vrhali do vody za roztodivnými pohyblivými objekty.
Ulovená užovka byla větší než předchozí had z Ripoll a také krásně zbarvená. V situaci, kdy našima rukama před několika dny prošla zmije Vipera aspis, tedy plnohodnotný hadí úlovek, nemuseli jsme našeho vodního hada nadále považovat za smutnou náhražku a konečně jsme docenili její hluboké oči a kmitající jazýček. Brzy jsme zpozorovali ještě jednu menší užovku a v nejrušnější části štěrkových teras se mi před zraky překvapených domorodců podařilo vytáhnout velkého raka červeného (Procambarus clarkii). Zaražené pohledy kolemjdoucích záhy jeden z nich objasnil varováním, že ve vodě je cosi nechutného a nebezpečného, a proto se od ní mám raději držet dál. Až se slovníkem v ruce jsem se dopracoval k určení tvorů zvaných sanguijuelas. Ač jsem si představoval různé lidožravé červy, šlo nakonec pouze o pijavce, takže přehnané obavy nebyly na místě. Nakonec jsme během pobytu ani na jedinou nenarazili.
Ke spánku jsme se uložili, proti všem dobrým zvyklostem cestovatelů, na širokém betonovém jezu, který měl ve spodní části vodorovnou plošinu. Vody bylo málo a všechna stačila prosakovat podložím, takže těleso jezu bylo zcela suché. Se západem slunce se z přehrazené nádrže začínaly ozývat hlasy zelených skokanů a divné, mlaskavé zvuky, které, jak jsme ráno zjistili, vydávali kapři, lačnící po doušku chladivého čerstvého vzduchu. Nasávající noc přinášela stále děsivější zvuky, jež vyvrcholily tragédií pro drobnou kachnu, uloživší se ke spánku v rákosí za našimi zády. Už během večeře jsme pozorovali norka na pochůzce jeho teritoriem. Jeho usilovné slídění po kořisti bylo odměněno právě ve cvhíli, kdy se dostal na horní stranu jezu a ubohá kachna mu po zoufalém boji, doprovázeném uši rvoucím křikem, padla za oběť. Šelma protáhla bezvládné tělo ostružinami a přeplavala na protější břeh pod jezem, kde zmizela ve své noře, aby si svou večeři řádně vychutnala.
Následující sólo nočního koncertu už patřilo sovám na blízkém platanu. A my jsme vykročili jejich směrem, abychom pořídili noční fotografie skokanů Perézových (Pelophylax perezi). Před uložením ke spánku jsme si dopřáli druhý a poslední savčí úlovek, myšku drobnou (Micromys minutus), která na sebe upozornila šustěním listů a stéble rákosu za našimi hlavami. Hlodavec, jehož výskyt v Besalú leží na samém západním okraji areálu, byl natolik zaskočen světlem baterek, že pózoval nehnutě téměř minutu. Jak ale bývá zvykem, na přinesení fotoaparátu se mu čekat nechtělo.
Příštího rána jsme se probudili spolu s norkem z protějšího břehu. Ve stále chladných slunečních paprscích zmateně poletovaly miniaturní jepice, které tu a tam končily v kusadlech šidélek. Sovy v křiku vystřídali ledňáčci, káně a krkavci. Bylo na čase vydat se dál. Naše příští kroky mířily k řece Ser, kterou jsme si vybrali kvůli dostatku pramenů v okolí a zajímavému místu s vodopády. Jednalo se, vzhledem k našim zavazadlům, o poměrně náročnou tůru po turistických pěšinách a zčásti kozích stezkách, která vedla přes dva zalesněné kopce. Nabrali jsme tedy každý čtyři litry vody a vyrazili na cestu.
