Pálava

(16.-18. června 2006)

Když mám přiznat důvod, proč jsem se těšil na jarní expedici na Pálavu, moc se mi do toho nechce. Věrný čtenář je však již na leccos zvyklý, takže jej až tak nepřekvapí, že to bylo proto, že jsem chtěl ochutnat kvetoucí katrán tatarský. Bojovníci za práva rostlin mnou odteď budou zajisté pohrdat, můžu je však ujistit, že touha vědět, co se dá jíst a kde to najdu, není jediným důvodem, proč jsem se rozhodl studovat biologii.

Ambiciózní plán na velkou expedici se začal vynořovat v konkrétní podobě na začátku června. Účast přislíbil Jiří Skalička, Moraaq, Jiří Kožík (pro odlišení dále Jura) a Mirďa (osůbka čtenáři zatím málo známá, je však možné, že se na těchto stránkách bude objevovat častěji). Jak už je ale při podobných akcích zvykem, ztratili jsme brzy téměř polovinu týmu a vydali se pouze ve třech: já, Jiří a Jiří.

Zvolili jsme již klasický expediční dopravní prostředek, vlak, a po pár hodinách jízdy jsme přistáli na vlakové zastávce v Pouzdřanech. Cestou jsme rozpracovali jednu šílenou myšlenku, která se mně a Jiřímu zrodila v hlavě nezávisle na sobě, a tak jsem po odjezdu vlaku vlezl do kolejiště a opět z něj vylezl, tentokrát natáčen Jiřího kamerou, pronášeje jakési přivítání váženým divákům. Zapnutá kamera nás od té chvíle doprovázela nejzajímavějšími okamžiky expedice, aby dala vzniknout krátkému videu určenému především našemu bývalému milému gymnáziu.

Z Pouzdřan jsme se vydali na krátký výstup na kopec se stepí. Výpravu jsem vedl tou nejlepší cestou, kterou jsem šel na první i druhé expedici se Záchvatem. Narazili jsme na první důkaz plazí přítomnosti - mrtvého slepýše křehkého (Anguis fragilis). Po chvíli se ale ukázalo, že jsem špatně odbočil a že celou step obcházíme. Mou orientační neschopnost jsme využili alespoň ke spásání míjených třešní a brzy jsme došli k silnici, kterou jsme o několik minut dříve přecházeli. Vydali jsme se po ní směrem ke druhému vhodnému vstupu do rezervace a ve vegetaci v příkopu na jejím okraji jsme odchytili první ještěrku. Byla to malá samice ještěrky obecné (Lacerta agilis) s rezavým hřbetem, zatím nic moc, ale věděli jsme, že na nás čekají lepší úlovky.

Když jsme konečně vystoupili na pouzdřanskou step, uvítaly nás vlnící se peříčkovité klasy kavylů. Pokračovali jsme dál do mírného svahu a objevovali stále nové zajímavé rostliny, se kterými se v našem rodném kraji zlínském nesetkáme. Brzy došlo i na rostlinu, kvůli které jsem vždy toužil vypravit se na pouzdřanskou step na jaře - katrán tatarský (Crambe tataria). Jiříové s ním už měli zkušenosti nabyté kromě zraku, čichu a hmatu také chutí, a tak jsem nemohl zůstat pozadu a jednu větvičku rostliny ochutnal. Nahořklá chuť květů nebyla špatná, ale vzácné katrány se určitě nadměrného pojídání obávat nemusí, protože o nic lépe než mnohem dostupnější brokolice. Dále v okolí vyšlapané cestičky jsme vyfotografovali několik modřenců chocholatých, hvozdíků a zárazu bílou, než jsme stanuli na vrcholu travnaté stepi u malého křížku, který od loňského roku prošel poměrně zdařilou rekonstrukcí. Na plošině okolo křížku jsme si udělali menší přestávku vyplněnou pojídáním zásob. Od jídla nás vyrušilo šustění v trávě. Vydali jsme se za ním a mezi několika duby vyplašili bažanta. Odložili jsme jídlo, pokračovali v průzkumu terénu a skončili u několika máček, ve kterých jsme hledali plachetnatky. Ještě jsme zkusili odchytit pár motýlů, avšak neúspěšně. Vydali jsme se tedy na cestu k malému listnatému lesíku na protějším vrcholku.

