Pohlednice: Kanada

29. srpna - 8. září 2010

Už to vypadalo, že letos se Evarcha nepodívá jinam než do Slovinska. S Jiřím jsme nenašli víc společného času než onen týden v červenci, kdy se zmiňovaná expedice uskutečnila, a na další cestu tak už nezbyl příhodný prostor v kalendáři. Pak mi ale otec nabídl dělat mu doprovod na pracovní cestě do Kanady. Jako chudý student chtivý poznávání vzdálených koutů světa jsem nemohl odmítnout. A tak jsme vyrazili na cestu. Nebylo jisté, jestli se vůbec dostanu do terénu, přesto jsem přibalil několik lahviček na úlovky a nejzákladnější výbavu.

Jak jsem řekl, cílem byl Montréal, největší město ve frankofonním Québeku a dvojjazyčná kulturní brána do zbytku severní Ameriky. Přiletěl jsem jako první a už během večera jsem si stačil atmosféru města dostatečně vychutnat. Otec se alespoň částečně věnoval důvodu své návštěvy, a tak jsem si vychutnával výhody doslova individuální turistiky. Mezi ně patřily také procházky v Quartier Latin a posezení nad Černou Horou v místní hospůdce zaměřené na evropskou pivní produkci, jež byla v porovnání s místní přece jen „stará dobrá“, ač několika málo domorodým značkám nutno přiznat jisté kvality. Nicméně při mých osamělých procházkách jsem se vydal také do městské zeleně, která se ukázala plná místní fauny. Začněme například parkem Jean-Drapeau.

Park se rozkládá na ostrově Sainte Hélène, na který se dá z Montréalu-ostrova snadno dostat metrem. Jedná se o jednu z největších parkových ploch ve městě, spojenou kromě metra s centrem několika mosty přes rameno řeky sv. Vavřince. Nejprve jsem se vydal nahlédnout do místního eko-muzea Biosphère, dominantě ostrova vystavěné u příležitosti výstavy EXPO '67. Expozici jsem však neshledal zajímavou. Naopak u nedalekého jezírka jsem strávil dobrou půlhodinu, ač byly jeho břehy z poloviny betonové. Pár metrů rákosin skýtalo dostatečný životní prostor pro mraky šidélek, o něco méně vážek a podobný počet skokanů.

Pro začátek jsem se setkal s malinkým nenápadným skokánkem s typickým kožním záhybem za ušním bubínkem, který naznačoval, že by se mohlo jednat o známého skokana volského (Lithobates catesbianus), v dospělosti obrovskou bestii, která je dnes na mnoha místech Evropy postrachem našich křehkých žabek. Nicméně ještě jsem si nebyl jistý. Stejně tak jsem až z literatury následující den určil nejběžnější ekvivalent našich zelených skokanů, skokana levhartího (Lithobates pipiens). Tedy ekvivalent - skokan obývá podobný biotop, nicméně ve zbarvení u evropských protějšků nemá konkurenci. Hojností se jim však zcela vyrovná a tak po dvaceti setkáních jakkoli pestré zbarvení tohoto druhu zevšední stejně, jako u skokanů zelených.

Na ostrově jsem zamýšlel strávit celý den. Mohl jsem se tedy věnovat takové zábavě, jakou je desetiminutové pronásledování velké veverky popelavé (Sciurus carolinensis), druhu opět introdukovaného i na území Evropy. To jsem ještě nevěděl, že veverek je plný Montréal a nejsou zdaleka tak plaché, jako veverky u nás. U odpočívajícíh domorodců jsem tak budil nechápavý úsměv, jaký u mě budí Japonci nadšeně fotografující interiéry stanice pražského metra. (Pokud jde o metro, to jsem nakonec nadšeně fotil i já. Na mou obhajobu nutno uvést, že obutí vlakové soupravy do klasických gumových pneumatik nepatří k věcem v Evropě obvyklým).

Řeka sv. Vavřince poměrně svižně plynula na sever a její břehy byly kamenité a pusté. Zdržel jsem se tedy jen tak dlouho, abych si dostatečně vychutnal výhled na město, které se rozprostíralo na protějším břehu v plné své kráse. Spolu se mnou si výhledu užívali také kormoráni, rackové a volavky. Záhy jsem se opět vydal do vnitrozemí ostrova, abych prozkoumal větší a divočejší vodní plochy na jeho jihovýchodním konci.

Park byl protkán množstvím pěšin, takže se návštěvníci na jejich křižovatkách stále více ředili a do nejzajímavějších zákoutí zavítal jen málokdo. Dorazil jsem na břeh jezírka, na kterém se slunila trojice dam středního věku. Obešel jsem je, abych zbytečně nebudil pozornost, jakmile se začnu prodírat porosty rákosu. Břeh nabízel mnoho forem života k objevování, od vážek přes saranče až k obojživelníkům. Z okouzlení bezobratlým hemžením mě vytrhlo právě mohutné plácnutí zástupce poslední skupiny o vodní hladinu. Právě mi utekl skokan volský. A akustický efekt dopadu naznačoval, že šlo o pořádný kus. Ostatně o pár metrů dál na mě nakonec čekal další a tentokrát se mi jej podařilo alespoň dvakrát vyfotit. Žába je to vskutku impozantní, není tedy divu, že si francouzští labužníci vybírají právě tento druh k produkci žabích stehýnek. Obrovská hlava navíc dává znát, že se jedná o skutečný postrach břehového společenstva, který nepohrdne ani drobnými obratlovci.