Krajina kolem Besalú je působivou směsicí vyhřátých údolí s živými potůčky a zalesněných vršků se svěží vegetací, na jakou je středoevropan zvyklý z domova. První kopec jsme vystoupali poměrně snadno, jelikož naše nohy ještě nesvazovala únava. Poprvé jsme spočinuli u kostelíku pod vrcholem, záhy nás ale všudypřítomné vosy donutily pokračovat. Při každé další zastávce se na nás znovu a znovu slétaly, což mělo za následek převážně intenzívní pochod, abychom se jejich pozornosti vyhnuli. Nicméně nezapomínali jsme se dívat po šupinaté fauně a naše bdělost byla záhy odměněna urostlým samcem paještěrky alžírské (Psammodromus algirus). Tato ještěrka je zajímavá z mnoha důvodů. Dřive než nám tedy během následujících dnů zevšedněla, důkladně jsme se zaradovali z jejího nalezení. Na začátek nutno poznamenat, že paještěrka je jedním ze dvou zástupců podčeledi Gallotiinae na kontinentě. Je tedy jakýmsi exotem mezi ostatními druhy, náležejícími do podčeledi Lacertinae. Její další příbuzní se vyskytují v Africe (jak ostatně naznačuje název) a na Kanárských ostrovech. Už na první pohled zaujmou špičaté, kosočtverečné supiny s nápadným kýlem, které se překrývají jako tašky na střeše. Kromě toho se jedná o velkou ještěrku zbarvenou působivými pastelovými barvami. A navíc, je-li chycena, vydává jasně slyšitelné písklavé zvuky z výhružně otevřené tlamky. Fotografování jsme si tedy značně užili. Ještěrku jsme ale netrápili dlouho. 4ekala nás ještě náročná cesta.
Poobědvali jsme ve vyschlém korytě řeky ve stínu skalního převisu. Dávno jsme sešli z cesty a už se jen prodírali po kozích stezkách. Po životě v řece nebylo ani památky, a tak jsme se, se zbývajícími 4,5 litry vody vydali vzhůru. S přicházející žízní jsme přestávali vnímat bečení ovcí a melodický zpěv vlh, který nás na cestě doprovázel. Konečně se objevil opuštěný statek, pod kterým měl být pramen k doplnění zásob. Na jeho místě nás ale čekala jen rozbahněná tůňka se znakoplavkami a bruslařkami. A ještě něco. Řeka Ser. Rozhodli jsme se pokračovat, opustit statek a nabrat vodu u dalšího pramene. Jak se ukázalo, statek nebyl zcela opuštěn, nicméně náš přechod byl v souladu s politikou místního svazu turistů, který u brány cedulí upozorňoval na udržování pořádku na pozemku, jehož majitelé ochotně souhlasili s trasou stezky přes statek vedené. Po pár minutách chůze jsme dorazili k vodopádům. Už jsme se ale nemohli zdržovat. Vody zbyla jedna láhev a v případě, že pramen bude vyschlý, bylo nutné ještě během večera doplnit zásoby v nejbližší vesnici. A tak se také stalo. Koncem léta zbyly ze zdroje vody jen co pár vteřin odkapávající kapky a jedinou naší záchranou zůstal kemp, ve kterém jsme životadárnou tekutinu nakonec nabrali, ač tato život spíše udržovala na hraně přežití, než dávala. Výmluvný byl ostatně nápis v umývárně: Agua potable, pero no consumible, tedy Voda pitná, ale nepoživatelná. Jak se chuť projevila na spotřebě si nakonec můžete přečíst v článku Pět let expedic s Evarchou, kde se také podrobně věnuji celkovému pitnému režimu a režimu expedic vůbec.
Byli jsme tedy zachráněni. Pokud lze tedy s šesti kilogramy navíc na zádech každého z nás o záchraně mluvit. Nicméně cesta nebyla dlouhá a vraceli jsme se prakticky do ráje, jak se mělo záhy ukázat. Vodopád byl sytém přepadů a kanálků, vyhloubených ve skalnatém podloží. Vše se odehrávalo na výškovém rozdílu zhruba dvou metrů. Celkový dojem byl však naprosto idylický a uklidňující. Neo-květinové děti, jež jsme míjeli cestou pro vodu, se přemístily do nedaleké pusté usedlosti, a tak byla lokalita jen naše. Pro shrnutí - louky, křoviny, les, čistá řeka s kamenitým dnem a pozvolnými, písčitými břehy, už k večeru plná skokanů pérezových všech velikostí a barev. Vykoupali jsme se, oprali nejpoužívanější kusy oděvu a poobědvali. Přestože jsem neodolal a prozkoumal alespoň nejbližší louku, síly jsme si šetřili na noční lov.