Blížil se večer a my jsme kromě plazů a hmyzu hledali také vhodné místo k přenocování. Okolo lesíku se pohybovali jacísi lidé a my, v domnění, že se jedná o majitele přilehlých vinic, jsme raději pokračovali dál, s úmyslem vrátit se, až bude okolí vinic volné. Za lesíkem jsme se tedy dali doleva a po pár desítkách metrů jsme narazili na pohozené betonové sloupky. Pod jedním z nich jsme objevili krásného malého slepýška se světlehnědým zbarvením. Pořídili jsme fotografie a pár záběrů na kameru a vydali se zpět k lesíku, obešli podezřelé osoby a pokračovali na druhou stranu, kde jsme se brzy zanořili do hustého dubového lesa doufajíce, že narazíme na místo vhodné k nerušenému odpočinku. Zpestřením naší cesty byly rostliny třemdavy bílé, na kterých jsme budoucím divákům našeho videa pomocí zápalek předvedli účinky těkavých olejů vylučovaných z jejích povrchu. Po chvíli jsme opět vyšli ven z lesa a ocitli se na svahu lesostepi. Přivítaly nás stovky komárů, ale jejich bzučení brzy přerušil hukot letícího roháče obecného (Lucanus cervus). Podařilo se mi jej odchytit do svlečeného trička, odnesl jsem to ale ztrátou menšího množství krve ve prospěch nalétávajících komářích samiček. Roháče jsem vytřepal do trávy, abychom si jej mohli lépe prohlédnout a natočit. Myslel jsem, že se jedná o samici, ta se však ukázala býti samcem, i když s nevýraznými kusadly. Po chvíli na nás začal nalétávat další roháč, ale my už jsme byli na cestě zpět k vinicím. Doufali jsme, že už budeme moci, nikým nerušeni, postavit stan a ulehnout ke spánku, lidé, které jsme dříve míjeli, však byli stále na stejném místě. Zahnuli jsme tedy za roh vinice a utábořili se na trávě těsně vedle ní, abychom nebyli tak nápadní.

Seděli jsme obloženi batohy, shrnovali zážitky z prožitého dne a plánovali dny příští, když naši pozornost opět upoutali oni lidé. Až tma teplé noci, která zahalila krajinu, odhalila pravý důvod, proč se pohybují v podobných místech jako my. Starší pán, který už několik hodin obcházel lesík, vytáhl z auta jakousi konstrukci a začal na ní natahovat bílé plátno. Po chvíli už nám bylo jasné, že jsme nenarazili na majitele vinic, ale na lidi s podobným zájmem, jaký máme my. Muž nastartoval dieselový generátor a nad plátnem se rozsvítila silná žárovka. Sebrali jsme hromadu filmovek a baterky a vydali se za světlem. Byli jsme vřele přijati a pozváni k plátnu, kde jsme se mohli kochat nalétávajícími hejny hmyzu. Nejprve jsme rozeznali pakomáry, chrostíky, několik lumků, tiplic a lišajů, z nichž nejvíce nás zaujal lišaj kyprejový. Později přiletěly malé klešťanky a různé druhy brouků, například zobonoska a různé mandelinky. Když dlouho nepřilétalo nic zajímavého, rozeběhli jsme se na noční průzkum okolí vyzbrojeni baterkami a foťákem. Našli jsme několik druhů pavouků (samici lovčíka Pisaura mirabilis s kokonem, černou skálovku velkou, listovníka a křižáka podkorního) a mnoho zajímavého hmyzu. Nejvíce práce nám dal rusec lesní (Ectobius sylvestris), kterého se nám ve světle baterky nedařilo vyfotit, a šupinuška, kterou se nám nepodařilo vyfotit vůbec. Pobíhali jsme po strmém svahu a jako každý rok jsme narazili na zemní pasti kolegů profesionálů. Vrátili jsme se k plátnu a opět pohovořili se starším pánem pod lampou. Byl to vysokoškolský profesor z Brna, takže jsme se nevyhnuli menšímu zkoušení z poznávání hmyzu. Naštěstí jsme celkem slušně obstáli, takže jsme odcházeli spát s pocitem, že lépe jsme tento večer strávit nemohli.