Další skokani na mě čekali v potůčku nad jezerem. Chvíli jsem se pod lávkou bavil pozorováním drobných žabek, jak se ukrývají v proudu mezi kameny. Brzy jsem se ale vydal na druhý konec ostrova. V mapě bylo totiž vyznačeno další jezírko. Tentokrát však šlo pouze o vybetonovaný bazének. Byl ovšem opět plný skokanů, tentokrát především skokanů křiklavých (Lithobates clamitans). Ti jsou velmi podobní skokanu volskému, liší se od něj však nápadnými vystouplými lištami po stranách zad. Slunící se žabky ochotně pózovaly před fotoaparátem, a tak jsem fotil tak dlouho, dokud mě nezmohlo třicetistupňové vedro a nedonutilo mě stáhnout se do stínu.

Tam na mě už čekalo další překvapení - tedy nečekalo, spíše naopak. Pod stromy jsem vyplašil obrovského hlodavce, který popoběhl kus dál od cesty a schoval se v noře, aby po chvíli vystrčil hlavu a nedůvěřivě si mě začal prohlížet. Jednalo se o tak nezvyklé zjevení, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co je to za zvíře. Vlastně jsem si byl jistý až po konzultaci s internetem. Šlo totiž o sviště lesního (Marmota monax). Zatímco v Evropě je svišť typickým obyvatelem alpinských luk a i dále na východ se s podobnými živočichy setkáme v bezlesí (ruský stepní svišť Marmota bobak), v Kanadě žijí tito tvorové v lese, jak ostatně napovídá název. A jak vidno, nemusí to být zrovna hluboký les daleko od civilizace. Svišť mě neustále pozoroval a nehodlal noru opustit, a tak jsem se rozhodl jej déle netrápit a sám se chvíli věnovat pozorování okolí, k čemuž skvěle posloužila stará rozhledna.

Den v parku se pomalu nachýlil ke konci a příští dobrodružství mě čekala na druhém konci města, v okolí botanické zahrady. Tam jsme se vypravili spolu s otcem a jeho kolegou a chystali se strávit dopoledne nejprve v zahradě zoologické. Ta však měla zavřeno kvůli stávce (což spolu s francouzštinou, místní kuchyní a celkovým dojmem z místních obyvatel vysvětluje mé tendence plést si neustále kanadský dolar s eurem). Zaměstnanci botanické zahrady naštěstí pilně pracovali a tak se před námi pootočily turnikety dělící nás od našeho dnešního loviště. Zpočátku jsme se nezaujatě kochali estetikou mokřadních expozic, brzy mi ale pohled začal nezadržitelně zklouzávat k podkladu a za chvíli jsem už klečel nad jezírkem a fotil drobného pavouka. O kus dál se mi naskytla příležitost dlouze se věnovat veverce, která se v pečlivě střižené trávě plazila po břiše a pátrala po hmyzí potravě, za kterou se tu a tam vrhla pohotvým a dobře mířeným skokem. Ještě jsem se místních veverek nenabažil a už se mi naskytl další objekt zájmu v podobě hbitého, veverce podobného zemního hlodavce rezavé barvy, zdobeného nápadnými pruhy na zádech. Kdo vyrůstal na příbězích Rychlé Roty, čipmanka jistě pozná. Zde v Montréalu se jedná o čipmanka východního (Tamias striatus). Bohužel jsme se s otcem ve spěchu nestačili shodnout ve směru nahánění, a tak nám hbité zvířátko záhy ukázalo záda a zmizelo v hustém porostu.

Zahrada byla rozlehlá a plná nejrozmanitějších zákoutí, reprezentujících flóru různých částí světa. Otcův spolupracovník zmizel někde v čínských bambusových houštinách a my jsme usoudili, že nám bude lépe v mediteránní vegetaci. Při honbě za čipmanky a všemožným ptactvem jsme nakonec zabloudili až k jezírku, u kterého odpočívaly skupinky lidí. Otec se rozhodl usadit ve stínu vrb, zatímco já jsem se vydal na podrobný průzkum okolí. Jak už se na našich výpravách stává pravidlem, prahnul jsem především po vodních želvách, jakkoli jsou mi tato zvířata nesympatická (alespoň jako domácí mazlíčci). Při toulkách v přírodě jsou však pro svou plachost a nedostižnost značnou výzvou. Nicméně trávník na březích byl opět pečlivě zastřižený a neskýtal tak sebemenší možnost úkrytu, navíc by mě případná želva viděla už z dálky. Pod nohama se mi však mihlo něco jiného - drobounká žabka, která se po odchycení ukázala být mladou ropuchou americkou (Bufo americanus). Další žabí úlovek jsem si náležitě vychutnal. Ulehl jsem do vyhřáté trávy s ropuchou v dlani a dlouhé minuty se věnoval její fotografické dokumentaci. A snad jako odměny za mou důkladnost, želvy jsem se nakonec dočkal. Hlídal mi ji otec v místech, kde odpočíval. Nakonec jsme číhali na tři kusy želvy pestré (Chrysemys picta) a mačkali spouště, kdykoli jedna z nich vystrčila hlavu, aby se přesvědčila, jestli ji stále pozorujeme.

