Rakousko a Maďarsko

20.-23. červen 2011

Jak si mnozí čtenáři jistě všimli, při svých cestách se poměrně jednoznačně zaměřujeme na evropské středomoří, které středoevropana se zájmem o bezobratlé a především herpetofaunu láká přece jen nejvíce ze všech zákoutí kontinentu. Naše nejbližší sousedy jsme tak až doposud trestuhodně zanedbávali a změnu v přístupu přinesl až nedostatek času na realizaci plánované expedice na Balkán. Pokud tedy jde o organizaci, expedice byla vysloveně improvizovaná. Jelikož já i Jiří jsme v inkriminované době ukončovali, alespoň na několik týdnů, naše studijní povinnosti, byly nám v podstatě známy pouze vhodné cíle cesty. Termín, na kterém bychom se oba shodli, však nikoli. Zvolili jsme tedy vyčkávací taktiku a jakmile se otevřelo čtyřdenní okno společného volného času, povolali jsme třetího člena výpravy, Tomáše, a vyrazili. Výhodou nám byl osvědčený dopravní prostředek v podobě Jiřího modrého auta, jež nám je vozem i příbytkem, kdykoli se vypravíme do nepříliš dalekých krajin. A tentokráte jsme opravdu nemířili daleko.

Naším prvním cílem měly být první severovýchodní vrcholy rakouských Alp. Jak bylo nastíněno výše, okolnosti nedovolovaly bezcílné pátrání po jakékoli ještěrce, jak obvykle činíme v herpetologickém ráji, jakým je Španělsko či Balkán. Ocitli jsme se v uklizenější obdobě rodných luhů a hájů a nebýt málo srozumitelného cizího jazyka a přece jen špičatějších kopců na obzoru, snadno bychom nabyli dojmu, že jsme vlastně z domova neodjeli. Co nás do těchto končin, obývaných starou známou středoevropskou herpetofaunou, přivedlo? Byla to možnost jedinečného úlovku – setkání s endemitem, jenž obývá pouze hluboce zařezaná alpská údolí. Taková příležitost stála i za rezignaci na celkovou druhovou rozmanitost cílové oblasti. Vyrazili jsme tedy s tím, že strávíme tři dny v horách pátráním po jediném druhu. Buď úspěšně, nebo ne.

Oním druhem, který nás donutil vyměnit obvyklé mediteránní vybavení za oděv do nepohody, byl mlok černý (Salamandra atra). Po macarátovi další ze zástupců fascinující evropské fauny ocasatých obojživelníků, za kterým jsme se cíleně vypravili. Tento blízký příbuzný mloka skvrnitého (Salamandra salamandra) je zajímavý především živorodostí, kterou řeší nedostatek stálých vod pro vývoj larev na strmých svazích Alp. Od našeho mloka se liší absencí žlutých skvrn a tedy ďábelsky černým zbarvením. Abychom mloka černého našli, strávil jsem odpoledne nad všemožnými mapami Rakouska a údaji o výskytu tohoto druhu, na základě kterých jsem vytypoval jako vhodný výchozí bod městečko Lunz am See. Mloci se vyskytují jižně od města v pásu mezi vrchy Dürrenstein a Hochstadl a dále na východ a především západ od nich. Zároveň se jedná o oblast bez výskytu mloka skvrnitého, nehrozilo tedy zklamání, jaké se odehrálo ve Slovinsku, kde jsme obyčejné mloky nalezli místo už tehdy usilovně hledaných černých.

Nakonec jsme za cíl zvolili právě vrch Dürrenstein a kolem šesté hodiny v podvečer vyrazili kolem Lunzer See do hor. Bylo jasné, že na vrchol se toho dne nedostaneme, nicméně času jsme měli dost, a tak jsme po mlocích začali pátrat už v listnatých lesích u jezera. Prvním úlovkem však byla známá kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), která se ukrývala v kaluži na lesní cestě. Jelikož jsme byli kolegy pověřeni odběrem vzorků, nějaký čas jsme se lovu těchto i u nás hojných žabek věnovali. Lesy v okolí byly plné orchidejí, záraz, lilií, kýchavic a náprstků, a tak jsme se dlouhou dobu zdržovali také obdivováním flóry. Mezitím začalo být jasné, že počasí bude mlokům přát. Zatímco jsme zdolávali první stoupání, zastihlo nás několik krátkých přeháněk. Zrychlili jsme pochod, abychom se dostali do středních partií hory, kde byl dostatek prostranství, vhodných pro přenocování.

