Prokopské údolí

(23. května 2008)

Do prokopského údolí jsme se dlouhé roky chystali. A tak bylo smutnou skutečností, že jsme neuspořádali výpravu ani po téměř dvou letech strávených na studiích v Praze. Jiří mezitím změnil své působiště a přestěhoval se do Brna, ale naštěstí jsme po Kamenárce byli naladěni na lokální výpravy, a tak na konci Května přijel do Prahy právě za účelem splnění našeho dávného plánu. Vyrazili jsme jarně oblečeni a vybaveni dvěma fotoaparáty.

Dorazili jsme autobusem do zastávky Klukovice a prošli vesnicí. Hned před podchodem pod železnicí jsme se zastavili v háji, v němž se rozléhal zpěv jakéhosi pěvce. A tak jsme oba vzorně zaklonili hlavy a začali pátrat po zdroji. Nakonec jsme ale skončili v obvyklém shrbeném postoji se zrakem upřeným k zemi, což ostatně platilo po zbytek výpravy a vůbec nám to nebylo líto. Zatím jsme se spokojili s hlemýždi potulujícími se rosou.

Brzy jsme ale stoupali vstříc dalším přízemním úlovkům na pahorek nad železnicí. Všude kvetly šalvěje a množství dalších rostlin, které lákaly nejrůznější opylovače. Nás nejvíce zaujala kolibříka připomínající dlouhozobka, manévrující kolem květu šalvěje a pátrající sosákem v hlubinách kalichu, skrývajícího sladkou šťávu. Nahoře nás přivítal borový háj a skalka s rozmanitými druhy rostlin, a tak jsme se věnovali chvíli jen jim, ač neznalí jejich jistě vznosných jmen. Na strmém svahu jsem se brzy nechal zlákat četnými kameny a pátral pod nimi po pavoucích. Jako první mě překvapila žlutavá skálovka s hrozivými chelicerami. Záhy jsem ale objevil známou pavučinu s kribelovým vlášením, signalizující přítomnost pavouka teplomila čtyřskvrnného (Titanoeca quadriguttata), který se ukázal po pár desítkách sekund mého snažení i s typickými bílými skvrnami na zadečku.

Skalnaté svahy údolí nás ale lákaly tak dlouho, že jsme nemohli setrvávat pod nimi. Vrhli jsme se do malého potůčku, a zklammáni absencí čehokoli živého, co by nás zajímalo, jsme se vydali po strmém svahu vzhůru. Obloha byla zatažená, ale mraky postupně řídly a slibovaly poměrně dobré počasí. Šplhali jsme vzhůru a zanechali pod sebou potok i dětské hřiště. Brzy jsme konečně zastavili a posadili se do trávy. Hlavním důvodem byla opět květena. Kolem nás rostly barevně kvetoucí pryšce, překrásné třemdavy, vonící po citrónu a svádějící k pokusům s hořlavou silicí, odkvetlé koniklece se střapatými hlavičkami a zářivě bílé bělozářky. Kolem třemdavy poletovala jako okřídlený medvídek roztomilá dlouhososka, která se rozhodla dělat nám společnost během první přestávky.

Po chvíli jsme se přemístili o kus dál. Zastavila nás až rudá, čile poskakující skvrnka na kameni, ke které jsem hned přivolal Jiřího a začalo dlouhé focení a obdivování malého tvorečka, který byl příčinou rozruchu - skákavky rudopásé Philaeus chrysops. Sameček neuvěřitelně ochotně pózoval a otáčel se za objektivem se svým zkoumavým pohledem. Nemohli jsme ale strávit celý den nad jediným pavoukem, a tak jsme vystoupili po skalách nahoru k malé jeskyňce.

Jiří se vydal prozkoumat její útroby a já jsem se zatím věnoval arachnofauně, jak se zdálo bohaté především na slíďáky, z nichž jsem si pro focení vybral dva, drobného samce a velkého jedince rodu Trochosa, tedy toho, který býval v mých začátcích tak často chovancem v mých teráriích, hemžících se hmyzem z naší zahrady. Jiří se plazil ven z jeskyně, zatímco jsem se já plazil po kamenech a se zaujetím pozoroval nejrozmanitější druhy pavouků a hmyzu. Jako poslední před naším odchodem mě upoutaly velké chvostnatky, primitivní hmyz příbuzný rybenkám, čile poskakující po vhodných kamenitých substrátech u nás i v jižních krajinách.