U jezírka jsme ještě chvíli vydrželi a věnovali se jeho hmyzím obyvatelům. Pak jsme zamířili do indiánského lesa, který byl v zahradě naší poslední zastávkou. Opět jsme se setkali se skokanem křiklavým. Přestože není nejzajímavějším druhem quebecké fauny, rozhodl jsem se sehnout pro pár snímků. Plížení bahnitým potůčkem nakonec přineslo kromě několika fotografií také úsměvy kolemjdoucích důchodkyň, nedocenivších mé nadšení pro nenápadnou žábu. Ještě jeden klenot nám botanická zahrada vydala, než jsme vykročili zpět do rušných ulic. Byl jím třepotající motýl monarcha rodu Danaus, slavný cestovatel, putující v zimě tisíce kilometrů na svá zimoviště v Mexiku. S těmito letními hosty se ovšem ještě několikrát setkáme.

Dny v Montrealu ubíhaly a my jsme stále mysleli na vhodné zpestření. Na mysli jsme měli především cestu do vzdálenějšího okolí a po kratším váhání zvítězila cesta do Niagara Falls. Přece jen jsme byli spíše schopni ocenit přírodní divy než výdobytky civilizace. Na celém východním pobřeží Kanady nebylo lepšího cíle. Zapůjčili jsme tedy osobní vůz a vyhradili si na cestu tři dny. Přece jen nás čekalo 680 kilometrů, během kterých jsme chtěli vidět víc než jen stromy u dálnice.

Bez jídla, vybaveni pouze spacáky a mapou Ontaria, jsme vyrazili na jih. Brzy jsme přejeli hranice provincie a po betonové dálnici se řítili stokilometrovou rychlostí kolem měst, která bychom očekávali spíše v Británii. Toponyma vepsaná do map a na dopravní značky v Ontariu byla vysloveně zábavná. A tak jsme se po obědě v motorestu v Cornwallu vydali do Northumberland County, abychom v Brightonu sjeli z dálnice a zastavili u vjezdu do našeho prvního dílčího cíle - provincionálního parku Presqu'Ile.

Přírodní rezervace tohoto typu jsou další zvláštností, která evropana upoutá a pomůže objasnit, co to znamená, když se v americkém filmu řekne „pojedeme kempovat“. Představa ideálního pobytu v přírodě u části severoameričanů v praxi vypadá tak, že nalodí celou rodinu do mohutného karavanu, přibalí s sebou stoly, židle, houpací sítě a samozřejmě televizi a malou satelitní anténu. Správy rezervací jsou na přívaly takovýchto outdoorových nadšenců náležitě připraveny a na mnoha místech parku zřizují pronajímatelná parkovací stání, nasázená jedno vedle druhého. I my jsme si tedy jedno pronajali a skromně zaparkovali naši malou Hyundai vedle plechového grilu a dřevěných lavic, které byly v základní výbavě stání. Ač náš vůz byl v půjčovně veden pod označením compact, tedy v kategorii nejmenších, nemohli jsme si, navyklí na drobná francouzská auta, vynachválit jeho prostornost. Jelikož jsme neměli ani stan, nezbývalo nám, než využít korejského komfortu i po setmění a přenocovat v sedadle. Stále však zbývalo několik hodin na průzkum a já už jsem začal nervózně popocházet po okolí.

Především jsem začal pociťovat touhu přistihnout ve vlhké opadance některého zástupce axolotlů (Ambystomatidae), kteří jsou větším americkým ekvivalentem evropských mloků a po vodních želvách ztělesňovali další mou loveckou posedlost. Zčásti snad proto, že s nimi pracují kolegové v naší laboratoři, hlavně ale z podobných důvodů, jako tomu bylo u želv - nedají se najít. Nevynikají sice rychlostí, zato žijí nenápadně v bohatém podrostu lesů a vylézají za šera a v dešti, tedy v situaci, kdy se ne každý herpetolog vzdaluje od mdlého světla počítačového monitoru. A přestože okolnosti mě přivedly na toto místo právě po desetistupňovém ochlazení a sérii bouřek a pod stromy už se alespoň fotoaparátu zdálo, že je naprostá tma, žádný ze dvou kanadských druhů jsme nepotkali.

Zato naše tažení do žabí říše se vyvíjelo velice slibně a podařilo se nám završit rozšiřování sbírky skokanů rodu Lithobates čtvrtým ze šesti zástupců, skokanem lesním (Lithobates sylvaticus). Zatímco skokan levhartí se způsobem života blíží našim zeleným skokanům rodu Pelophylax, tento druh je věrnou napodobeninou našeho skokana štíhlého - obyvatelem lesů, který vodu vyhledává pouze v období rozmnožování a přezimuje na souši.