Tou dobou už se pomalu stmívalo. Jakmile jsme započali závěrečné stoupání nad Středním jezerem, přihnal se silný déšť, který nás donutil ukrýt se pod stromy a vytáhnout pláštěnky. V naprosté tmě jsme pak pokračovali až k Obersee, kde jsme se hodlali uložit ke spánku. Déšť byl sice mírnější, avšak stále nepříjemně silný. Brodili jsme se podmáčenou trávou u jezera a po chvíli našli suché místo k rozložení stanu. Jakmile jsme složili zavazadla v bezpečí dočasného přístřešku, začaly čistě herpetologické radovánky.

Déšť s přestávkami ustupoval a my jsme si říkali, že teď je ten pravý čas na přistižení černých mloků při nočních obchůzkách. Využili jsme osvědčenou taktiku pátrání při okrajích štěrkové cesty. V podrostu drobní tvorečkové snadno uniknou pozornosti. Naproti tomu cesta značně poodkrývá jejich maskování a jelikož představuje dlouhou lineární překážku, pravděpodobnost, že se připlete mlokovi do cesty je značná. Stačí pak jen pečlivě kontrolovat, zda se některý z obojživelníků neodhodlal komunikaci překonat. A skutečně, byla jich spousta. Nejprve jsme si všimli čolků horských (Mesotriton alpestris), kterých jsme během krátké vycházky napočítali dvanáct. Tenkýma nožkama zdatně překračovali drobné kamínky a cílevědomě směřovali do porostu na druhé straně cesty. Čas od času se mezi nimi mihl malý skokan hnědý (Rana temporaria), který se co do velikosti dal zařadit jen o jednu kategorii nad velké tmavé sekáče, kteří pátrali po něčem k nakousnutí. Mloky jsme ale nenašli. Promočení jsme tedy ulehli a veškerá svá očekávání upřeli na následující den, během kterého jsme se chystali zdolat vrchol.

Ráno nás probudily hřejivé sluneční paprsky a bylo jasné, že následující hodiny budou přát spíše plazům a hmyzu. Rychle jsme sbalili stan, aby nás nezpozoroval majitel chaty, která se s východem slunce vynořila za nedalekými keři. Přesně podle očekávání jsme už na kraji cesty spatřili prvního plaza, ještěrku živorodou (Zootoca vivipara). Chvíli nás zaměstnala fotografováním jejího cihlově oranžového břicha. Ani další postup nebyl o mnoho svižnější. U nejbližší paseky jsme se zastavili, abychom nabrali pod padlými stromy protékající vodu a uvařili čaj. Vodní zdroj nebyl ideální, ale dlouhé čekání na napuštění lahví bylo nutné, jelikož vydatnější pramen nás čekal až pod vrcholem. Alespoň jsme měli příležitost prozkoumat pestrost zdejšího hmyzu, mezi nímž zaujal především podivný tesařík a další jemu příbuzný asijský tesařík, který je v posledních letech obávaným škůdcem nejen rakouských lesů. Během pojídání snídaně jsme pak i přes horké počasí zpozorovali čolka, plazícího se přes na slunci rychle vysychající lesní cestu. Pomohli jsme mu do stínu a doufali, že na denní světlo zabloudí alespoň jeden odvážný mlok.

Během výstupu po strmém, buky a javory zarostlém svahu jsme žádného mloka nespatřili, první, alespoň namalovaný, na nás čekal na zadní straně informační tabule na okraji rozsáhlé pastviny pod vrcholem. Avšak potěšili nás alespoň velcí a hustě skvrnití skokani hnědí. Na pastvině se procházelo několik stádeček krav a zdálo se, že občasný turista je pro ně vítaným zpestřením, kvůli kterému stojí za to přestat se pást a popoběhnout pár desítek metrů za bližším setkáním. Snažili jsme se jim pokud možno vyhýbat, ne snad že by vypadaly nebezpečně, jen nás poněkud zaskočila jejich přítulnost. Ideálním útočištěm pro nás byly strmější, kamenité části pastviny, kde jsme zároveň pátrali po zmijích. Pod stromy na jednom kamenitém ostrůvku jsme však opět narazili na čolka. Tentokrát jsme jej však evidentně vylekali, neboť zaujal podivné obranné postavení - čolčí variantu kunčího reflexu, při kterém vystavil oranžové zbarvení na vztyčeném a na konci spirálovitě stočeném ocásku. Za ocásek jsem strnulého čolka také vytáhl z mechu na kámen, abychom jej mohli pohodlně vyfotit. Zvířátko po chvíli usoudilo, že nepředstavujeme nebezpečí, natáhlo ocásek do horizontální polohy a klidně odkráčelo.

