Slovinsko

(21.-26. června 2010)

V posledních dvou letech jsme navštívili herpetologicky nejvděčnější oblasti, Řecko a Španělsko. Vzhledem k jejich druhovému bohatství se možná pomalu blíží doba, kdy je střídavě začneme navštěvovat rok co rok. Letos jsme se však rozhodli pro jinou variantu, totiž pro Slovinsko, a to především proto, že je domovinou snad nejzajímavějšího obojživelníka evropského kontinentu - macaráta jeskynního. Ve skutečnosti však bylo důvodů víc, a to poněkud méně vznešených. Především já i Jiří jsme již měli naplánovaný bohatý prázdninový program a jediné společné okénko vycházelo na týden ke konci června. Nicméně díky relativně malé vzdálenosti do cílové země jsme využili možnost vyrazit na cestu Jiřího vozem, což veškeré časové nedostatky pohodlně kompenzovalo. Bohužel jsme tak ale přičichli k výhodám absolutní svobody pohybu a v příštích letech si na obvyklý režim cestování budeme asi jen těžko zvykat.

V pondělí ráno jsme tedy naložili vybavení a vyrazili na cestu. Úspěšně jsme se vyhnuli slovenským a maďarským dálnicím a po sedmi hodinách jízdy vystoupali do prvních kopců na slovinsko-maďarském pomezí. Minuli jsme poslední maďarské vesnice, bojácně se krčící mezi zalesněnými pahorky, jako by je tu postavili za trest. Maďarština na ukazatelích směru ve zdejší krajině krajině působila téměř nepatřičně. Stačilo však pár kilometrů, aby se objevily první slovinské nápisy. Ačkoliv jsme se blížili středozemnímu moři, připadal jsem si jako někde v Bílých Karpatech. Stále jsme pokračovali po klikaté cestě, střídavě hustými lesy a malebnými vesničkami, až jsme konečně překročili údolí obou velkých jihoslovanských řek, Drávy a Sávy. Cesta byla únavná, takže jakmile nás zavedla do dalších kopců, rozhodli jsme se zastavit a přenocovat na malé louce na okraji lesa poblíž města Žužemberk.

Cesta nám tak vlastně zabrala celý den. Následujícího rána jsme však dlouho nečekali a vydali se na první průzkum našeho předchozího nocoviště. Kolem se rozprostíraly husté lesy plné hub, ale my jsme se soustředili na jejich okraj, kde jsme čekali alespoň žáby nebo ještěrky. Když už to vypadalo, že se na první lokalitě zdržujeme zbytečně, objevil jsem v chladivé rose pomalu se plazící ještěrku zelenou (Lacerta viridis), která se ještě nestačila na slunci vyhřát. Další ještěrka, tentokrát snad zední, na nás čekala o kus dál, u hromady dřeva za vesnicí Obrh, kde jsme zastavili na další průzkum. Nepodařilo se nám ji sice chytit, zato jsme ale poblíž zastihli drobného roháčka a velký druh střevlíka.

Za Obrhem jsme se také poprvé mohli potěšit pohledem do ústí jeskyně, i když bylo důkladně zahrazeno železnou mříží. I tak se nám podařilo v puklinách kolem ní nalézt množství jeskynních obyvatel, především typických koníků, přesněji cvrčků druhu Troglophilus cavicola. S dalšími kilometry se krajina začínala pomalu měnit. V jednu chvíli se řed námi otevřela rozsáhlá louka, v níž meandrovalo dlouhé slepé rameno, které bylo dříve zřejmě původním korytem nedaleké řeky. Dnes v něm voda pouze stála, a to díky vyššímu stavu mateřského toku, jehož šumění k nám doléhalo z nedalekého křoví. Původně jsme zastavili kvůli krmícímu se krkavci. Sice jsme jej záhy vyplašili, ale o možnost svlažit nohy v mělkých meandrech jsme se připravit nenechali.