Plachý a hbitý skokan (ostatně sám název je dostatečně výmluvný) nebyl příliš vděčným fotografickým objektem. Brzy ale bylo ještě hůř, a to když jsem se nadšeně vrhl do podrostu za drobnou žabkou nejistého určení. Ukázalo se, že opadanka se jimi přímo hemží. Jal jsem se tedy jednu pronásledovat, avšak její schopnosti předčily veškerá má očekávání. Nejen že byla schopná přes nepatrnou velikost půldruhého metru dlouhých skoků, ale navíc se mohla (tentokrát pro svou nepatrnou velikost) kdykoli během letu zachytit na listech bylinné vegetace a přistát tak zcela jinde, než by napovídala balistická křivka. Cílů ale bylo dost a tak se mi podařilo několik žabek vystopovat. Nebylo sice vyhráno - dvoucentimetrový lesklý objekt v šeru na tmavém pozadí není ideálním potěšením pro fotografa, ale opět zapracovala výhoda dostatečné zásoby žabek. Mou milovanou terénní příručku Amphibiens et reptiles du Québec et des Maritimes jsem měl po dlouhé cestě prostudovanou i pozpátku, a tak už jsem snadno poznal, že mám tu čest s miniaturním zástupcem čeledi rosničkovitých (Hylidae). Našince, zvyklého že cokoliv, co má přísavné terčíky na prstech, se jmenuje Hyla, potěší vědecký název Pseudacris crucifer. A stejně, jako je výstižný název skokan, je i rosnička křížkovaná (chcete-li Pseudacris crucifer) pojmenována velice trefně.

Nechtěli jsme však strávit celý večer na kolenou, protože za stěnou šumících stromů se rozkládala širá vodní plocha jezera Ontario. Vlhký vzduch voněl na stovky metrů a usoudili jsme, že je na čase nechat očím odpočinout pohledem na rozbouřenou hladinu. Vyšli jsme z lesního šera a užili si poslední hodinu fotografování ve zbytcích denního světla, kterou zcela ovládla malebná zákoutí jezerního břehu a sbírání kamínků a památku. Jezero mě naprosto ovládlo a nedokázal jsem se odtrhnout do chvíle, kdy zmizelo ve tmě nadcházející noci. Vypadalo jako moře. Zblízka sice nad svěžím vlhkým vzduchem převládl zápach ryb, který sladká jezerní voda na rozdíl od moře ochotně vydávala do okolí. Neodolal jsem však a s vyhrnutými nohavicemi vstoupil do vln aspoň na chvíli. Situaci jsem ale špatně odhadl a brzy jsem stál zpět na břehu od pasu dolu celý mokrý. Následující pobyt na souši po příští hodinu nebyl nejpříjemnější a nakonec jsem se na chvíli schoval do auta, dokud neuschnu.

Dost ale bylo krás krajiny. Ontario zaplnilo značnou část paměti fotoaparátu a bylo na čase věnovat se opět pestrosti místní fauny, která byla přece jen ještě o něco zajímavější. Sám jsem se tedy vydal do spleti místních cest mezi jednotlivými sekcemi kempu. Brzy se ukázalo, že asfalt je posetý světlými skvrnkami, z nichž každá představovala přejetou Pseudacris. Provoz byl stále poměrně hustý a co pět minut jsem musel vyklízet cestu některým motorizovaným návštěvníkům, vracejícím se z výletů po okolí. Nebohé žabky jsem se snažil brát s sebou, nebo jim alespoň ukázat bezpečnou cestu do bezpečí. Většinou jsem potkával právě zmíněné drobné rosničky, ale i další již dříve nalezené zástupce - skokany křiklavé, volské a v nejhojnějším počtu skokany levhartí, kteří se vyskytovali v pestré škále barevných variant od tmavě skvrnitých s hnědavými boky a jesně zeleným hřbetem až po celé světle hnědé s béžově lemovanými skvrnkami.

Na cestě byly žáby alespoň z dálky jasně viditelné. Zato v nízké trávě jsem se musel pohybovat o poznání opatrněji, abych na některou nešlápnul. Zvláště to bylo zapotřebí kvůli jedné z nich, která opět přispěla k druhové statistice celé výpravy. Pro dokonalé maskování jsem totiž málem přehlédnul rosničku Hyla versicolor. Naštěstí včas poznala, že je ukryta až příliš dobře a na poslední chvíli uskočila. Jak věci znalým název jistě napověděl, Hyla versicolor je typickým zástupcem skupiny podobným těm, které známe z Evropy. Ačkoliv na většině vyobrazeních v knihách a na internetu můžete vidět opravdu rosničku pestrobarevnou (zcela v duchu latinského versicolor), žabku zářící divokou kombinací lišejníkově zelené, hnědošedé a černé, já jsem natrefil na monotónně rosničkově zeleného jedince, který se od naší rosničky lišil snad jen zrnitou pokožkou a absencí hnědého pruhu na bocích. Jako by už ale rosnička na podobné malůvky pomýšlela, od ramen k oku se jí táhnul bledý proužek, který v náznaku pokračoval i mezi okem a nozdrou, jen ho vybarvit.