Ráno jsme se vydali přes pole a louky do Věstonic. Během dlouhé a vyčerpávající cesty jsme neměli moc sil na průzkum terénu, ale museli jsme zastavit nad dějištěm mravenčího masakru. Na rovném prostranství mezi dvěma pásy trav ohraničujících jednu stopu polní cesty se odehrála krvavá bitva dvou mravenčích armád, červené a černé. Mrtvolky mravenců ležely nashromážděny v místě hlavního střetu a menší hromádky i v týlu červených mezi prvními trsy trav. Z druhé strany přicházely proudy zvítězivších černých mravenců, aby se postaraly o své vojáky a vyčistily bitevní pole.

Po zdlouhavé cestě přes pole nás čekala ještě zdlouhavější cesta přes hráz jedné z novomlýnských nádrží. Chtěli jsme si odpočinout, a tak jsme se rozeběhli po břehu a snažili se mezi kameny najít nějaké vodní užovky. Všude nás ale provázel pach mrtvých ryb a narazili jsme na několik opravdu velkých kousků, ze kterých vycházel, a obrovské množství ryb menších. Na druhé straně hráze už situace nebyla tak zlá, ale ani v rákosí bez mrtvých ryb jsme žádnou užovku nechytili, přestože Jiří jednu slyšel prchat. Přešli jsme hráz a zabočili doleva k menší nádrži, jejíž jeden břeh byl poset rybáři, druhý se však zdál volný a vhodný k lovu hadů. Prodírali jsme se rákosím a potkávali spoustu hmyzu - šidélka, motýlice a vážky, ale žádného hada. Začali jsme tedy obracet kameny a chytili velkého slepýše. Kousek dál od vody jsme chvíli pronásledovali malou ještěrku, dokud nám nezmizela v hustém porostu trav a kopřiv. Pak jsme se vydali do vesnice na oběd a pokračovali nahoru k hradu Děvičky. Ještě jsme se na chvíli zastavili na zbořeništi mezi dvěma domy a zase se neúspěšně pokusili odchytit ještěrku, která opět chytře manévrovala mezi kopřivami, než se zahrabala pod silnou vrstvu suchých rostlin.

Do kopce jsme se plazili z posledních sil, ale ke konci cesty nás radost z blížícího se cíle motivovala k závěrečnému sprintu až ke hradu. Ještě dlouho potom jsme to rozdýchávali, ale mohli jsme se utěšovat skutečností, že při průzkumu terénu půjdeme pěkný kus cesty z kopce. Na lesní pěšince Jiří vyfotil jakéhosi hovnivála (omlouvám se za nepřesnost určení a slibuju, že ho jednou zpřesním :) sedícího na lesní pěšince a pak už jsme vystoupili na step zalitou slunečními paprsky. Za křiku rorýsů jsme kličkovali mezi skalami a kochali se pohledem na kvetoucí třezalky a rozchodníky, obzvláště já, který jsem viděl kvetoucí jarní step poprvé. Na strmých svazích pod hradem jsme se zdrželi jen krátce a raději se vydali dolů na naše oblíbené lokality plné ještěrek a hadů.

