Podyjí

(17.-18. září 2007)

Náš první kontakt s NP Podyjí proběhl před dvěma lety, kdy se Jiří i Jiří zúčastnili, ač tehdy žáci semináře z matematiky a programování, biologické exkurze zlínského gymnázia pro žáky semináře z biologie. O dva roky později jsem se s Jiřím vrátil zpět, abychom během dvou dnů oblast blíže poznali, než naplánujeme větší výpravu.

Jiřího rozvzpomenutí na navštívená místa nám ušetřilo minuty přemýšlení a hodiny bloudění, a tak jsme najisto vyrazili autobusem přes Brno a Znojmo do obce Havraníky, kterou jsme si zvolili za výchozí bod cesty. Opět to byla Jiřího paměť, která nás vyvedla z vesnice vstříc hranicím národního parku. Předtím jsme se ale zastavili u malého rybníčku s čerstvě pokosenou vegetací u břehu, abychom se porozhlédli po jeho obyvatelích.

Jak se dalo čekat, splnili jsme si hadí úlovek už zde odchycením několika malých užovek obojkových. Kromě nich byla nádrž útočištěm také pro zelené skokany, kteří před námi dlouhými skoky prchali pod vodní hladinu. A nejinak se zachovala také myšice, kterou jsme překvapili v úkrytu pod kusem plechu.

Step, za kterou jsme do Podyjí přijeli, se rozkládá všude v okolí vesnice. Od rybníčku jsme přešli přes koryto potoka a silnici a jakmile za šípkovými keři zmizely poslední domy, připadali jsme si jako kilometry daleko od civilizace, jako ve stepích na jihu Evropy. Nasvědčovala by tomu i vegetace, známá nám již z výprav na Pálavu. V rovinatém terénu jsme brzy vytušili cestu k zalesněnému údolí řeky Dyje a pomalu postupovali od křovin přes bojové háje dál, snažíce se držet správného směru.

Nemohli jsme ale jen tak jít vpřed a nevšímat si stepního života. A tak jsme jako obvykle obrátili každý kámen a padlý strom, poskakovali kolem každého nalezeného pavouka a foťákem obtěžovali nejednu hrozivě se tvářící zákeřnici.

Hlouběji ve stepi jsme začali nacházet cedule oznamující že poblíž probíhá jakýsi experiment s místní flórou a brzy jsme dorazili k oplocence ukrývající ony pokusu se účastnící rostlinky. Od tohoto místa už nebylo daleko k hustší vegetaci signalizující nástup lesa. A tak jsme pokračovali po svažující se cestě a vnímali vzrůstající vlhkost. První voda na kterou jsme narazili ovšem nebyla řeka, ale betonem vydlážděná nádrž s bahnitými břehy posetými ovčími stopami. Jen pár kroků od ní jsme se ale opět ocitli tváří v tvář divočině reprezentované ještěrkou zelenou, natolik znalou terénu že se nám ji podařilo jen vyfotografovat.

O několik desítek metrů dál zanedbaná silnice mizela, následována záhy námi, v hustém lese. Vzhledem k horku a nedostatku tekutin jsme stín uvítali stejně jako Jiřího matnou vzpomínku na jakousi studánku na kopci. Rozhodli jsme se tedy sejít z cesty a s vypětím sil vyšplhat po úzké pěšince do svahu a doufat že jsme zvolili správný. Nahoře nás čekalo chladivé potvrzení správnosti naší volby a přes výčet bakterií v jejichž obsahu voda překračuje limity jsme napustili plné láhve i hrdla.

Cesta dolů byla mnohem příjemnější i přes hmotnostní přírůstek zavazadel, a tak jsme brzy dorazili k jednomu z mostů přes řeku, který nás měl přiblížit vinici Šobes, ležící na pahorku ze tří stran obtékaném vodou. U vody jsme se však museli porozhlédnou po užovkách, a tak jsme složili batohy a vnořili se do příbřežní vegetace. Během našeho putování lesem se však obloha zatáhla a u vody přestalo být teplo. Užovky se nám odmítly ukázat a čas také pokročil, takže jsme museli jít dál.

Přešli jsme most, louku, les a došli k úpatí kopce. Nahoru nás zavedla kameny dlážděná cesta končící za brankou v oplocení vinice. Spočinuli jsme na lavičce u zavřeného stánku s vínem a vytáhli zásoby jídla, které jsme měli na cestu sem - a jak jsme zjistili, ne už na pobyt na místě, natož tak cestu zpáteční. Mohlo nás tak těšit jen to, že jsme seděli uprostřed typické lokality užovky stromové a ještě typičtější lokality výskytu révy vinné, která nás sytila po zbytek pobytu ve vinici a stačili jsme ochutnat snad všechny odrůdy.