Pozorování nočního života jsou vždy nejpůsobivějším zážitkem výpravy, pokud se vydaří. Nakonec i pouhé focení zelených skokanů, čekajících ve stínu a prchajících při sebemenším vyrušení, je v noční tmě nějakým způsobem více vzrušující a i výsledné fotografie poskytují estetický zážitek zcela jiných kvalit. Postavili jsme tedy stan a vyzbrojeni baterkami vykročili do terénu. Okamžitě a zcela nečekaně jsme byli zaplaveni neskutečnými žabkami s šibalským pohledem - ropuškami starostlivými (Alytes obstetricans, které se na písčitém břehu objevily, jakmile se zcela setmělo.
Samozřejmě jsme se dlouho věnovali dokumentaci pro nás, přes krátké předchozí setkání v Olotu, stále poměrně nového druhu, než jsme se mohli podívat po dalších. Samozřejmě už nic nemohlo setkání s pro nás novým druhem překonat. Přesto nás potěšila i menší ropucha obecná (Bufo bufo) a především tři obrovští vodomilové, černí vodní brouci, plavající podivně neohrabaným způsobem, jako by do vody spadli omylem. Také pozorování podvodního života je v noci snažší tím, jak se tvorové vydávají blíže ke břehu. Střetli jsme se tak s velkým množstvím splešťulí, znakoplavek, vodoměrek a bruslařek, tedy běžných obyvatel podobných toků, mezi kterými se navíc proháněly drobné rybky a pulci skokanů.
Příjemně unaveni jsme se uložili ke spánku, jakmile jsem zapsal úlovky do deníku. Ráno jsme se, stále plni dojmů, posilnili nad šálkem maté rancho a vykročili na zpáteční cestu. Jak jsme se vzdalovali od nitra pohádkových lesů a blížili k Besalú, ubývalo paještěrek a bylo zřejmé, že přicházíme do území, ovládaného ještěrkami zedními, které nás doprovází, kdekoli se hneme. Z celého dne zpáteční cesta ukusovala stále víc a víc. Tak jsme teprve před Besalú, u dalšího z vyschlých pramenů, pod starými platany poobědvali a trochu se prospali, jako ostatně po většině obědů.
K večeru jsme doplnili vodu a vydali se proti proudu řeky, abychom zapátrali po dalších druzích žab, na které je Španělsko tolik bohaté. Rozhodli jsme se přespat v luhu nad městem a rozložili stan, dokud nepadne tma. Řeka byla o poznání méně čistá než nedaleký Ser, nicméně oplývala taktéž množstvím života. Především jsme narazili na několik velkých raků červených (Procambarus clarkii) a hned po nich se rozhodli zaměřit na noční fotografování skokanů Perézových.
Z úsilí nás nicméně vytrhla oslňující záře světlometů terénní čtyřkolky, doprovázené dvěma temně šedými pasteveckými psy, kteří se drželi jako dva hrozivé stíny na okraji světelných kuželů. Přišel se na nás podívat vlastník lesa, pobývající ve vile nahoře na svahu, k němuž se zřejmě doneslo naše hlučné pořínání při stavbě stanu, případně naši přítomnost nahlásil traktorista, který nás objížděl při obědě, měl-li ovšem cestu oním směrem. V každém případě majitele naše přítomnost příliš netěšila a ani zdůraznění ušlechtilosti našeho záměru se nesetkalo s ničím jiným než s poznámkou, že jsme si měli vyžádat povolení k stanování u řeky u správy povodí. Neúnavné vyjednávání nakonec vyústilo pouze v radu, abychom překročili řeku a ustlali si na pozemku souseda. Tím byla příslovečná španělská pohostinnost vyčerpána (nutno dodat, že v konkrétním případě šlo o Katalánce, kteří jsou ze zkušenosti pohostinní asi stejně, jako obyvatelé Česka).
Náladu jsme si chtěli spravit další den, po noci strávené v porostu kopřiv v týlu zahradnické kolonie. Vyrazil jsem tedy do města pro vodu a vrátil se s uloveným roháčkem, drobným broukem s poměrně mohutnými kusadly, připomínajícími situaci u samice roháče obecného. U nás se jedná o druh poměrně vzácný, přesto jsme již měli to štěstí na Pálavě. Za dalšími úlovky jsme vyrazili brzy poté. Mířili jsme na usedlost Sant Ferriol na vrcholu nedalekého kopce doufajíce, že cesta povede místy, která jsem navštívil před pěti lety při mém prvním pobytu ve Španělsku, a kde jsem chytil malého sklípkana rodu Nemesia. Zřejmě nakonec šlo o jinou cestu. I tak jsme se ale prošli zajímavými místy a opět zavítali do panství paještěrek alžírských.