Snažili jsme se jít po loňské trase a obracet stejné kameny, ale nakonec jsme sešli o kus níž a vyplatilo se nám to. Pod jedním keřem jsem chytil mladou ještěrku zelenou (Lacerta viridis). Brzy po ní následovala dospělá samice a náš amatérský film jsme tak obohatili o „napínavé“ záběry opatrného obcházení keře zakončeného ukázkovým skokem do trávy a vytažením zmítajícího se plaza. Pod kameny, kde jsme před dvěma lety chytili malou užovku hladkou, byli letos jen mravenci, a tak jsme zklamaní lezli nahoru po svahu, když najednou Jiřímu něco přelezlo přes nohu a říkal, že slepýš to určitě nebyl. Skočil jsem do křoví, ve kterém neidentifikovaný plazící se objekt zmizel, ale už jsem nic nenašel. Jen o několik metrů dál, když jsem se zastavil a chtěl jsem Jiřímu něco říct, mě tento náš detektor na hady opět přerušil a ukázal na kámen pode mnou, pod který právě zalézala velká samice užovky hladké (Coronella austriaca). Všichni tři jsme se seběhli k ní a já už jsem ji držel za zadní část těla. Jíří Skalička nás natáčel a Jiří Kožík se pokusil opatrně odvalit vrchní kámen, přičemž však neopatrně zlehka zavadil o ten spodní, pod který užovka zalézala. Lekli jsme se, jestli se jí něco nestalo, ale půda pod kamenem naštěstí byla dostatečně sypká a užovku jsme vytáhli bez jediného škrábnutí. Samou radostí jsem úlovek zapomněl zapsat do mého záznamového bloku, ale alespoň jsem spočítal ocasní štítky a podržel užovku před kamerou. Při manipulaci se ke mně chovala obdivuhodně slušně, stejně jako její předloňská přítelkyně, a její jediné kousnutí bylo rychlé a bezbolestné. Za odměnu jsme ji dlouho netrápili fotografováním a Jura ji vypustil pod hustý keř.

Pod keřem o kus dál jsme opět zahlédli ještěrku zelenou. Vyhřívala se na kameni a nechala nás přiblížit se téměř na dosah ruky. Pak náhle zmizela v trávě a začal další zběsilý hon. Obíhali jsme keře z jedné strany na druhou a podnikali neúspěšné výpady, během kterých se Jiřímu vybila kamera. Byli jsme naprosto zmatení, protože jsme vyplašili asi tři loňská ještěrčí mláďata, která ještě dlouho potom šustila v trávě v různých směrech a my jsme šli za zvukem v očekávání pronásledovaného samce. Nakonec přece jen běžícího ještěráka mocným máchnutím ruky ulovil Jura a radoval se tak z prvního uloveného kousku.

Jura se s nádherně zbarveným samcem vyfotil na památku a pokračovali jsme dolů do lesa a po pěšince až k turistickému přístřešku na okraji rezervace. Na cestě jsme fotili různé již viděné rostliny a živočichy, z těch nejvýznamnějších například divizny malokvěté a třemdavy bílé a z živočichů jakési vřetenušky a nymfu rusce. Když jsme vycházeli z lesa, všiml jsem si na zemi nápadného brouka. Byl větší než je na malého brouka obvyklé a kusadla naznačovala, že jde o zmenšeninu roháče - roháčka kozlíka. Další úlovek, ze kterého jsem měl radost, protože nám poskytnul malý oddech od všudypřítomných velkých roháčů.

Když jsme došli až k přístřešku, naplánovali jsme další den a rozhodli se vyběhnout na kopec nad soutěskou. Batohy jsme složili v lese do křoví a na kopec vyběhli s pocitem úlevy v zádech i nohou. Lozili jsme po skalách a chytali a fotili všechno, co se nám připletlo pod ruce. Výhled ze skal byl úžasný, chvílemi až děsivě úžasný, takže na okrajích skal jsme se pohybovali s maximální opatrností. Nicméně jsme si mohli ujasnit, kudy povede naše zítřejší cesta na vlak. Ze skal nad soutěskou jsme se vydali na nejvyšší vrchol rezervace k velkému vysílači. Samozřejmě jsme na jeho železné konstrukci pátrali po skákavkách pruhovaných a jednu jsme nakonec vyfotili. Na vyhlídce na novomlýnské nádrže mě přepadla chuť na kofolu a po delším přemlouvání souhlasili i Jiříové, a tak jsme na zpáteční cestě odbočili směrem na Pavlov.

