Podyjí
(6.-7. srpna 2008)
Rok poté, co jsme se společně vypravili do Podyjí poprvé, nanečisto, jsme se rozhodli výpravu zopakovat a samozřejmě konečně chytit užovku stromovou, kvůli které jsme organizovali i předchozí cestu. A tak jsme jednoho slunečného dne nasedli do auta a vyrazili s představou, že v údolí Dyje strávíme dva dny a budeme se plně soustředit na hady.
Dorazili jsme do osvědčeného výchozího bodu, vesnice Havraníky nedaleko Znojma, ležící na samé hranici národního parku. Nejprve jsme se rozhodli prozkoumat druhý konec obce, který jsme vloni zanedbali. Porosty kolem vodárny ale nebyly příliš pestré a až příliš často jsme naráželi na kopřivy, a tak jsme záhy zaveleli k ústupu a vrátili se na starou známou cestu kolem obecního rybníčku, který byl nedávno zrekonstruován na místě dříve vypuštěné nádrže.
Okolí rybníčku je vděčnou lokalitou k prezentování typické fauny malých vesnických nádrží. Za alespoň trochu hezkého počasí návštěvník téměř s jistotou narazí na zelené skokany, užovky obojkové a při troše snahy a trpělivosti také na zástupce skokanů hnědých. Tentokrát jsme měli štěstí na skokana štíhlého (Rana dalmatina), který se ukrýval v rákosí v bahnitém mokřadu nad rybníkem.
Během zběžného průzkumu se ale postupně hromadila chuť vrhnout se do nitra národního parku, kde fauna a flóra není tak obyčejná. I když nemůžeme říct, že by nás skokani a užovky obojkové nebavili. Do Podyjí jsme ale přece jen přijeli kvůli něčemu jinému, a tak jsme pokračovali pěšinou napříč stepí, abychom se dnes dostali až k vinici Šobes. Vegetace kolem se změnila a začali jsme potkávat typické zástupce stepních rostlin, především nápadnou máčku ladní, známého „stepního běžce“, který rozsévá semena tak, že je celá jeho rostlina po odkvětu hnána větrem a trousí potomstvo kolem sebe.
Jelikož Jiří zapomněl opatřit fotoaparát paměťovou kartou, museli jsme se spoléhat na můj přístroj. Přesto se úlohy zhostil Jiří a poctivě ji zastával po celou dobu výpravy. Cestou také bylo co fotit, pro začátek řada zajímavých hmyzích druhů. Zajímavou žahalku, samotářského zástupce blanokřídlých s nápadnými žlutými skvrnami na zadečku, známe z našich cest po středomoří, kde ovšem dorůstá mnohem hrozivějších rozměrů (respektive její příbuzné). Po ní a po batolci duhovém byly poměrně hojné kněžice páskované jen nudným kýčem.
Celou cestu jsme se snažili zastihnout užovku hladkou, případně ještěrku zelenou, štěstí jsme však neměli a cesta se začínala obracet dolů ze svahu, až zamířila do dubových lesů, porůstajících říční údolí. Mířili jsme k Šobesu a snažili se lesem projít co nejrychleji, abychom se dostali na zajímavější místa. Les je sice plný skokanů, možná i mloků, ale my jsme měli políčeno na jiný úlovek a ten jsme čekali na vinici, nebo ještě spíše u starého mlýna kousek pod ní.
Najednou jsem vyplašil drobného hada, který zmizel v bylinách na kraji cesty a plynule pokračoval dál do lesa. Zahlédl jsem jen žlutavé měsíčky za hlavou, které napovídaly, že to bude další užovka obojková, a že se tedy při pokusu o odchyt setkám s páchnoucí odpovědí. Na našich cestách se ale o hadech nepřemýšlí, hadi se loví, a tak jsem se za ní vrhl bez ohledu na vyhlídky. Následovalo však kousnutí a ihned bylo jasné, co za hada to není. Užovka obojková nikdy nekouše a pokud přece někoho kousla, byla to ona nevyhnutelná výjimka potvrzující pravidlo.
Drobné zoubky se zakously do kůže na ruce a bolest pokračovala z hmatových tělísek dál až do mozku, kde se dočkala jediného zpracování - užovka stromová (Zamenis longissimus). V tu chvíli jsem již hada vytahoval z vegetace a jakmile vyšla na světlo jeho hladká kůže s drobnými bílými skvrnkami, nebylo pochyb. Tak jsme zase jednou přijeli, viděli, vyfotili. Jestli to tak půjde dál, budeme se snad brzo muset začít zajímat i o savce.