Přes veškerý lákavý dojem, kterým lokalita působila, zůstalo jen u krkavce a studené vody. Stejně už bylo na čase vydat se dál na jih. Naším cílem byla vesnice Jelševnik u města Črnomelj, v níž vyvěrá z podzemí říčka, která je domovem unikátního černého macaráta (Proteus anguinus parkelj), který se nikde jinde nevyskytuje. Zároveň šlo o jedinou nám známou lokalitu, kde bylo poměrně dobře možné, že se s macaráty setkáme v přirozeném prostředí. Bylo jasné, že není na co čekat.

Na místě se však ukázalo, že věc bude složitější. Dům nad pramenem s macaráty byl prázdný a ani po delším čekání se nikdo neukázal. Zatím jsme neměli odvahu nahlédnout sami pod stan, který poskytoval macarátům stín během dne, a tak jsme se alespoň porozhlédli po okolí. Na prostranství před domem vyvěrala voda ze dvou děr a valila se s ohlušujícím šuměním přes jez do koryta rodivší se řeky, která byla značně hluboká a prudká. K macarátům se tedy nedalo dostat, ale podařilo se nám chytit malou užovku obojkovou (Natrix natrix) a ještěrku zelenou.

Jelikož by nás další čekání zbytečně připravovalo o zážitky, rozhodli jsme se vydat dál. Za vesnicí nás čekal ještě jeden pramen, vyvěrající z křovinatého údolíčka pod cestou. Na nedaleké louce se rozléval do šíře a zaplavoval travnatou pláň, na níž se vzniklé mělké jezero příjemně vyhřívalo. Zvláště chladné vody vývěru však působily dojmem, že se v noci musí hemžit macaráty. O tomto pramenu to však nebylo známo a i my jsme odešli bez úlovku. Po obědě u řeky Dobličice, dalšího z toků, vyvěrajících z útrob Bele Krajine, jsme dorazili do vesničky Golek, vítající nás už z dálky malebným kostelíkem. Brzy se ukázalo, že jsme nalezli ideální základnu pro příští výpravy do terénu. Nejprve jsme však zaparkovali a vydali se na zběžný průzkum jezírka a drobného, vzrostlou vegetací se prodírajícího potůčku. Každý jsme se vydali po jednom břehu a snažili se dostatečně nenápadně přiblížit zdejším zeleným skokanům, kteří však obvykle s plácnutím mizeli ve vodě dříve, než jsme je stačili vyfotografovat. Nicméně opatrný postup se vyplatil a čekala nás nečekaná odměna v podobě vzrostlé |želvy bahenní (Emys orbicularis), která se krčila v trávě poblíž skromného korýtka vodního toku.

Za jezírkem se rozkládal jakýsi parčík s lavičkami a ohništěm. Jeho okolí skýtalo mnohá malebná zákoutí, vybízející k pátrání po obojživelnících. Za nedalekým hřištěm se rozkládalo cosi, co na první pohled připomínalo pískovnu, avšak při bližším ohledání se ukázalo, že je celá tvořena žlutavým a neskutečně přilnavým jílovitým bahnem. Tam jsme se také setkali s první ještěrkou zední (Podarcis muralis), která nás na několik minut zaměstnala poskakováním kolem hromádky kamení a odhadováním, pod kterým že se právě ukrývá.

Už tehdy jsme se rozhodli, že zůstaneme na noční lov. Průzkum jsme však nepřerušili a vydali se do nitra lesů, ve kterých jsme se, obklopeni smrky, buky a habry, cítili jako doma. Opravdu jsem si připadal jako v lese poblíž Luhačovic, což na jednu stranu vylučovalo jakýkoli stesk po domově, na druhou stranu ale věštilo nepříliš exotické úlovky. Nicméně naše herpetofauna nám zatím nezevšedněla natolik, abychom ji při zahraniční výpravě zcela zavrhli, a tak i kuňky žlutobřiché (Bombina variegata) z louží na lesní cestě vydaly na několik fotografií.

