Střelice
(duben 2006)
Na Střelickou bažinku jsme se vypravili v roce 2006, podle plánu, naposled, a to abychom zachytili rozmnožování našich žab, jak prostřednictvím fotografií, tak na video. Potřebnou techniku obstaral Jiří a na začátku dubna, s nástupem vhodného počasí, jsme se vydali na cestu po již známé železniční trase a po delším pochodu ze stanice Střelice jsme dorazili k bažince, která byla naším důvěrně známým cílem.
Na místě se nám naskytl smutný pohled na polámané loňské porosty rákosu a orobince, tak odlišný od svěže zeleného žabího ráje, který jsme viděli předchozí léto. Nicméně v tomto ročním období to pro nás nebylo nic nečekaného a tak jsme se vydali blíž k mělkému jezírku které tvoří jádro bažinky a pokračovali po jeho březích sledujíce trasu našeho loňského průzkumu. Na místě, kde je hladina jezírka nejpřístupnější, jsme narazili na první pár ropuch a další proplavávaly okolo těsně u břehu. My jsme ale přišli kvůli rozmnožování skokana ostronosého (Rana arvalis), který snad má na střelické bažince žít, a jehož samci jsou právě v době rozmnožování nápadní sytě modrým zbarvením. Proto jsme tedy pokročili dále v očekávání nálezů jiných žab.
V malé tůňce v hustším rákosí na nás čekal první pár, ale stejně jako ve všech dalších případech to nebyl skokan ostronosý, ale příbuzný skokan hnědý (Rana temporaria), který se ze všech koutů bažinky ozýval tichým vrčením. Samci byli tmavě zbavení snad jen s jemným náznakem modré nebo modrošedé, kterou jsme si víc přáli než skutečně viděli.
Na druhé straně jezírka byla rozsáhlá plocha sešlapaného rákosu, po které se pohybovali ti ropuší šťastlivci, kteří zatím měli svou samičku jen pro sebe. Vydali jsme se ještě o kus hlouběji do rákosí a vyplašili motáka, který nad námi příštích několik minut kroužil než opile zapadl zpět do porostu. Poté jsme několik minut strávili čekáním až se zase vznese a vhodně zapózuje před kamerou a fotoaparátem.
Zpátky u jezírka jsme se už věnovali opět skokanům, kteří zde uspořádali hromadné námluvy a koncert pro samičky zněl jako noční nálet amerických vrtulníků. Mezi všemi tmavými lesklými těly se motali zbloudilí ropuší samci s rozzlobeným pohledem. To hlavní ropuší dovádění se však odehrávalo zhruba uprostřed jezírka, kde se utvořilo klubko ropuších těl zápasících o kdesi ukrytou samičku, která v daném zmatku klidně mohla být jen dalším samcem. Nejzoufalejší samci se vrhali na osamocené samce skokanů, kteří je neváhali odhánět kopáním i kousáním.
Po desítkách minut strávených pozorováním zmatku a shonu žabích námluv nám vše začalo připadat poněkud jednotvárné. I když nejspíš bychom se mohli dívat celý den, nebýt pocitu že plýtváme kapacitou videokamery. A tak jsme obešli vzdálenější kouty bažinky. Prohodili jsme pár slov s místními ochranáři, kteří přijeli obhlédnout zdejší obyvatele, a pokračovali dále do bažiny, kde jsme ale vyplašili už jen několik bruslařek. Bažinka byla stále ještě pustá a kromě žab všichni obyvatelé dospávali zimu v očekávání ještě teplejších dní, a tak jediným radostným příslibem jara byly rašící vrby schované pod holými stromy na přezích.
Krátký pobyt na jarní bažince splnil nebo vynahradil všechna naše očekávání, takže jsme mohli brzy lokalitu opustit a vydat se pěšky zpět do Střelic, kde na nás čekalo známé vlakové nádraží. Cestou jsme ještě minuli cihlový železniční most, právě procházející rekonstrukcí, žabí zábrany podél silnice, a už jsme se přiblížili k výchozímu bodu našeho dopravního prostředku, abychom doma znovu nabrali síly a nápady na další letošní výpravy.
Publikováno 24.01.2008