Z úlovku jsme byli nadšení a litovali kolegu Pavla Moravčíka, který na výpravu neměl čas. Podyjí se nám předvedlo v plné kráse a mohli jsme obdivovat jednoho z nejvzácnějších zástupců naší herpetofauny. Však jsme se s ní také dlouho nemohli rozloučit. Hlavně jsme důsledně fotili ze všech stran a odešli, až jsme naposledy namířili objektiv na místo, kde jsme užovku chytili. Po chvíli chůze a kratším výstupu jsme se zastavili u studánky, kde jsme se osvěžili vodou se zvýšeným obsahem bakterie Escherichia coli (bez následků). Kromě osvěžení jsme si užili také pronásledování neuvěřitelně hbitého skokana štíhlého.
Den začal příliš úspěšně na to, abychom zůstali motivovaní k maximálním výkonům. Vycházkovým tempem jsme pokračovali do údolí a líně se procházeli proti proudu Dyje, až nás z letargie musela vytrhnout mladá ještěrka zelená. Úspěšný odchyt probudil lovecké pudy a začali jsme opět usilovněji pátrat po místní fauně, živíce své úsilí představami o jedenapůlmetrových užovkách stromových, které na nás jistě čekají pod každým větším kamenem a za každou zídkou.
Nakonec jsme se obrátili po proudu a pokračovali až k mlýnu, kde je na užovky ideální loviště. Nicméně ani letos jsme zde neměli štěstí. Po usilovném prodírání vysokou travou jsme přece jen našli hadí kůži, která patřila některé z našich vodních užovek rodu Natrix. V Podyjí se vyskytuje jak obojková tak podplamatá, takže nebylo možné hádanku zodpovědět. Od vody jsme se tedy raději vzdálili a vyrazili na druhý břeh.
K Šobesu jsme vystoupali lesem, abychom si užili slunné teplomilné doubravy, které jsou pro nás natolik odlišné od normálního lesa, že nám ani po tolika návštěvách Pouzdřan, Pálavy a nyní i Podyjí nezevšedněly. Paprsky slunce prozařovaly okolí stále více, jak les směrem k vrcholu řídl, až jsme se ocitli na holém svahu s nádherným výhledem na celý kaňon. K Šobesu, našemu už tradičnímu cíli, zbývaly poslední stovky metrů.
Den se krátil a nad vinicí jsme tak stihli jen krátký průzkum. Další den ale sliboval dost času, a tak jsme se spokojili s křižákem pruhovaným (Argiope bruennichi), kterého v nízké trávě potkáváme pravidelně dokonce i na naší zahradě. Ostatně kdo ne. Nakonec se po dalším hledání ukázal i samec kudlanky, který nás jako jeden z našich největších zástupců hmyzu vždy potěší, i když v posledních letech také není vzácností ani v krajích ležících severněji.
S průzkumem Šobesu jsme skončili slibným náznakem přítomnosti kapitálních kusů užovky stromové, alespoň podle velikosti svlečené kůže, uvízlé mezi kameny. Před západem slunce jsme vyrazili k řece, abychom zkontrolovali místní vodní užovky. Slunce už ale bylo příliš nízko a jediný, kdo se nám v dálce ukázal byl skorec vodní, který si v proudu uprostřed řeky sháněl večeři. Na Šobes jsme se vrátili až za tmy. Přesto jsme u díry v silnici vyplašili maličkou užovku, která v ní zmizela tak rychle, že jsme ani nestačili zjistit, o jaký druh šlo. Nakonec to možná byl jenom slepýš.
Přenocovali jsme, navzdory všem pravidlům, nad vinicí. Ačkoliv jsme si vědomi, že nejdeme dobrým příkladem, za probuzení nad osluněným Šobesem to stálo. Od časně ranního průzkumu vinice jsme si slibovali větší šance na pozorování velkých užovek stromových. Přestože jsme však prošli všechny zídky, na žádnou jsme nenarazili. Zklamání ale nebylo na místě. Včerejší úlovek byl napoprvé výborný a ke všemu jsme během rána viděli několik velkých ještěrek zelených (Lacerta viridis).
Oč dříve jsme předchozího dne uspěli, o to dříve jsme mohli opustit Podyjí. Lákala nás totiž myšlenka využít ušetřený čas k návštěvě Pálavy a snad i Lednice, když už jsme se jednou vypravili autem, skýtajícím nám možnost pohybu nezávisle na železnici nebo autobusech. Vyrazili jsme tedy po silnici do Havraník a všechny další užovky nechali za sebou. Výprava byla už tak dost úspěšná a případný další úlovek by nám jen zbytečně zvedl sebevědomí.