Nedaleká prameniště lesních potůčků navíc slibovala noční setkání s ocasatými obojživelníky. Prozatím nás alespoň potěšila skokany a dalšími kuňkami. Noci už jsme se nemohli dočkat, ale pro zkrácení dlouhé chvíle jsme se rozhodli ještě jednou zkusit štěstí v Jelševniku. Z lesa nás vyprovodily všudypřítomné vlhy a vřetenušky. Ne však na dlouho. Dům v Jelševniku byl opět prázdný. Nicméně situace se značně změnila. Hladina podzemní vody razantně poklesla a pramen tak vytékal pouze z nezakrytého vývěru. Neodolali jsme tedy a po chvíli váhání jsme nahlédli pod plachtu stanu. A přes tento drobný prohřešek jsme byli odměněni pohledem na první dva černé macaráty, ač byli kvůli vysoké hladině vody těžko viditelní a prakticky nefotografovatelní. Pohled na tak unikátního tvora byl přesto nepopsatelným zážitkem a nebýt mříže, která macaráty částečně chránila, zřejmě bych neodolal a jednoho si alespoň pohladil.

Po chvíli jsme se ale museli rozloučit a vydat se na naše nocoviště, kde nás čekal noční lov. Tentokrát najisto jsme zamířili k prameništi a brzy se dostavily očekávané úlovky. Nejprve to byla vzrostlá larva potápníka, následovaná samicí roháče. A hned po ní jsem si všiml první larvy čolka obecného (Lissotriton vulgaris). Po zaznamenání dalšího zástupce domácí fauny jsem se snažil usilovně pátrat po dospělých kusech, avšak narážel jsem jen na vášnivě se objímající kuňčí páry.

Jelikož jsme nenarazili na jedinou rosničku (Hyla arborea), skřehotavé volání, ozývající se z druhé strany blízké louky, nás přitahovalo jako zpěv Sirén. Kdybychom věděli, co za koncert nás čeká ve stanu, určitě bychom pro jedinou rosničku rozmočenou trávou nešlapali. U hřiště v pískovně, především v samotné podmáčené brance, se to rosničkami přímo hemžilo a brzy jsme začali mít obavy o klidný spánek. Proháněním všech těch žab, které se v tůních u hřiště shromáždily, jsme se ale dostatečně unavili a padli jsme do stanu v takovém stavu, že na nás žabí řev působil jako nejněžnější ukolébavka.

Ráno jsem se rozhodl za každou cenu nalézt další želvu. Znamenalo to zanevřít na veškeré pohodlí a vydat se v sandálech do mělké vody vstříc porostům pichlavé sítiny. Želvy měly samozřejmě výhodu domácího prostředí. Dlouhou dobu jsem pátral neúspěšně, až se na mě štěstí usmálo v jednom z obzvlášť nepřístupných zákoutí. Pod hustým keřem za trsem sítiny se slunila drobounká želvička a k mé radosti neoplývala nadsvětelnou rychlostí, jak jsem si dříve představoval. Namísto toho pokojně počkala na odchycení. Stejně se po chvíli zachovala druhá, kterou jsem nalezl při průniku dalším sítinovým houštím. K řádné dokumentaci však bohatě stačil první kousek.

Během prvních chvil ve Slovinsku jsme tak doplnili další dílek evropské želví skládačky, z níž nám tak už zbývá jen několik posledních druhů vodních želv. Přes středoevropský charakter Bele Krajine jsme tak slavili úspěch a zbývalo jen do třetice zkusit štěstí v Jelševniku. A zadařilo se. Shodou okolností totiž byla na ten den ohlášena exkurze z lublaňské univerzity, a tak osazenstvo přilehlého stavení chystalo vše na prezentaci a uvítání hostů. My jsme však dorazili dřív a mohli jsme tak vychutnat macaráty nerušeni. Vody ještě více ubylo a správce objektu nás ochotně zavedl pod stan, kde se nám ukázal opravdu vzrostlý kousek macaráta. Fotografování sice komplikovala stále vysoká hladina vody, ale zážitek z blízkého setkání s macarátem vše plně kompenzoval.