Nakonec jsme se dočkali i zmije. Překonali jsme sedlo mezi pastvinou a úpatím nejvyššího vrcholku a jakmile jsme vkročili mezi kosodřevinu, Jiří zahlédl prchajícího hada. Těsně před velkým kamenem se mi zmiji podařilo zastavit hakkou a opatrně ji chytit těsně za hlavou. Naštěstí jsem zůstal relativně klidný a zabránil tak nejen nepříjemné nehodě, o kterou jsem si celou akcí nepříjemně koledoval, ale i rozmazání fotek, jelikož ruce se mi začaly třást až ve chvíli, kdy jsem značně podrážděnou zmiji pustil. Za odměnu jsme si všichni dopřáli delší pauzu se svačinou. Na témže místě se nacházela také drobná tůňka obydlená značným množstvím čolků. V okolní vegetaci jsme se ovšem po setkání se zmijí pohybovali značně obezřetně a čolky tak příliš dlouho neobtěžovali.

K vrcholku zbývalo posledních pár desítek výškových metrů. V prohlubních pod skalami se ukrývalo stále značné množství sněhu a chvíli jsme se tak měli možnost bavit některými zimními radovánkami. Ty, spolu s neustálými botanickými zastávkami, způsobily, že jsme se na samotný vrchol dostali ve chvíli, kdy začalo být zřejmé, že se naším směrem blíží bouře. Rychle překročila nedaleký hřeben a donutila nás rychle ukončit fotografování panoramat a neobvyklých „živorodých“ lipnic. Přesto už bylo pozdě. Bouře se řítila značnou rychlostí naším směrem, spěchali jsme tedy s vypětím všech sil do nižších poloh. Nicméně už v pásmu kleče bylo jasné, že naše snažení je marné. Uchýlili jsme se tedy pod skalní stěnu do široko daleko nejnižšího místa, elektroniku uschovali dostatečně daleko a věrná hakka putovala pod kleč. Zůstali jsme přikrčeni pod skálou a ukrytí pod plachtou pozorovali, jak těžké kapky ustupují půlcentimetrovým kroupám. Blesky šlehaly v okruhu několika stovek metrů, pár z nich o sobě dalo vědět silným hromem už v okamžiku záblesku. Naštěstí bouřka postupovala rychle a po čtvrt hodině jsme se mohli na dešťovou stěnu s úlevou podívat zezadu. Díky přívalům vody jsme se sice mohli napít čerstvé vody z plachty, kterou jsme byli přikrytí, avšak během bouřky nám poněkud promokly narychlo přikryté batohy s elektronikou a veškerým oblečením.

Celí promočení jsme se vydali po podmáčeném svahu zpět na pastvinu a rozhodli jsme se doplnit zásoby vody. Chata s pramenitou vodou ležela v jejím nejnižším bodě. Obtěžkáni lahvemi jsme se já a Tomáš plazili zpět k Jiřímu, který zatím hlídal batohy. Mezitím se všude po pastvině procházeli skokani hnědí, které přívaly vody vylákaly z úkrytů. Přehoupli jsme se přes hřeben do bukového lesa a opatrně se sunuli po rozbahněné pěšince dolů. S vědomím, že opouštíme vyšší partie hory, se zvyšovala nervozita z neuskutečněného setkání s místním mlokem. Věděli jsme přece, že u Obersee jsme v noci viděli jen samé čolky a nahoru se pravděpodobně podruhé škrábat nebudeme. Naštěstí jsme se netrápili dlouho – první mlok černý (Salamandra atra) čekal na šikmém kmeni buku a pozoroval okolí. Takže přece jen jsme cíl expedice splnili a mohli jsme vyrazit do Maďarska dříve. Zatím jsme ale na příští plány příliš nemysleli a radostně jsme kolem mloka poskakovali s fotoaparáty.