Brzy jsme dosáhli vrcholu kopce, tedy konce skalnatých svahů, a byli jsme nuceni překonat delší úsek běžné louky, která nás se svou rosou ztěžklou trávou příliš nelákala. Naštěstí jsme se brzy znovu octli na kamenech a mohli se věnovat bezobratlým, z nichš nejvíce nás potěšila samice skákavky rudopásé, která nám jaksi „chyběla do sbírky“. Její focení bylo opět potěšením, nakrucovala se před objektivem a vrhala roztomilými pohledy všude okolo sebe a ukazovala, že ze všech bezobratlých fotografování baví nejvíc právě skákavky. Slunce se mezitím činilo a rozhánělo mraky jak jen to šlo a my jsme se vydali zase o kus dál.

Před poslední zastávkou na skalnatých svazích jsme si odpočinuli v trávě u drobných keříků. Protože hledání hmyzu se nejpříjemněji provádí v leže, uložili jsme se na bundy a pohlédli do trávy. A naše horlivé snažení nezůstalo neodměněno. Zpod stébla se vyplížila pestře zbarvená nymfa zákeřnice s hrozivým sosákem, který by jistě neváhala použít v případě nebezpečí. O to větší respekt budila dospělá ploštice, kterou se mi podařilo objevit na jiném místě.

Ale také místní skákavky nás samozřejmě ne a ne omrzet. Tak jsme se za chvíli bavili pestře zbarveným samcem, který nás pozoroval zpod kamene, zatímco jsme pojídali svačiny. O padesát metrů níže na nás další samec vykukoval zpoza kůry na padlém kmeni a stydlivě se schovával před velkou čočkou objektivu. Nakonec jsme jej přestali obtěžovat, protože náš čas sde nebyl neomezený. Chtěli jsme dojít až na druhý konec kopce k jezírku a stihnout se vrátit v rozumnou dobu do města na jídlo.

Postupovali jsme po temeni kopce pěšinkou uprostřed rozkvetlé louky a kochali se výhledem na Prahu. Rozloučili jsme se se skalnatými svahy, ale kameny nás přece jen ještě nějakou dobu doprovázely v podobě různě velkých hromad na okrajích louky. Ta největší se opět hemžila skákavkami, a to v takovém množství, že už jsme se nesnažili některou fotografovat. Opatrně, abychom nějakou nezašlápli, jsme procházeli podél hromady a obracely větší kameny. Až Jiřímu se podařil nečekaný úlovek v podobě užovky hladké, Coronella austriaca. Vlastně, úlovkem se bohužel nestala, protože jsem doufal, že se ji Jiřímu podaří vyfotit, ale neuvědomil si, že se může kdykoli ukrýt pod kdoví jak hlubokou vrstvou kamenů. A tak se také stalo, a tak jsme sice odešli bez fotografie, ale potěšeni milým nálezem.

Zbývalo nám už jen dostat se dolů. Na to, že výlet trval několik málo hodin, byl velice úspěšný. A ani nemohl být úspěšnější. Poté, co jsme slezli podél plotu vojenského prostoru k jezírku a vydali se na autobus, strhl se tak silný déšť, že jsme se museli ukrýt pod železniční most, který nás zachránil před největší průtrží, kterou bychom na skalách stěží přečkali v suchu.

A tak jsme bezpečně dorazili do dosahu pražské hromadné dopravy a vydali se najíst poblíž botanické zahrady ve které jsme zakončili krásný jarní den fotografováním čolků obecných, Lissotriton vulgaris. Na závěr tedy už není co dodávat. Snad jen pár těch čolků a doporučení těm, kteří ještě v Prokopském údolí nebyli, že stojí za to obětovat mu jeden květnový den.

Publikováno 27.02.2009