Macaráti se před světly baterek brzy ukryli, a tak jsme využili možnosti zhlédnout o nich krátký dokument a především se osvěžit sklenkou vody, jejíž zásoby nám došly už ráno. Blížící se návštěvu mladých zoologů signalizoval jen venku postávající prázdný autobus, jehož osazenstvo se před vesnicí rozptýlilo po terénu a ne a ne dorazit na smluvené místo. Měli jsme tak čas na ještě jednu zastávku ve stanu. Tentokrát se macaráti rozhodli předvést a do temnoty úkrytů nijak nespěchali. Nicméně se můžeme podělit pouze o neostré stíny, které skutečný dojem z macaráta ani v nejmenším nepřiblíží. Zdejší čertíky, jak je poddruh latinsky nazýván, je zcela jistě nejlepší poznat osobně.

Stejně jsme už měli být někde jinde, a tak jsme se ani příliš nezdržovali focením a vyrazili na západ, blíže k moři, kde jsme měli v plánu chytit jeden druh ještěrky rodu Algyroides. Cestou nás ale v mapě zaujal podlouhlý kopec, ze kterého do všech směrů vyrážely drobné potůčky - Šibje. Nejprve jsme ale museli doplnit zásoby vody. Před odjezdem od macarátů jsme sice ještě dostali láhev domácího jablečného moštu, ten by nás ale stejně nezachránil a rozhodli jsme se jej proto požít až jako dezert po obědě. Pomohla nám zčásti mapa, především však ochotný včelař, který nás z jedné z osad na úpatí nasměroval k napajedlu nedaleké pastviny, které bylo plněno vodou z krytého pramene. Zneklidnilo nás sice varování před velkým býkem, ale v něm obsažené „ale“ naznačovalo, že existuje možnost, jak se jisté smrti pod jeho kopyty vyhnout. Ač jsme tedy následující části věty nerozuměli, vydali jsme se neohroženě dál a brzy jsme již ponořovali prázdné lahve do ledové vody, až nás prsty brněly. Dobrodružná vložka se nekonala, a tak jsme se, obtěžkáni novými zásobami a obohaceni nalezením dalších kuněk a hnědého skokana, vydali o kus dál.

Za osadou Kačji Potok jsme zaparkovali a poobědvali. V místních tocích jsme chtěli pátrat především po ocasatých obojživelnících, jelikož ve Slovinsku žije jeden druh čolka, který jsme na svých cestách zatím nepotkali, ačkoliv zasahuje okrajově i na naše území (Triturus carnifex). Zatím jsem Jiřího zaměstnal focením svinulí, podivného chlupatého šneka a působivých vstavačů.

Už před obědem jsem ale objevil kaluže plné kuněk žlutobřichých a čolčích larev, a tak jsme měli jistotu, že je o zábavu postaráno. Po jablečném moštu jsme se tedy vydali na průzkum a chvíli se procházeli přívětivým a chladným listnatým lesem. Kromě larev čolka horského (Mesotriton alpestris), z nichž jednu jsme si na chvíli půjčili na focení, jsme našli také maličkého skokana a samozřejmě množství všudypřítomných kuněk. Potěšil nás ale i samec maloočky smaragdové (Micrommata virescens) který je jedním z nejpestřejších pavouků, které známe z domova.

Brzy jsme ale dospěli k závěru, že se opět procházíme někde za rodným domem a nemá smysl déle setrvávat. Zkusili jsme tedy ještě štěstí na nedaleké pasece, ale když jsme se dostatečně pokochali cikádou, jež byla naším jediným úlovkem, nasedli jsme do auta a vyrazili na cestu. Naším cílem bylo okolí města Črni Kal, kde jsme se měli dostat na okraj mediteránní zóny, která by přece jen mohla působit trochu exotičtěji.

Ještě dříve nás ale zlákaly cedule ukazující cestu na Predjamski Grad, slavnou pevnost, tisknoucí se ke strmé skále nad hrozivým chřtánem jeskyně. Za vstupné, jež zahrnovalo také lístky do jeskyní v Postojne, jsme se na poslední chvíli dostali do středověkého sídla. A tak jsme se, nerušeni turisty, mohli odvážit i do zapovězených zákoutí hradu a s baterkou a foťákem v ruce zoufale nahánět spící vrápence malé (Rhinolophus ferrumequinum), pro něž byla celá stavba jen poněkud výstředním předsálím jeskyně.