Usedlost Sant Ferriol byla vybavena ohništěm a několika místnostmi, přístupnými výletníkům, kteří se touží zchladit ve stínu. Ke všemu jsme se mohli osvěžit vodou z kohoutku. Ideálně jsme si tedy odpočinuli před průzkumem okolí, které přímo slibovalo kvalitní úlovky. Statek sestával z několikapatrové kamenné budovy, zřejmě dosud obývané, a několika opuštěných užitkových stavení. Kolem se rozprostíraly zahrady s kamennými zídkami a všemožná odpočinková prostranství. Nás ale zajímaly všudypřítomné kameny a usilovně jsme se snažily všechny poobracet. ZAnedlouho se nám podařilo objevit obrovskou stonožku zemivku, obávaného predátora žížal. Pod dalším kamenem už čekal další úlovek hodný zaznamenání - štír rodu Euscorpius s černým tělem a světlýma nohama, po němž ještě o chvíli později následoval další. Jen po hadech jsme našli jedinou stopu v podobě staré kůže, přestože lokalita byla na úlovek naprosto ideální.
Pomalu v nás uzrávalo přesvědčení, že v Besalú jsme už udělali, co jsme mohli a je na čase se vydat dál. I tak byl celý pobyt v údolí Riu Fluviá jednou z nejpříjemnějších a nejúspěšnějších částí expedice. Do města nebylo daleko, a tak jsme se pomalu posouvali z kopce a sledovali veškerý pohyb u cesty, dokud jsme nezaslechli typický dlouhý šustivý zvuk, jaký umí jen had (a při troše snahy i želva). Rozběhl se zběsilý adrenalinový hon na vrcholný úlovek expedice. Konečný úspěch umožnilo podivné chování hada, který nehodlal za každou cenu uprchnout co nejdále do úkrytu, a přesouval se pouze na odlehlejší stranu křoviska, jakmile jsem se přemístil za ním. Jak se ukázalo, pro daný druh je toto chování zřejmě typické. V danou chvíli však identita plaza nebyla příliš zřejmá a z několikrát spatřeného ocasu a části mohutného těla jsem mohl usuzovat buď na některou z velkých užovek rodu Elaphe nebo Rhinechis, nebo, v méně příjemném případě, na šírohlavce ještěrčího (Malpolon monspessulanus), agresivního zabijáka ještěrek se zadními jedovými zuby, schopnými způsobit drobnější komplikace v plánech expedice přinejmenším do následujícího dne. Naštěstí jsem včas usoudil, že b) je správně a sundal si triko k blíže nespecifikovanému úkonu, kterým bych kousnutí zabránil. Nakonec došlo ke klíčovému postavení a jediné, co mě napadlo, bylo vrhnout se po vyčkávajícím hadovi, chytit jej v půli těla, jelikož jinde to nebylo možné, a pokusit se druhou rukou nastavit triko, jakmile se mě pokusí kousnout (tedy prakticky ihned). Kupodivu celý manévr vyšel a poté, co jsem se vyprostil z objetí ostružiníku, mohl jsem s úlevou pozorovat, jak šírohlavec v zadních zubech žvýká oblíbený kus oděvu.
S třesoucíma rukama jsem přinesl úlovek Jiřímu, který po celou dobu poctivě naháněl hada od cesty. Dali jsme se do focení. S šírohlavcem jsme se setkali už před rokem v Řecku a Chorvatsku, kde ovšem šlo o šírohlavce východního (Malpolon insignitus) a nikdy ne tak vzrostlého jedince. Naše samice byla obrovská a nádherně zbarvená. A taky znatelně rozzuřená. Měl jsem tedy co dělat, abych její zuby udržel mimo civilní cíle. Raději jsme si ani nezkoušeli představit, jak by vypadal plně vzrostlý šírohlavec, který dle literárních údajů dosahuje až dvoumetrové délky. Idylické fotografie přátelského hada a nakonec ani hada v přirozeném prostředí nám tak nebyly umožněny. Jakmile jsme ji položili na zem, sebejistě a beze spěchu se odplazila do lesa. Ruce se mi třásly ještě dole u řeky. Po loveckém výkonu nás však čekala dobrá večeře a klidná noc v lesíku u jezu, vzhledem k úspěchu toho dne zcela jistě zasloužená.