Na témže svahu jsme při dalším sestupu narazili ještě na čtyři mloky. Poslední z nich už pochodoval po pěšině uprostřed vykácené plochy. Pokaždé jsme zastavili a chvíli se s milým tvorečkem pohráli. Přece jen se s nimi nejspíš dlouho neuvidíme, protože nejlepší úlovky na nás čekají v nižších zeměpisných šířkách na středomořském pobřeží a v horách Itálie, Balkánu a pyrenejského poloostrova. Mloci ze setkání nebyli příliš nadšení a kdykoli jsme se přiblížili, stočili se do tvaru písmene S a sklonili nos k zemi, aby vystavili příušní jedové žlázy. Všichni byli velcí kolem osmi centimetrů a všechny jsme našli na poměrně krátkém úseku cesty, takže v okolních lesích jich muselo být značné množství. Některé zdroje uvádí četnost běžně 120, výjimečně až 2000 (sic!) kusů na hektar. V takovém mločím ráji bychom se samozřejmě jednou rádi ocitli. Pro tentokrát jsme však byli spokojení a vydali se na zpáteční cestu.

Tentokrát jsme měli čas a chuť všímat si více svého okolí i v partiích kolem Mittersee. Kolem říčky, která všechna jezera napájela, místy rostly lužní lesy, zcela odlišné od porostu okolních svahů. Řeka na několika místech vytvářela rozsáhlé plošiny z naplaveného štěrku a bylo evidentní, že v průběhu let dravá voda často měnila polohu koryta. Pod dominantními topoly vyrůstal bohatý bylinný podrost a bylo jisté, že kolem bude v noci množství žab. Bylo na co se těšit. Plánovali jsme totiž pod Dürrensteinem ještě naposledy přenocovat. Rádi bychom také chytili mloka obecného. Dva mločí úlovky z téže oblasti by byly hezkým završením cesty.

Za neustálého vzdáleného pokřikování datla jsme uvařili večeři a mezitím zoufale zkoušeli sušit alespoň část oblečení. Pod Mittersee jsme postavili stan a vydali se na noční průzkum. Začalo opět trochu pršet a obojživelníci se vyrojili ze svých skrýší. Na mloka jsme však nenarazili. Muselo nám stačit několik skokanů hnědých a ropucha obecná (Bufo bufo). Místo na přenocování však bylo naprosto ideální. Za svitu světlušek a hučení nedalekého vodopádu jsme se uložili ke spánku a nebýt nepříjemně provlhlého oblečení, spali bychom ničím nerušeným spánkem.

Ráno jsme obuli mokré boty a vyrazili k autu. Zbýval nám ještě kus cesty, ale slunce opět příjemně hřálo a pomalu na nás začaly usychat i promáčené kalhoty. Co neuschlo za pochodu, dosušili jsme ve vesnici na rozpálené kapotě auta, které, ověšené ponožkami a kalhotami, v až přehnaně udržované rakouské vesnici působilo jako pěst na oko a vyvolávalo místy nechápavé pohledy domorodců.

Cestou na východ jsme z dálnice obhlédli sprašové stěny u Kremže, malou ukázku toho, co nás mělo čekat v dalším cíli. S Rakouskem jsme se rozloučili poněkud nešťastně ve vesnici Rust u Nesiderského jezera. Střechy místních domů byly obsypané čápy, podobně hustě však bylo samotné jezero obsypáno přístavními moly se zákazem vstupu. Zrzohlávky rudozobé, pokojně plující na hladině, jsme tak mohli pozorovat pouze přes mříže a volavky stříbřité se nám ukázaly jenom při přeletech z jednoho rákosového pole do druhého. Nastal tedy čas překročit hranice do východní části kdysi mocné monarchie.