Povečeřeli jsme u řeky jménem reka (Slovinci zřejmě trpí jakousi podivnou nenápaditostí pokud jde o jména geografických útvarů, viz vrchovina na úpatí Alp nazývaná Pohorje). Po další chvíli bloudění pod nově postavenou dálnicí jsme znaveni zastavili za vesnicí Petrinje a ukázalo se, že jsme stanuli ve skutečném ráji. Místo sice na jednu stranu připomínalo domácí Pálavu, na stranu druhou na Pálavu přeci jezdíme proto, že připomíná přesně taková místa v zahraničí. A tak jsme se pozdravili s první malou kudlankou nábožnou, máčkou ladní a všemožnými hvozdíky a orchidejemi, jako by to byli naši staří známí.

Čekal nás ještě vydatný podvečerní průzkum. Nejprve jsme šli po sluchu k jezírku se skokany zelenými a koi kapry, které sem, dle stavu cestičky v hustém křoví, někdo chodí pravidelně navštěvovat. Zdrojový potůček sice část své pouti vykonal v podobě odvodného kanálu pod dálnicí, nicméně za jezírkem se měnil v téměř přirozený tok hluboce zařezaný do terénu (čehož docílil poměrně zostra pomocí asi dva metry vysokého vodopádu, kterým voda padala z umělého koryta do sevření původních strmých břehů).

Jakmile jsme se vyškrábali zpět nahoru, zastavili jsme se pod rozlehlou korunou dubu, kde nás zaujaly dva druhy housenek, dle mého vkusu poněkud odpudivých, avšak poměrně vděčných co se týče fotografování. A o kus dál na nás čekala pro změnu velká červená zákeřnice, kterou známe z Pálavy, ale i z Prokopského údolí v Praze. Chtělo to zase aspoň jeden pořádný úlovek, a tak jsme se za svitu světluščích zadečků vydali na lože, neboť ráno moudřejší večera. Zvlášť večera tak chladného.

A přišlo ráno a bylo stejně chladné. Na květině vedle auta seděl zkřehlý ploskoroh a vystavoval svá nádherná křídla slunečnímu svitu zcela neschopen pohybu. Rozjařeni nad exotickým úlovkem, rychle jsme sesbírali vybavení a připravili se na nový průzkum okolí, jakmile se Jiří dostatečně vyřádí s fotoaparátem kolem stále ještě prochladlého a neškodného hmyzího stíhače. Vydali jsme se ke známým místům a nacházeli známé rostliny i hmyz, ale měli jsme v hledáčku ještě jednu prašnou cestu mizící v lese.

Uvítali jsme přívětivý stín stromů, protože slunce už se probudilo do plné síly. Proházeli jsme listnatým lesem a míjeli okraj cesty osvětlený jedinou větší mezerou mezi stromy, když jsem v samém středu této sluneční lázně zpozoroval černého hada. Před loveckým výpadem jsem dal Jiřímu šanci na jeden snímek, avšak situace nebyla ideální a had o nás již věděl, a tak záhy došlo na souboj, v němž jsem byl sice vyzbrojen věrnou hakkou, avšak had mne předčil svou hbitostí a obratně mě kousnul do holeně. Vždy si říkám, jak je dobře, že jedovaté hady do ruky tak často neberu. Zde však nebylo opatrnosti třeba, neboť se jednalo o neškodnou štíhlovku, proto se s drobnou újmou na těle počítalo předem.

Štíhlovka žlutozelená (Hierophis viridiflavus) je mou starou známou ze Sardinie a Korsiky, kde se vyskytuje ve své typické podobě, tedy žlutozeleně skvrnité. Dalmácii však obývá poddruh Hierophis viridiflavus carbonarius, který je celý zlověstně černý a působí tak nebezpečným dojmem. Had byl také značně bojovný a blízkost fotoaparátu nemínil tolerovat. Podnikal proto neustálé výpady proti lesklému objektivu, čímž nás záhy zcela unavil. V tu chvíli se už však jeho ukradená duše v několika kopiích tísnila na kartě typu CompactFlash.