Rozvrh expedice jsme plnili naprosto vzorně. V neděli jsme dorazili do Roses, posledního cíle naší cesty, ležícího na bázi mysu, obklopeného rozsáhlými mokřady. Než jsme se ale vydali no náruče mračen komárů, zamířili jsme do nitra skalnatého poloostrova, který sliboval spatření řady megalitických památek. Ocitli jsme se tedy na vyprahlé náhorní plošině s nízkými křovisky, která si stěží nacházela místo k životu na kamenitém podkladu. Naplánovali jsme okruh přes náhorní plošinu k jednomu z mysů a poté po pobřeží zpět do města. Jak jsem tedy naznačil, vystoupali jsme ze stinných uliček vstříc slunečnímu žáru a jedinou útěchou nám mohlo být, že jsme byli okamžitě odměněni malým dolmenem.
Chvíli jsme se toulali po okolí a vychutnávali si závany prehistorie, skrývající se za každým keřem v podobě menhirů a dalších dolmenů. Horko bylo ale nesnesitelné, a tak jsme se museli vydat dál, abychom našli vhodné místo na oběd. V nedaleké skalce jsme se konečně zblízka setkali se známým obyvatelem přímořských krajin, gekonem Tarentola mauritanica, který nám několikrát zapózoval v mezeře mezi kameny, než nadobro zmizel v hloubi rozsedliny. Jelikož po stromech nebylo ani památky, spokojili jsme se se stínem trnitého keře u turistické pěšiny a začali vařit.
Společníky nám byly rozmanité druhy hmyzu, takže zatímco Jiří připravoval polední krmi, já jsem se věnoval jejich pozorování. Působivé byly především různě zbarvené a poměrně velké saranče, včetně čerstvě svlečené nymfy saranče egyptské (Anacridium aegypticum). Z dravého hmyzu nás potěšila zajímavá malá kudlanka. I pokud jde o plazy, byli jsme poměrně úspěšní, ale až o pár set metrů namáhavého pochodu dál. Pod dalším dolmenem na nás čekal vzrostlý jedinec paještěrky alžírské a úplně dole pod svahem jsme měli ještě poslední možnost zahlédnout hada. Tentokrát však drobný hadí mladík neváhal a důkladně se ukryl pod keřem, odkud jej nebylo možné vyhnat. Utěšovali jsme se tím, že šlo o malého šírohlavce, kterého po včerejším kousku nemáme zapotřebí dolovat.
Pokračovali jsme po naplánované trase. Krajina se začínala měnit ve více obdělávanou a postupně se rovnala. Stále jsme ale byli značně vysoko nad mořem a čekal nás sestup. Po klikatící se, rozpálené silnici jsme se konečně přiblížili k cestě, která vedla k pobřeží. Při sestupu nás v jednu chvíli pohltil prach od širokých, do terénu obutých kol turistického vláčku. Museli jsme ale uznat, že měl pro cestu také svůj důvod. Pobřeží bylo zvlněné střídáním mysů a zátok s malebnými plážemi téměř bez lidí, protože do turisty přetékajícího města bylo přece jen daleko. Vláček se naštěstí soustředil pouze na panoramatické výhledy a než by klesal s námi k moři, raději se otočil a pokračoval po silnici nahoru. Dorazili jsme tedy až k parkovišti u jakéhosi „kempu duchů“, souboru zazděných betonových budov, zarostlého hřiště a ploch ke stavbě stanů, doplněných cedulemi, sdělujícími zákaz kempování. Komplex však nepůsobil příliš útulně, a tak jsme o ničem takovém ani neuvažovali. Zcela mimo naše chápání tak bylo počínání rodiny, která si v pichlavé trávě mezi pohozenými úlomky cihel rozprostřela deku a začala se slunit.
Raději jsme sbalili věci a vydali se k moři. Zbývalo ještě několik desítek výškových metrů. Přestože byl opuštěný kemp zajímavě členitý, pátrání po hadech bylo neúspěšné a naším dalším cílem byla jeskyně na protějším mysu. Šplhání do svahu po strmé, písčité stezce ale nebylo tak příjemné, jak bychom chtěli, a tak když se Jiří nakonec vydal pátrat po jeskyni, rozhodl jsem se na stráži u zavazadel, že se po jeho návratu vydáme na předchozí mys a uvaříme, aniž bych jeho počínání následoval. Jak se ukázalo, jeskyně nebyla ani takový zázrak, jak Jiří čekal, a tak mi dvacetiminutové prodírání tam a zpět křovím na skále nad mořem ani nechybělo.