V Maďarsku byly vesnice obsypané čapími hnízdy běžným jevem. Projeli jsme severní částí země bez zastávky a zastavili se až v oblasti kolem Dunaújváros. V intenzivně obdělávané oblasti jsme byli rádi za kousek divoké stepi, který jsme objevili za vesnicí Kislók. Vzhledem k tomu, že nás po dlouhé cestě začínal znepokojovat blížící se soumrak, nevydávali jsme se na delší průzkum okolí a rozhodli se raději povečeřet. Ačkoliv právě město Dunaújváros bylo naším hlavním cílem, naše nastávající nocoviště se nám taktéž značně zamlouvalo. Doufali jsme tedy, že podrobný průzkum okolí zvládneme zrealizovat ráno. V okolí stanoviště jsme během večeře žádné zásadní pozorování neuskutečnili. Jediný potenciální úlovek, ještěrka obecná (Lacerta agilis), nám prchnul do hustého porostu kopřiv pod sprašovou stěnou. V té jsme si pak všimli značně širokých otvorů, upomínajících hnízda vlh pestrých (Merops apiaster). Překvapila nás však blízkost silnice, u které se sprašová stěna nacházela.

Po jídle jsme se vydali na krátkou procházku po polní cestě, při které jsme narazili na hbitého skokana štíhlého (Rana dalmatina), který nás zaměstnal na příštích několik minut. Nakonec jsme jej úspěšně odcyhtili. S pominutím loveckého zápalu jsme zaznamenali, že se všude kolem nás ozývají hlasy rosniček a kuněk. Nemohli jsme se samozřejmě spokojit s jediným skokanem a vydali se na další průzkum. Nutno však přiznat, že v naprosté tmě, obklopeni kukuřičnými poli a hustými křovinami jsme litovali, že jsme přeci jen okolí pro lepší orientaci zběžně nezmapovali před setměním. Kuňky se neustále ozývaly jakoby před námi, nikde jsme ale neviděli vodní plochu a zdálo se, že zvuk je od nás stále stejně daleko. V prašné cestě jsme se alespoň mohli sklánět nad stopami, které zde nechala divoká prasata, bažanti a lišky. Když už nás bezcílné putování téměř omrzelo, vynořila se z pod stébel trav mohutná ropucha obecná a hned po ní následovala její pestřejší příbuzná, naše oblíbená ropucha zelená (Pseudepidalea viridis). Jakmile jsme o několik metrů dál nalezli přikrčenou blatnici (Pelobates fuscus), byli jsme s pestrostí úlovků naprosto spokojeni, ačkoliv se jednalo o nám dobře známé druhy. Setkání s těmito žábami v podmínkách rovinaté stepi bylo přeci jen výjimečným zážitkem.

Po návratu z výpravy jsme nad satelitními snímky zjistili, že nás hlasy kuněk lákaly k nedalekému rybníku, od kterého nás v nejzazším bodě noční vycházky dělilo sotva padesát metrů. Také vzdálenější okolí se pak ukázalo jako velice zajímavé, neboť při pohledu z výšky se v krajině objevily stopy někdejších slepých ramen Dunaje a zaniklých koryt dřívějších potůčků, na místo nichž byla patrná už jen hustší vegetace. Žabím obyvatelům z dnešního pohledu nebylo co závidět. Ve srovnání s původními mokřady pro ně současná prašná pole jistě nejsou nejpřívětivější domovinou. Nicméně alespoň díky umělým nádržím zdejší krajinu zatím nemuseli zcela opustit. Dalšího dne, po klidné noci pod širým maďarským nebem, jsme se konečně vydali na plánovanou obchůzku. Tentokrát jsme vyrazili za silnici a pokusili se zaměřit na plazy, kterých se nám v Maďarsku zatím příliš nedostávalo. Avšak tentokrát se nám neukázala ani ještěrka a ani pokud jde o hmyz, příliš úspěchů nás nečekalo. Pak se mi podařilo šlápnout do vosího hnízda, což se vymstilo především Tomášovi, který šel za mnou a stal se terčem hněvu vylétnuvších vos, zatímco já jsem si odnesl pouze jeden vpich od pohotové strážkyně vchodu. Raději jsme se vrátili zpět a připravili se na cestu.