Rosničku jsem opustil na trávníku na okraji křižovatky. Zaujalo mě seskupení keřů a stromů o kus dál, pod kterým byla zbudována nízká lávka přes rozbahněnou prohlubeň. Jak jsem přes zábradlí nahlížel do rákosí a pátral po dalších rosničkách, brzy jsem si uvědomil, že se celou dobu dívám na hada. Na uschlém rákosu se krčila malá užovka proužkovaná (Thamnophis sirtalis), kterou mnozí jistě znají z terárií. Setkání v přírodě bylo ale něčím zcela jiným. Přece jen jsem si na setkávání s hady na cestách zatím až tak nezvykl a hojnost nálezů během posledních expedic mi stále působí nemalou radost. Užovka byla zaskočená náhlou záplavou jasného světla a chvíli se na mě jen nechápavě dívala. Fotografování v deštěm smáčeném rákosí však jasné světlo baterky příliš nesvědčilo a musel jsem se uchýlit k použití blesku, který výsledek trochu pokazil.

Užovku jsem dlouho neobtěžoval a vydal jsem se cestou k bráně do parku. Dělilo mě od ní však pár kilometrů, a tak jsem ani nezamýšlel dojít tak daleko. Stejě jsem každou chvíli zahýbal do lesa a na okraje cesty, kde se ukrývaly stovky skokanů, mezi nimi i několik větších kusů skokana volského. Největšího z nich jsem ale bohužel zastihl už jen v podobě beztvaré placky na silnici. Procházka tmou začala být po chvíli dost jednotvárná, na okamžik ji ale zachránila velká ropucha americká, zamyšleně sedící na padlém kmeni. Ještě moment jsem se pohyboval po nejbližším okolí, nakonec ale zvítězila myšlenka vrátit se do auta a zakosnout alespoň pár čajových sušenek, které byly jedinou potravinou zabalenou na cesty. Začal jsem se těšit na příští zastávku v jakémkoli motorestu u dálnice.

Vrátil jsem se tedy do auta, ve kterém už otec dávno spal. Potichu jsem dožvýkal poslední sousto a před spaním se vypravil alespoň na pár minut obhlédnout okolí našeho kempovacího místa. Zvyklý na miniaturní rozměry všudypřítomných rosniček, zakleknul jsem k napůl vyvrácenému stromu a začal pátrat po čemkoli srovnatelné velikosti. Dočkal jsem se úlovku, který mi téměř vynahradil neúspěch při hledání axolotlů. To, co se na mě dívalo z mechu, mělo sice spíše proporce evropské krátkonožky, ale jednalo se o příbuzného mloků - mločíka popelavého (Plethodon cinereus). Přesto mločík v mnohém drobného scinka připomínal - lesklé štíhlé tělíčko se v případě nutnosti umělo hbitě zavrtat do zeleného podkladu, v případě krajního nebezpečí by dokonce bylo schopné vzdát se pro záchranu života vlastního ocasu. Jinak se však jedná samozřejmě o ocasaté obojživelníky, ač se svým suchozemským životním cyklem a rezignací na plicní dýchání poněkud podivné.

Mločíků se v mechu lesklo neuvěřitelné množství, a tak když jsem se vrátil do auta a viděl, že jsem probudil otce, vydali jsme se na místo ještě jednou spolu, aby se i on mohl potěšit neobvyklým nočním zjevením, kterým nás v závěru pobytu lesy na březích Ontaria potěšily. Já jsem zůstal ještě chvíli potom a snažil se vše zvěčnit v paměti fotoaparátu. A tak se mi poštěstilo zachytit i několik mláďátek, která se, velká asi jako nehet, pohybovala po lístcích mechu jako v korunách stromů. V posledním záchvěvu lovecké vášně, pod dojmem aktuálního nálezu, jsem naposledy vyběhl do nejbližšího lesa a obrátil všechny kameny v touze najít ještě nakonec alespoň jednoho axolotla. Konečně jsem se dostatečně unavil a usnul s myšlenkou na tisíce lesklých tělíček, která můj spánek hlídají.

Vlastně jsme se s Ontariem ještě nechtěli rozloučit. Probudili jsme se do krásného vlahého rána a slunce probleskující za posledními mraky nás vytáhlo na další výpravu do okolí. Po nahlédnutí do plánu parku jsme se rozhodli nalézt vstup na naučnou stezku po místních rašeliništích. Vydali jsme se po mých nočních stopách směrem k bráně a cestou narazili na několik zajímavostí. Pod roztomilou značkou upozorňující na přesuny čerstvě vylíhlých želviček jsme nalezli vybledlý krunýř želvy pestré, který byl neklamnou známkou toho, že ani zde, přes všechna opatření, to nemají želvy na silnicích lehké. O kus dál podobnému osudu neunikl jeden ze savčích divů amerického kontinentu - krtek hvězdonosý (Condylura cristata), který se bohužel po asfaltu nepohybuje tak hbitě jako ve vodě nebo pod zemí, kde svým citlivým hmatovým ústrojím na nose pátrá po svých obětech.