Ostatně, blížil se večer a s ním poslední jídlo dne. Na skále na mysu jsme usedli k betonovému posezení s nádherným výhledem a povečeřeli. Za našimi zády se rozkládal porost vysokého bambusu, udržovaný neúnavně zurčícím pramínkem, který vytékal ze studánky a mizel kdesi v pletivech stébel. V okolní vyprahlé a skalnaté pustině byl zarostlý mys se studánkou neuvěřitelným zjevem, a jak se ukázalo v noci, také oázou života. Už po večeři se nám v prameni ukázala drobná, lesklá žabka, zřejmě Malý skokan. Stejně rychle ale také zmizela v bambusovém houští.
Rozhodli jsme se počkat a doufat, že nás neopustilo noční štěstí. Porazili jsme několik vzrostlých bambusů a vytvořili pohodlné lůžko, které k úplné dokonalosti přivedl igelit a karimatky. Připravili jsme se ke spánku a vydali se za naším posledním úkolem. Ozbrojili jsme se baterkami a udělali nezbytné dva kroky k vodnímu zdroji. Samozřejmě, byly tam. Z podrostu se na noc vyrojily zástupy neuvěřitelně úhledných, hladkých a lesklých žabek s černýma očima. A ačkoliv Jiří mé nadšení z nich nesdílel, celou dobu důkladně dokumentoval, jak se u zcela nového úlovku sluší a patří. Abych tvorečky patřičně uvedl, jednalo se o žabky druhu Discoglossus pictus, česky známé jako žába pestrá.
V podstatě se jedná o naprosto průměrného zástupce, vzhledem přibližně na půli cesty mezi zeleným a hnědým skokanem, obývajícího i jen trochu podmáčená okolí pramenů, ale i rozlehlejších stojatých vod. Vzhledem k průměrnosti je český rodový název zcela na místě. Žába není ani vodní, ani stromová, ani jedovatá, ani barevná. Přesto, její vzhled působí velice decentním dojmem, ústícím u mě v podivné okouzlení, které, jak už jsem řekl, Jiří příliš nechápal. Žabky jsou nenápadně hnědé s jemnými, znatelně ohraničenými skvrnkami, případně jednobarevné, ale i přepůlené nápadným podélným pruhem. Odtud snad název druhový, vyjadřující spíše pestrost variant než barev v rámci jedince. Pokud snad discoglossové ještě v něčem vynikají, jsou to skoky do dálky. Vzdálenost i výška, kterou jsou schopny překonat, je vzhledem k drobné velikosti obdivuhodná a nejednou se nám stalo, že jsme nestačili sledovat trajektorii kuželem světla a žába se nám ztratila v šeru bambusové houštiny. Zdálo se dokonce, že podklad opouští pod úhlem 45°, tedy více, než na kolik jsme běžně zvyklí, což značně přispělo k našemu zmatení a dezorientaci. Žab bylo naštěstí všude dost.
Náš pobyt se chýlil ke konci. Zbývaly dva dny, během kterých jsme se chtěli věnovat nedaleké mokřadní rezervaci a její fauně. Těšili jsme se konečně i na pozorování ptáků. Vyrazili jsme tedy ráno přes kemp duchů zpět do města. Už na kraji lesa nás potěšila nádherná žluva hajní, kterou jsme zatím jen slýchali z dálky. Přidali jsme do kroku, abychom měli civilizaci za sebou co nejdříve. Jak se ale ukázalo, situace byla poněkud složitější. Nejen že jsme byli od města poměrně daleko, ale ve městě samém se ukázalo, že bude obtížné najít cestu ven. Po většinu dne tak zůstalo jen u ještěrek zedních a paještěrek iberských, známých strážců silniční dopravy, pozorujících veškeré dění z bezpečí příkopů.
Po pobřeží, bedlivě střeženém betonovými pevnostmi z občanské války, jsme dorazili do moderního letoviska, na které navazovalo vodní město, tvořené hustou sítí kanálů, v nichž elita parkovala své luxusní jachty. Od bujně zarostlých mokřadů nás dělil jediný kanál, trpící však žalostným nedostatkem mostů. Tak jsme tedy bloudili v Empuriabrava, mezi kanály, nesoucími jména světových řek, až jsme se konečně dostali na periferii, kde naše bloudění nabylo příjemnějších podob. Nastalo křižování příměstských cest, vedoucích od rákosí k rákosí. Následující den a půl jsme se pohybovali mezi Roses, Empuriabravou a Castelló d'Empúries (opakující se motiv v místních názvech odkazuje na nedaleké řecké, později římské město Emporion, respektive Emporiae).