V zahrádce příjemné pavlovské hospůdky utíkal čas rychle, snad proto, že byl unášen proudy piva, které kofolu brzy nahradilo. Z alkoholových radovánek nás na chvíli probudily nálety velkého roháčího samce na lampu pouličního osvětlení. Samec narážel do jejího krytu, dokud se dezorientován nezřítil k zemi. Odnesli jsme si ho ke stolu a dlouho se bavili jeho focením a testováním jeho trpělivosti s prstem mezi jeho kusadly. Když jsme ho pustili, zůstali jsme ještě dlouho sedět (majitelé hospodu zamkli, rozloučili se a řekli kam máme uklidit sklenice) a k batohům ukrytým kdesi v lese se vydali až v naprosté tmě někdy před půlnocí. Samozřejmě jsme neměli baterky, protože vypít „jednu kofolu“ nám ještě nikdy netrvalo tak dlouho, a tak jsme šestikilometrovou trasu absolvovali se zapnutým displejem Jiřího telefonu, který nám aspoň trochu svítil na cestičku sevřenou mezi skalnatou step a strmý sráz dolů do lesa. Jura naštěstí batohy nalezl bez obtíží, takže jsme se brzy rozložili na zem k přečkání poslední noci. Vydal jsem se nabrat vodu do blízké studánky a objevil jsem velkou pijavici. Nebyla to pijavice lékařská, ale přesto jsem jí nabídnul svou ruku. Neochotně se na ni přisála jen aby nespadla a dala jasně najevo, že s ní moc zábavy nebude. Jiří ji vyfotil a vrátili jsme ji zpět do vody. Na další noční průzkum jsme už neměli dost sil. Ulehli jsme do svých spacáků a brzy usnuli.

Ráno jsme se vydali směrem, který jsme si vyhlédli předcházející večer ze skal. Naším cílem byl Mikulov, odkud jsme měli jet vlakem přes Břeclav domů. Mezi Děvínem a Mikulovem se nacházela ještě dvě místa, která jsme chtěli navštívit. Prvním z nich byl Sirotčí hrádek, malá zřícenina na vrcholku malého kopce. Vylezli jsme na něj a kochali se výhledem do okolí. Posloužil nám vlastně jen jako zastávka ke zlikvidování posledních zásob. Brzy jsme se vydali na další kopec, na kterém měl Jiří vyhlédnutou zajímavou lokalitu.

Onou zajímavou lokalitou byla jakási náhorní plošina. Kopec měl plochý vrcholek porostlý trávou a byl ideálním místem pro odchyt užovek hladkých. Bohužel jsme už ale na detailní průzkum neměli dostatek času. Pokračovali jsme dál a hledali další lokalitu, kterou vloni navštívili Jiříové, skalnaté svahy na jedné straně kopce. Po chvíli bloudění jsme se rozhodli jít dál a sestoupili do údolí. Čekal nás poslední, nejmenší kopec, ve kterém měla být ukryta jeskyně. Vstoupili jsme do PR Turold a kličkovali lesem, až jsme stanuli v malém, protáhlém údolíčku obklopeném ze tří stran strmými svahy. V jeho nejširší části bylo jakési muzeum kamenů se vzorky různých hornin a o kus dál vstup do jeskyní. Odpočinuli jsme si na slunci mezi cedulemi se schématy znázorňujícími vznik jeskynních útvarů a vydali jsme se dál do Mikulova na vlak, čímž letošní první expedice prakticky skončila. Odjeli jsme plni zážitků a už ve vlaku začali plánovat další výpravu za hady a dalšími zajímavými živočichy jižní Moravy.

Publikováno 06.07.2006