Stezku jsme nakonec našli a před námi se otevřela rozsáhlá pláň rašelinišť. Pomalu jsme postupovali po dřevěných lávkách a plašili hejna překrásných vlhovců červenoramenných (Agelaius assimilis), černých ptáků s jasně červenými skvrnami na ramenou. Chvíli jsem se za nimi snažil nenápadně plížit rákosím, ale vždy byli dost ostražití, aby unikli i mému ultrazoomu. To už se naštěstí nedalo říct o skokanech volských a monarchovi stěhovavém, kteří se slunili na břehu malého jezírka, ke kterému se dalo sejít po upravených schůdkách. Ve vysoké trávě jsme nakonec vyplašili také velkou užovku proužkovanou, která nás zaměstnala na příštích několik minut, než se nám ji podařilo vyfotit.

Další užovku jsme potkali také v lese tújí, který byl jinak kvůli nedostatku světla a vrstvě spadaného jehličí zcela bez života. Zcela opačným dojmem působil břeh jezera, ke kterému jsme se vydali na zpáteční cestě. Do vod Ontaria vybíhala dlouhá písečná kosa zakončená ostrovem, který byl významným hnízdištěm vodního ptactva. Plynule klesající pláž hýřila barvami a střídající se linie zeleně, písku, štěrku, zpěněného příboje, temného jezera a mraky poseté oblohy byly další sladkou ranou pro mé estetické cítění. Jen pozorováním ptáků - konkrétně jespáků bílých (Calidris alba) jsme se kvůli silnému větru příliš dlouho nevěnovali a raději jsme se po chvíli ukryli za stromy.

Po chvíli se vítr ztišil a slunce začalo příjemně hřát. Už jsme se vraceli po lesní pěšině k autu, když jsme vyplašili pár užovek proužkovaných. Obě se zastavily a opatrně si nás prohlížely. Dokonce jsem mohl v klidu vyfotit samici, aniž by se o půl metru dál ležící samec dal na útěk. Když jsem si za ním lehl do trávy, klidně popolezl o několik centimetrů a opět se za mnou ohlédl. Mohl jsem jej tak klidně pozorovat a fotografovat a až když se zdálo, že se chystá zmizet pod keřem, rozhodl jsem se zkusit na něj alespoň letmo sáhnout. Užovka vyrazila proti mně, až jsem málem uskočil. Najednou jsem měl samce deset centimetrů od objektivu a zdálo se, že jej aparát zajímá, neboť se neustále přibližoval. Kvůli tomu také nebylo možné ideálně zaostřit. Naštěstí se ukázalo, že trik funguje i opakovaně, a tak jsem samce vždy ve chvíli, kdy se od objektivu odvrátil, dotykem na ocase přiměl věnovat pozornost mně. Neohrožená užovka byla posledním obratlovčím úlovkem z parku. Po skončení focení se pomalu odplazila za samicí a my jsme se ještě chvíli věnovali opodál hodujícím housenkám monarchy.

Pomalu jsme ale museli vyrazit do Niagara Falls. Konec konců právě toto místo bylo hlavním cílem našeho výletu. Popisováním vodopádů nemá cenu se déle zabývat. Nejen že jsou tak ohromné, že nejdou adekvátně demonstrovat na fotografiích. Jsou také tak působivé, že se nedají popsat slovy, aniž by se text svrhl v lyrickou ódu. Dojem z ohromné masy vody padající do šedesátimetrové hlubiny se vlastně nedá ani pořádně zapamatovat. A tak jediným reprodukovatelným dojmem zůstává příhoda s kormoránem: Nebohý pták, zřejmě neznalý místních poměrů, plaval po řece nad vodopádem ocasem napřed, zatímco jsem pozoroval neskutečný objem vody mizející za skalní hranou. Rozhlížel se bezstarostně po okolí a pomalu se blížil do kritické zóny. Probral jsem se z obdivného transu a zaraženě pozoroval kormorána, očekávaje každým momentem pohotový start z nebezpečné hladiny. Nicméně kormorán nejevil známky jakékoli touhy na své situaci cokoli změnit. Proud jej zavedl až na hranu vodopádu, tělíčko zmizelo v propasti a zoufale natažený krk v těsném závěsu za ním.

Seděl jsem ještě chvíli s otevřenou pusou opřený o zábradlí a přemítal o ptákových motivech. Pak jsem se chvíli marně díval do vodní tříště stoupající vzhůru a nakonec jsem se vydal najít otce a dát ďábelskému požírači kormoránů sbohem. Vypravili jsme se nahoru do města na večeři a cestou nás doprovázelo hluboké hučení vodních mas. Přemýšlel jsem o tom, jaké to muselo být pro prvního Evropana, když poprvé stanul na okraji něčeho, co nemohl srovnat s žádnou svou předchozí zkušeností z rodného kontinentu. Někdejší divoké lesy obklopující tuto monumentální podívanou však mezitím ustoupily nesnesitelně kýčovitému shluku zábavních center, obchodů se suvenýry a strašidelných domů. Ze všech stran se na nás valily skřeky všemožných filmových monster, z nichž některá na nás shlížela ze střech nebo alespoň z výloh místních atrakcí. Rádi jsme zmizeli v útrobách čínské restaurace.