Před posledním dobrodružstvím jsme ulehli za hranicí rezervace v hustém rákosí a před spaním pozorovali noční přírodu. Po celodenním, v podstatě bezcílném pochodu jsme byli natolik unaveni, že nás opustila většina loveckého zápalu a byli bychom se nejraději do odjezdu váleli u vody, být nám dáno podobného potěšení ve formě průzračné vodní nádrže, jako předešlého roku v Řecku. Nicméně obklopovaly nás rozlehlé bažiny a naším útočištěm byl momentálně příbytek, sestávající z ušlapané trávy a zdí z rákosových houštin. S večeří jsme tedy nespěchali a na lov tak nezbyl čas. Nebylo nakonec proč se namáhat, neboť obyvatelé rákosin se na přivítanou usilovně prodírali směrem k nám. Nejprve jsme tak ze tří metrů pozorovali neopatrnou lasičku, po které nás vyrušilo přibližující se šustění trávy. Jelikož tvor skutečně vytrvale mířil naším směrem, zůstali jsme sedět a nechali se překvapit, očekávaje nejspíše drobného savce. K našemu překvapení stébla trav rozhrnula špičatá, červená klepeta, patřící již známému raku červenému (Procambarus clarkii).
S korýšem jsme chvíli dováděli, až jsme jej rozzuřili tak, že příští půlhodinu strávil s klepety zuřivě rozpřaženými na okraji našeho tábora, ačkoli my už jsme se opět plně věnovali večeři a přípravě lože. Jakmile Jiří usnul, ožily okolní houštiny chrochtáním divokých prasat, která mě úpěnlivě pronásledují od chvíle, co jsem překročil španělskou hranici, ve snaze ukázat, komu mýtiny a prostranství, na nichž jsme nocovali, ve skutečnosti po plném právu náleží. Vyslanec místní rodiny zavítal tentokrát až na dosah natažené ruky třímající věrnou hakku (což ovšem nebylo prakticky testováno), nicméně zůstal skryt za stěnou rákosu, dokud jsem hlasitým tlesknutím nenaznačil, že pro tuto noc žádáme o svolení k pobytu.
Probudili jsme se do posledního skutečně expedičního dne. Ve středu nás čekala cesta do Barcelony. Na še síly už ale byly u konce a jak se ukázalo, mokřady nebyly natolik fascinující, aby v nás probudily poslední záchvěv lovecké vášně. Křižovali jsme podmáčené pláně po turistických stezkách a co chvíli svačili, abychom den rozdělili no co nejvíce krátkých úseků, které by nás přiblížily poslední noci, doufajíce snad skrytě v zázračné objevení snové lokality, přetékající hady a žábami. Nic takového se nekonalo, naštěstí však zůstalo alespoň u estetických zážitků. Jak se už ukázalo v mnohých koutech Evropy, mé srdce tíhne k rozlehlým pláním. Snad jsem musel být vystaven genům hunských, avarských či maďarských nájezdníků, kteří se s moravskými obyvateli jistě ochotně zaplétali, zanechávajíce tak snad ve vybraných jedincích nějakou hluboce zakořeněnou inklinaci k nekonečné stepi. Fascinovaly mě tak pohledy na široké úrodné plochy, střídané scenériemi s vyprahlými pastvinami a oblaky prachu, zvedajícími se za tisícihlavými stády koz s černými pastevci, kteří působili v téměř pouštním kontextu autentičtěji, než by dokázal jakýkoli hispánský domorodec.
Při jedné z odboček jsme zavítali k dávno vyschlému mokřadu, který musí být v zimním období vysloveným ptačím rájem, nicméně v srpnu živil stěží jediné hejno čápů, kteří kroužili vysoko nad námi, jakoby z hladu přehodnotili svůj způsob obživy a hodlali se stát požírači mršin. Jak jsme si už zvykli, podobné lokality ve Španělsku bývají vybaveny patřičnou infrastrukturou, jejímž přičiněním líný turista přijde do minimálního kontaktu s terénem a příroda je soustředěna až do objektivů jeho dalekohledu. Nebudeme však předstírat, že se nám to nelíbilo. Dřevěná stěna, bránící spatření turistů plachými ptáky, i důmyslná pozorovatelna s úzkými průzory ale za dané situace postrádaly jakýkoli význam.