Jak už jsem uvedl, naším hlavním cílem bylo město Dunaújváros a jeho sprašové svahy, na nichž se má vyskytovat štíhlovka východní (Dolichophis jugularis), šířící se podél Dunaje ze své domoviny na Balkáně. Vůbec jsme však netušili, jak a kde sprašové stěny hledat, a tak, jakmile jsme je v centru města spatřili, nestačili jsme včas odbočit a rozhodli se tedy pokračovat dál a zastavit se nejprve u Dunaje. Vyhlédli jsme si větvící se část toku za městem a strávili zde následující desítky minut fotografováním zelených skokanů (Pelophylax sp.). Na čerstvě posečeném trávníku pod rybářskou chatou se jich vyhřívaly desítky. Kromě nich se nám poštěstilo opět odchytit jednoho skokana štíhlého a jen o kousek dál jsme konečně natrefili na dalšího plaza – užovku podplamatou (Natrix tessellata). Jakkoliv neradi ji chytáme (kvůli její obraně pomocí zapáchající sekrece), tentokrát jsme si to neodpustili, protože užovka byla poměrně velká a dost možná mohla být naším posledním hadím úlovkem.

Poblíž řeky jsme ještě chvíli zůstali a zavítali do nedaleké topolové plantáže, kde jsme však nenašli nic než přejetého rejska. Usoudili jsme, že je čas vydat se do města. Tyčící se sprašové návrší jsme tentokráte neminuli a zaparkovali na jeho úpatí, odkud vedla nahoru naučná stezka. Ukázalo se, že mohutná hromada glaciálního sedimentu byla odpradávna využívána jako vinice a v jejích strmých stěnách byly dokonce budovány vinné sklepy. To je vzhledem k vlastnostem spraše značně udivující. Sediment je tvořen jemným prachem, jehož soudržnost značně závisí na míře obsažené vlhkosti. Hloubení sklepů je sice možné, nicméně nikdo předem neví, jak dlouho podobná stavba vydrží. Během výstupu jsme podél cesty narazili na několik sesuvů, kterým neodolaly ani cihlové klenby. V útrobách zborceného sklepu bylo možné otvorem pod zbytkem stropu zahlédnout stoly s ubrusy a sklenicemi, které majitelé zřejmě neměli odvahu vyzvednout.

Pod sprašovými srázy jsme se tedy pohybovali se značnou obezřetností. Ta však opadla, jakmile jsme spatřili první ještěrku zelenou (Lacerta viridis). Ty se proháněly podél cesty a zabavily nás na poměrně dlouhou dobu. Později jsme sice prozkoumali několik vinic a odlehlých zákoutí, ale po hledané štíhlovce ani stopy. Po hadovi tedy budeme muset pátrat v některé z příštích sezón. Do Maďarska se totiž stejně ještě jednou chystáme zavítat, neboť původním důvodem cesty byla možnost návštěvy centra na záchranu maďarských zmijí Ursiniho (Vipera ursinii rakosinensis), ve kterém však bohužel v termínu naší cesty nebyl nikdo, kdo by se s námi byl schopen dorozumět.

Zatímco od města sprašová stěna stoupala plynule, dávajíce tak odvážným Maďarům možnost budovat podél hluboce zařezaných cest svá obydlí a vinné sklepy, směrem k Dunaji bylo návrší vymleto povodněmi do podoby vysokého sprašového „útesu“, pod kterým obyvatelé města venčili psy a procházeli se se svými partnery a partnerkami. Pod srázem, říkali jsme si, by se snad štíhlovky také mohly skrývat před našimi lesklými objektivy. Bylo však už pozdní odpoledne a nás čekala dlouhá cesta domů. Vyrazili jsme tedy po dálnici na sever a naší poslední zastávkou byl okraj silnice kdesi v severním Maďarsku. Spočinuli jsme na lesní pěšině, abychom povečeřeli a než jsme vyrazili dál, ukázala se nám alespoň malá kudlanka nábožná. Kupodivu první za celý pobyt v zemi, která je svými přírodními podmínkami pro tyto tvorečky jako stvořená. Jestli z místní fauny chceme vidět víc, budeme se muset ještě vrátit. I tak jsme ale odjížděli spokojení. Po vyčerpávajícím, ale dokonale úspěšném Rakousku jsme se na širých pláních maďarských stepí příjemně ohřáli a odnesli si alespoň zážitky ze setkání s širokou paletou žab a dojmy z mohutných sprašových sedimentů, v našich končinách tak vzácných. Někde tam na nás snad v příštích letech budou čekat i štíhlovky.