Nakonec jsme byli rádi, že jsme neviděli americkou stranu města, která je údajně ještě více komerční a nevkusná. Po pravdě, těžko si to představit. Téhož večera jsme vyrazili zpět do Québeku a jeli tak dlouho do noci, jak jen to šlo. Přespali jsme na benzínové stanici a ráno se probudili zimou do posledního dne naší cesty. Auto jsme měli vracet až večer, a tak nám zbývalo dost času na nějakou zajížďku navíc. Za městem Gananoque jsme tedy odbočili z dálnice směrem k řece sv. Vavřince a pokračovali po malebné paralelně vedoucí silničce jménem Thousand Island Parkway. Název odkazuje na skutečnost, že cesta poskytuje ideální výhled na ostrovy poseté koryto řeky, které zde místy dosahuje šířky deseti kilometrů.

Několikrát jsme zastavili, abych mohl pátrat především pohadech. Zkoušli jsme všemožné biotopy od okrajů vod po suché stráně, bylo však chladno a na žádného hada jsme nenarazili. Savcům však nižší teplota nečinila potíže a tak jsme brzy našli skupinku černě zbarvených veverek popelavých a během plížení hustou vegetací dokonce několikrát na rodinku čipmanků, které jsme si mohli konečně zblízka prohlédnout. K naší radosti se také dali ochotně fotografovat a klidně před námi dováděli na kamenech pod stromy. Kromě obvyklých skokanů levhartích jsme na žádné další obojživelníky nenarazili, zato jsme potkali několik zajímavých bezobratlých, z nichž nejimpozantnější byl velký křižák podobný našemu křižáku pruhovanému (Argiope bruennichi).

Další směrovky nás po návratu na dálnici záhy odchýlily směrem na Ottawu do Little Ray's Reptile Zoo - plazí zoologické minizahrady. Cesta byla značně zdlouhavá, ale ne nezajímavá, alespoň pokud jsme dokázali ocenit vzorky místní fauny rozeseté po asfaltu jako pozůstatky nešťastných nočních střetů. Výběr byl opravdu pestrý. Kromě skunků a urzonů, které jsme míjeli už cestou na jih, jsme v bažinaté krajině zahlédli na krajnici také mohutnou sraženou vydru. A když jsme minuli mrtvou kajmanku dravou (Chelydra serpentina), želvu celkovou délkou jistě přesahující čtyřicet centimetrů, po krátkém zaváhání jsme zastavili za krajnicí a já jsem se musel bezhlavé torzo alespoň vyfotit. Škoda jen, že jsme se nesetkali s kajmankou živou - tedy pokud nepočítám tu z Little Ray's Zoo.

Plazí zoologická byla zapadlou rodinnou atrakcí na vzdáleném předměstí kanadského hlavního města. Až na několik výjimek byla ale terária pěkně zařízená a jejich osazenstvo stálo za návštěvu. Kromě mamby zelené, několika druhů kober, obrovské ropuchy Rhinella marina a populárních hroznýšů a krajt jsme viděli také několik zástupců místní fauny. Již zmíněná kajmanka obývala jedno z výjimečně nepovedených terárií, kterému dominovala vysoká skalka uprostřed dna, bránící želvě usadit se v písku a nutící ji neustále plavat. Pro druh pohybující se obvykle pěšky po dně to jistě nebyla ideální ubikace. Menší želvy druhu Clemmys guttata (želva tečkovaná), představující dalšího plaza místních vod, už byly ubytovány o poznání lépe. Prohlédli jsme si ještě polorozbořená venkovní terária a vydali se dál. Naší poslední zastávkou před návratem do Montrealu měl být Voyageur Provincial Park na břehu Ottawa River a my už jsme se těšili na další úlovky.

Tentokrát nebyly nikde v dohledu baterie kempovacích míst. Místo toho jsme po vjezdu do parku bloudili po úzkých štěrkových cestách obklopených hustým smíšeným lesem. Bohužel začínalo pršet. Na první výpravu do terénu jsme tak museli chvíli počkat, nicméně netrvalo to dlouho a do vlhkého chladného lesa jsme přece jen vykročili. Vedla nás vyšlapaná neudržovaná pěšina svědčící o tom, že se kolem moc turistů nepohybuje. Vyrazili jsme na malý okruh lesem, vedoucí kolem několika tůní a vracející se přímo k autu. Jakkoli nedotčená vegetace vypadala sliběn, nenašli jsme nic než torzo velké mnohonožky. Přestože jsem se vydával do rozbahněných pramenišť i na okraje jezírek. Alespoň jsme se mohli obdivovat zdejším rašeliništím a podmáčeným lesům. Až najednou něco zašustilo v podrostu a směrem od nás vyrazila dvě zvířata velikosti menšího psa. Vyběhl jsem za nimi a otec mě následoval. Byli to mývalové (Procyon lotor). Poznal jsem je ale až ve chvíli, kdy vyskočili na nejbližší strom a vyšplhali asi do dvacetimetrové výšky, kde se schoulili ve větvích a nedůvěřivě nás pozorovali. Naštěstí mě můj fotoaparát nezklamal a podařilo se mu přes nedostatek světla i na velkou vzdálenost zaostřit. Zezadu se zdálo, jakoby na stromě někdo zapomněl mývalí čepici, která je k dostání v každém stánku se suvenýry. Na druhé straně ale vykukovaly typicky „maskované“ mývalí obličeje.