Vydali jsme se pomalu k městečku, jež mělo být naší poslední zastávkou před návratem. Na několika slibných lokalitách, od vlhkých luk po slunné okraje cest, jsme stále ještě zkoušeli své lovecké štěstí. Odměnilo nás však jen několik velkých stonožek rodu Scolopendra, krasec a příkop u cesty, plný svlečených hadích kůží. Až na pěšině ve stínu platanů jsme narazili na bohatý zdroj objektů, kterými byli již známí discoglossové, tedy žáby druhu Discoglossus pictus. Za bílého dne poskakovali v řídké, svěže zelené trávě, porůstající okraje dřívějšího napajedla a nyní spíše kaliště divokých prasat. O kus dál nás už pomalé plynutí posledního dne ukolébalo natolik, že jsme se na kraji cesty uložili ke spánku. Za neustálého rejdění ještěrek zedních za protější krajnicí jsme se oddali odpočinku, dokud nás nevyhnal na nohy ustupující stín.
Po krátkém pochodu jsme stanuli v Castelló d'Empúries a naše putování se přiblížilo samotnému závěru. Prohlédli jsme si působivou místní katedrálu a vydali se za město, vyhledat poslední nocležiště, které jsme nalezli poblíž starého kamenného mostu. Řeka a její okolí by jistě stálo za celodenní průzkum, to jsme však dříve nevěděli, a tak jsme si museli vystačit s posledními hodinami denního světla, navíc tlumeného těžkými mraky, které se hrozivě sunuly těsně kolem vesnice, ponechávajíce nás v nejistotě, zda nás poslední noc nevyplaví bouře. Vyšlapali jsme si lůžko mezi vysokými bambusy a chvíli se procházeli podél toku. Nakonec se nám podařilo objevit obrovského tesaříka a několik larev, které nás po entomologické stránce dostatečně uspokojily, a tak jsme s dalšími pochůzkami počkali do setmění. Poslední záznamy v terénním deníku se tak týkají okolí nového mostu, pod kterým roste vegetace tak pestrá a bujná, že působí dojmem, jako by ji keř po keři, bylinu po bylině vysadil dobře placený zahradník. Než jsme usnuli se zády zprohýbanými od nechtěně vytvořeného bambusového roštu, setkali jsme se ve svitu baterek do třetice všeho dobrého se skákajícím obyvatelem nejbližšího okolí, jak jinak než žábou pestrou.
Rozloučili jsme se tedy s Katalánskem tak, jako jsme se s ním před lety poprvé vítali - pohledem na větrem zmítané vrcholky bambusu, který nám poskytl bezpečné útočiště. Tentokrát jsme odjížděli bohatší o dojmy herpetologické, stále však také plni dojmů kulturních, které v nás zanechaly krásy Katalánska, příjemně soustředěné na trase méně než poloviční ve srovnání s tou, kterou jsme absolvovali s cílem dosáhnout pouště u Tabernas. Odškrtli jsme si zase jednou několik křížků v našem seznamu herpetofauny. Ale měli jsme za sebou průzkum pouze malé části poloostrova, který je jednou z herpetologicky nejzajímavějších oblastí v Evropě. A vzhledem k tomu, že Španělské království zabírá jeho největší a nejpodstatnější část, můžeme se těšit, že co nejdříve opět překročíme ohromné horstvo na jeho hranicích a staneme na půdě, která v historii vývoje evropské fauny představuje z části odlišný, samostatný svět.
Domů nás ještě dovezlo letadlo Sky Europe, zpožděné o pouhé dvě hodiny, tentokrát ovšem bez uhrazené večeře. Určitá kompenzace se nám tak naskytla v podobě přeložení příletu z Vídně do Bratislavy, čímž jsme se ocitli poněkud blíže k domovu. O čtyři dny pozděj se nad drahou Sky nebe zavřelo. Nad Španělskem ale zůstává otevřené, a stejně snad bude otevřené našim plánům na příští cesty, v nichž na nejzazší západ Evropy ještě nehodláme zanevřít.
Publikováno 23.05.2010