Aby nám nezavazela zavazadla, rozhodli jsme se je složit pod keř vyrůstající ze svahu oddělujícího jednu z částí stupňovitě uspořádané vinice. Dál jsme se vydali po jednotlivých stupních tak, abychom je prošli všechny a vzájemně si naháněli případné užovky. Slunce na naše snažení chvílemi nakouklo zpoza mraků, ale naše unavené výrazy po zdolání posledního stupně bez jakéhokoli úlovku (snad kromě mrtvého zajíce) si už nechalo ujít a neukázalo se až do našeho odjezdu.

Přiblížili jsme se vrcholu kopce a též oplocení druhé strany vinice, a tak jsme se ještě rozhodli prozkoumat odlehlejší místa celého prostoru. Pak už nás uvnitř nic nedrželo a tak jsme z pomocí poblíž rostoucí staré trnky bezpečně překonali oplocení a octli se na skalách snažících se nabrat kopci ještě další výškové metry.

Místo se ukázalo jako vhodné pro přenocování, ale museli jsme se vrátit pro batohy. Cestou jsme se navečeřeli desítek sladkých plodů a plot tentokrát obešli zadní brankou a vyšplhali na vrchol zarostlým svahem. Během všech přesunů jsme slunce natolik unavili že se rozhodlo skrýt víc než doposud a odebralo se za obzor. Stan jsme tedy na zvoleném místě museli stavět za tmy a tak jsme s tím ani nijak nespěchali. Seděli jsme na karimatkách a poslouchali vítr a podivné tiché kvíkání.

Když se začalo více ochlazovat a únava nám zavírala oči, vstali jsme abychom se stihli ubytovat. To vyplašilo ono kvíkající zvíře, obrovskou sovu celou dobu sedící na nízkém stromě asi pět metrů od nás. Vznesla se a tiše zmizela jako stín na noční obloze.

Když jsme se ráno v devět hodin probudili, celý svět se rozkládal na stech čtverečních metrech a všude okolo byla bílá tma. Když se začal vynořovat zbytek, viděli jsme vinici zahalenou v mlze a nad námi stále stejně zataženo jako večer. Bylo vlhko a chladno, a tak jsme se pomalu smířili s tím že podzim nesnesitelně pokročil s cílem zmařit všechny naše plány. Posbírali jsme své věci, přelezli plot a sestupovali dolů vinicí.

Přes všechnu nepřízeň počasí jsme nezanevřeli na účel naší cesty a otáčeli se za každým zvukem a pohybem v trávě, a tak jsme brzy byli odměněni alespoň ještěrkou obecnou.

Na cestu jsme se ještě posilnili révou (stále v pevném skupenství) a pokračovali zpět stejnou cestou, jakou jsme přišli. A protože naše touha po hadích úlovcích stále nebyla uspokojena, vynaložili jsme veškeré úsilí abychom to napravili. Nejprve jsme blíže prozkoumali okolí mostu přes řeku a když jsme nic nenašli, pokračovali jsme po turistické stezce k troskám starého mlýna, kde jsme se rozdělili a procházeli pečlivě všechny zídky a zákoutí, abychom nakonec nalezli aspoň dvě hadí svlečky a jednu samici ještěrky obecné.

Zbytek cesty už se z výpravy změnil spíše v návrat a tak jsme jen bez zastávek pokračovali převážně lesem a kochali se spíše krajinou než drobnějšími detaily. Prošli jsme kolem kamenného moře, které by za jiného počasí bylo jistě vděčnou lokalitou, pokračovali dál a zastavili se až na vyhlídce na velkou část hluboce zařezaného říčního údolí. Před námi vlevo se na levém břehu táhlo údolí pojmenované po jednom z našich ocasatých obojživelníků jako Údolí mloků, řeka se klikatila pod strmými svahy a slibovala mnoho zajímavých míst pro příští návštěvu.

Začínalo ale pršet, takže jsme se museli vypravit na cestu dolů. Sestoupili jsme až na úroveň hladiny ke znojemské přehradě a podél ní došli až pod útes s hradem a starodávnou rotundou. Nás v tu chvíli zajímalo jen to, že za mostem se nachází méně starodávná restaurace se zcela současným a čerstvým jídlem, které nám bohatě vynahradilo nedostatek zásob.

Před dokončením naší pouti nás čekalo už jen zdolání strmé silnice od přehrady na znojemské náměstí, kde jsme si v první den pochutnali na velké porci gyrosu. Autobus nás zanedlouho odvezl blíž k našim domovům, ještě předtím však slunce rozehnalo mraky a rozloučilo se s námi uprostřed modré oblohy, kterou jsme si tolik přáli během našeho pátrání po hadech a ještěrkách. Snad to byl příslib do budoucna.

Publikováno 06.02.2008