U savců nakonec také zůstalo. Ani další tůně nás přes veškerou snahu nepotěšily žádným obojživelníkem. Zato nás u jedné z nich překvapila drobná veverka se světlými víčky, čikarí červený (Tamiasciurus hudsonicus), která se před námi zastavila na větvi aby hlasitým pokřikem ohlásila přítomnost narušitelů, a následně zmizela v korunách. U poslední tůně jsme narazili na stopy přítomnosti bobra kanadského - ovšem pouze v podobě prohrunuté „cestičky“ ve vodní vegetaci. U řeky už se rozkládal první kemp, tentokrát jen v podobě karavany poseté louky. Cedule u vody hlásala přítomnost nežádoucí kotvice vzplývavé (Trapa natans), u nás kriticky ohrožené vodní rostliny, která po zavlečení za oceán způsobila značné škody v pobřežních ekosystémech. Pomsta za vodní mor.

Náš výlet se nachýlil ke konci. Přestože jsme se snažili vypátrat jakékoli známky přežívající indiánské kultury a splnit tak otci jeho přání setkat se s původními obyvateli, nepodařilo se. Zbytky domorodých kmenů jsou rozptýleny po obrovském území a po jejich někdejší kultuře nezbylo mnoho památek. Obvykle se přestěhovali do malých dřevěných domků amerického stylu, vybudovaných v ospalých chudých vesničkách, ve kterých by stejně nebylo nic k vidění. K večeru jsme tedy zaparkovali k Montrealu. Půjčovnu jsme našli i s nepříliš podrobnou mapou bez jakékoli GPS navigace, z čehož jsme měli nemalou radost. Vydali jsme se do nočních ulic rušného města, abychom si užili poslední dva dny na kontinentu.

Ještě jednou jsme však vyrazili do přírody, tedy alospoň do dalšího velkého montrealského parku - Parc du Mont-Royal. Park, rozkládající se na stejnojmené hoře, která dala jméno i samotnému městu, byl navržen F.L. Olmstedem, architektem newyorského Central Parku. My jsme však nepřišli obdivovat krajinnou architekturu, ale pátrat po obojživelnících. Od dob Olmstedových se park značně změnil a mnohde působil značně neudržovaně. Při první zastávce jsme se tak museli vyhýbat četným skleneěným střepům a odpadkům, abychom se dostali k ležícím kládám. Kvůli mločíkům popelavým se ale stálo za to namáhat. Ukázalo se, že pod každou kládou se jich ukrývá hned několik, a tak jsem odvalené úkryty nemohl vrátit na místo, aniž bych předem mločíky přenesl na bezpečné místo a ušetřil je tak rozmáčknutí. Sice jsem ve skrytu duše doufal, že se na nové lokalitě třeba setkáme s jiným druhem, avšak i ze starých známých jsem měl radost. Konečně, už jsme toho v Kanadě viděli dost, jak ostatně naznačuje i délka tohoto příspěvku.

Postupně jsme došli až na nejvýše položenou vyhlídku, kde se naskýtal pohled na nejznámější stavby města. Každá byla označena bronzovou směrovkou na zábradlí, terá však nebyla příliš nápomocná lokalizaci cíle, neboť během desetiletí před vyhlídkovou terasou vyrostly vysoké stromy, jejichž vrcholky často právě nejcennější pamětihodnosti zakrývaly. Cesta dál vedla směrem na jih, až jsme došli k jezírku Lac aux Castors, kde jsme vzhledem ke zkušenosti z botanické zahrady očekávali přítomnost želv. Bohužel jezírko bylo betonové a jedinými nápadnými obyvateli byli pestrobarevní kapři. Nezbylo nám než ulehnout do trávy a vychutnávat navrátivší se letní počasí. Mezitím jsme pozorovali krotké veverky, zábavně interagující s ostatními turisty, kterým byly ochotné pro kus sušenky vlézt i na rameno, což ne všichni návštěvníci považovali za vhodné.

Už trochu zoufalá touha po spatření alespoň jedné další želvy nás toho dne zavedla ještě do jednoho parku - La Fontaine. Tam jsem konečně usoudil, že se nemusím hnát za úlovky a že už jsme opravdu viděli všechno, co se za deset dnů vidět dá. Nakonec nás potěšily alespoň světlé, téměř bílé veverky popelavé, kterých se v malém parčíku pohybovalo několik a neustále provokovaly venčící se psíky. Den se nachýlil ke konci a já jsem se naposledy vydal strávit večer v hospůdce L'Amère A Boire v Quartier Latin nad půllitrem Černé Hory.

Tak se tedy skončila má první zaoceánská cesta. Poznali jsme kus americké přírody, velkou část na ploše několika málo montrealských parků, která nám ukázala mnohé ze svých pokladů. Řekl bych, že byla nadmíru štědrá a pestrost zdejších úlovků by mohla hravě soutěžit s mnohými navštívenými kouty evropského Středomoří. Nezbývá než doufat, že se na americký kontinent ještě někdy vrátíme, abychom se mohli jeho bohaté herpetofauně věnovat s nasazením všech sil a prostředků. Do té doby, au revoir.