Lokalita tedy vydala svůj vrcholný úlovek, ale ani cestou k autu nás nepřestala obdarovávat drobnými radostmi. Především se vyrojily včera nespatřené ještěrky zelené, které hlučně mizely ve vegetaci na okraji cesty, jakmile jsme se přiblížili do jejich útěkové vzdálenosti. Okolní step byla už zcela kontrolována žlutými ploskorohy, kteří sebevědomě poletovali nad vegetací jako vylepšené verze vážek a dávali jasně na vědomí, že to kolem přece jen není jen nějaká Pálava. S lokalitou jsme se rozloučili setkáním se dvěma skákavkami rudopásými (Philaeus chrysops).

Přece jen jsme stále nebyli spokojeni s okolním vegetačním krytem a hledali jsme něco víc středomořského. Sjeli jsme tedy do údolí, kde jsme hodlali strávit dobu kolem oběda. Nejprve nás silnice zavedla k vývěru mohutné řeky Rižane, kolem kterého byly soustředěny ubytovny plné zahraničních turistů, které sem lákala kromě jiného možnost lovu pstruhů. Z mostu nad řekou jsme spatřili svlečený račí krunýř a nedalekou cedulí jsme byli upozorněni na výskyt raka Austropotamobius pallipes, příbuzného našeho raka kamenáče. V danou chvíli nás ale spíše zajímaly ještěrky.

Dostali jsme se do blízkosti moře a také do oblasti, kterou obývají dva druhy, jež jsme zatím ve Slovinsku nepotkali. Především jsme měli spadeno na paještěrku dalmatskou, po které jsme, dle našeho přesvědčení správně, pátrali v opadance pod stromy kolem řeky. Nicméně bezvýsledně. Proto jsme uvítali zajímavé zpestření v podobě ještěrky zední, která se proháněla po stěně nedaleké budovy a vyzývala nás k pokusu o odchyt. Ještěrky zední byly okolo pramene doslova všude, alespoň pokud šlo o zastavěné plochy. Ale na louce se z kamenů vyskládaným labyrintem nás čekal druh, který se na otevřených prostranstvích cítí o něco lépe - známá ještěrka italská (Podarcis sicula), se kterou se setkal jistě téměř každý prázdninový návštěvník Itálie.

Odchytili jsme si kompletní pár, který labyrint obýval, a zbývalo tak jen ulovit cedulí slibovaného raka, na což postačilo udělat několik kroků k vodě a obrátit jediný kámen. Když už jsme si mysleli, že Rižana žádné další poklady nevydá a vrátili jsme se k autu, překvapila Jiřího na kraji cesty nenápadná užovka. Spěchal jsem za ní pomalu, neboť jsem očekával nevlídné přivítání nezajímavým hadem, označeným Jiřím za užovku obojkovou. Nicméně jak už vím z vlastní zkušenosti, některé obojkové užovky při chycení koušou a z takových se pak po vytažení na světlo stávají užovky stromové (Zamenis longissimus). A tak i z této se rázem vyklubal zajímavý kousek hodný důkladné dokumentace, ač se jí zpočátku bránil všemi silami, jak ostatně napovídají první obrázky.

Před obědem jsme se vydali za kulturou do Hrastovlje, obdivovat tamější opevněný kostel. Pěšina pod ním se aleukázala jako dobré loviště, jakmile jsem poprvé zahlédl nenápadnou ještěrku s modrým hrdlem - onu zmiňovanou paještěrku. V tu chvíli bylo jasné, že mě od pěšiny nic neodtrhne, dokud něco nechytím. Paještěrky jsou však mistry v ukrývání a první jedinec zmizel, aniž mi dal sebemenší šanci na úspěch. Druhého jsem zastihl na lovu a chvíli jsem mohl pozorovat, jak žvýká několik ulovených kousků hmyzu. Jakmile jsem se jej však pokusil ulovit já, nenávratně zmizel v kamenné zídce, ačkoliv jsem měl několikrát možnost chytit jej do očka. Ani jednou se mi to nepodařilo tak, aby se nevyvlekl.