Na Pálavu jsme dorazili od Soutěsky a rozhodli jsme se vydat netradiční cestou. Nejprve jsme prošli travnatou pláň pod skalní stěnou, proti níž smutně postávaly hnědnoucí jírovce, trpící pod kusadly klíněnek. Jen ze zvědavosti jsme se ohlédali po oskakujících kobylkách, jestli mezi nimi nebude vzácná sága (Saga pedo), jejíž výskyt je znám na vrcholu kopce. Namísto nich jsme ale plašili jen velké zelené kobylky rodu Decticus.
Na konci skalní stěny jsme se rozhodli odbočit do navazujícího strmého svahu a na kopec vyšplhat. Bylo to tak zajímavější a s rukama místy na zemi jsme byli veškerému hmyzu blíž. To přišlo vhod především Jiřímu, který se mohl věnovat fotografování kudlanek. Za jeho snahu se pak na nedaleký keř snesl otakárek ovocný a ochotně zapózoval na fotografii.
Další typické zástupce hmyzí fauny jsme nalezli po našem výstupu nad soutěsku. Byly to především velmi hojné saranče modrokřídlé (Oedipoda coerulescens), kterých si povšimne leckterý trochu pozornější návštěvník Pálavy. Na prosluněných stezkách odskakují doslova na každém kroku a za letu na okamžik roztáhnou jasně modrá křídla, než zase zmizí maskovány mezi kameny. A samozřejmě jsme nevynechali také několik dalších kudlanek, pro něž se právě blížil vrchol sezóny, ve kterém zúčtují nabyté dovednosti při honbě za partnery a partnerkami, aby daly život generaci pro příští rok.
Mohli jsme se vydat dál k vysílači, případně na hrad Děvičky, ale plánovali jsme do večera dorazit domů a víc než procházení staré známé trasy nás lákala zajížďka do Lednice, kde se údajně mají vyskytovat želvy bahenní. Na Pálavu jistě ještě přijde řada a v příštích letech se vrátíme na sklonku léta, abychom se opět setkali s pestře zbarvenými samečky stepníků a plně dospělými kudlankami. A především za kobylkou ságou.
Tak jsme protentokrát nechali Pálavu za výfukem stárnoucí Felicie a vyrazili vstříc poslednímu dobrodružství. V horkém odpoledni jsme dorazili do Lednice a kupodivu nepocítili žádnou úlevu, pokud se týká teploty vzduchu. Nicméně estetický dojem byl na první pohled uklidňující a nakonec i stínu byl dostatek. Jen nám nějak nepřipadalo vhodné pobíhat po březích dokonale udržovaných rybníčků, jako bychom byli někde v divočině.
Naštěstí byly odlehlejší partie parku koncipovány v romantičtějším duchu a nebyla tak nouze ani o rákosiny, ani o padlé stromy a jiné kousky nespoutané přírody. A hned na prvním kmeni stromu se v ostrém slunci zaleskla svlečená kůže užovky obojkové. Jen místo želv se na slunci vyhřívali zelení skokani.
Stále jsme se ale nevzdávali a prohledávali všemožná zákoutí jezer i zarostlé břehy potoků. Nakonec ani estetický zážitek nebyl k zahození a když jsme se smířili s tím, že želvu nejspíš nepotkáme, vystačili jsme si s krajinkami. Ani užovku v Podyjí jsme přece nechytili napoprvé. Pomalu jsme se tedy blížili k minaretu na konci rybníka a tím i ke konci našeho výletu.
V poslední chvíli se nám v celé své kráse předvedla obrovská užovka obojková, která se slunila na pařezu. V ostrém světle se mi ji nedařilo vyfotit, protože splývala s podkladem, a tak jsem se pokusil dostat blíž. Brzy mě ale zpozorovala a zmizela. V žádném případě mě ale nemrzelo, že jsem ji nestačil chytit. Alespoň jsem odcházel s čistýma rukama a cestou domů jsme nemuseli větrat auto.
Rozloučili jsme se tak i s Lednicí, na kterou jsme se vydali letos poprvé, abychom si ji obhlédli a případně zařadili do plánu na další léta. Rozhodně nás nezklamala, přesto však ona i Pálava zůstávají ve stínu prvního dne v Podyjí, který skončil přesně tak, jak měl přinesl nám setkání s dalším druhem naší herpetofauny. Budeme se snažit, abychom i s těmi zbývajícími byli stejně úspěšní.
Publikováno 25.07.2010