V samém loveckém zápalu jsem pod okolními zídkami našel malého štíra rodu Euscorpius, stonohu Scolopenra a ještěrku italskou. Jiří se vrátil s dalším štírem a fotkou slepýšího ocasu. Paještěrky se ale nevrátily a nakonec jsem svolil k další cestě s podmínkou, že pokud na ně jinde nenarazíme, vrátíme se sem. Oním jinde se stala vápencová skalní stěna nad vesnicí Podpeč, kde jsme strávili zbytek dne.

Vše začalo obědem, při kterém jsme kromě zajímavých orchidejí našli menší scolopendru. Na průzkum jsme se vydali nejprve kus zpátky po kamenité cestě pod stěnou, na které jsme nechali auto. Všude před námi prchali impozantní samci ještěrek zelených, kromě nich jsme také nalezli roztomilou malou skákavku, která chlupatýma nohama připomínala malou gorilku, ale co jsme chtěli najít především, byla jeskyně. Nad mapou jsme usoudili, že se nalézá spíše o něco dál, a tak jsme se vydali na původně krátký průzkum.

Jakmile se ale ukázalo, že nás vede turistická značka, v Jiřím se probudil jeskyňář a přes všechny překážky nás neomylně dovedl k cíli, ve kterém jsme strávili následující minuty. Pokud jde o jeskynní život, s ním jsem se setkal ve chvíli, kdy Jiří zmizel v dómu za krátkou plazivkou, do níž jsem se já neodvážil, neboť jeskyňář ve mně hluboce spal, pokud ovšem kdy nějaký byl. Trávil jsem tak chvíle u otvoru, na který neustále nalétával nevrlý malý vrápenec, kterého jsme svou neopatrností probudili.

Jak se ale ukázalo, značka vedla dál a hlavní cíl, Jama Ladrica, ležel ještě za několika keři. Byla to jeskyně s doširoka otevřeným ústím, viditelným z širokého okolí. Také byla hustěji osídlena netopýry a na stropě jsme tak během chvíle napočítali tři velké a jednoho malého vrápence (Rhinolophus hipposideros a Rhinolophus ferrumequinum). Relativně snadno se také dalo sestoupit do nižších partií, nicméně včas jsme si uvědomili, že cesta zpět by byla komplikovanější, neboť po hladké stěně se sice dalo pohodlně sklouznout dolů, ale pro návrat by nám chybělo asi metr a půl rukou s ostrými drápy. Konečně stačilo se ohlédnout, abychom spatřili ztrouchnivělý kmen vzrostlejšího stromku, který se tyčil do naší úrovně a naznačoval, že zde již někdo dříve jednal, než přemýšlel. Naštěstí měl zřejmě s sebou schopného kolegu, nebo alespoň semínka kouzelné fazole. Každopádně se mu někdo postaral o praktický žebřík.

Po návratu z jeskyně na nás u východu čekalo překvapení z nejmilejších. Paještěrka dalmatská (Algyroides nigropunctatus). Samečků s jasně modrými hrdélky a oranžovými bříšky se na skále slunilo a prohánělo několik, a tak nebyl problém jednoho z nich chytit. Srdce mi však bilo jako o závod, dokud jsem si nebyl jistý, že mi už další neuteče. Za chvíli se mi úlovek zmítal v očku a mohl jsem se konečně uklidnit. Tedy až poté, co jsem nebohého tvorečka vysvobodil z na pohled poněkud drsného, avšak velice spolehlivého odlovného nástroje.

Po Peloponésu a Sardinii se nám tak konečně podařilo získat další z paještěrek rodu Algyroides. Přes jejich malou velikost je radost z úlovku pochopitelná, jakmile zjistíte, jak důkladně se schovávají v podrostu a opadance. Když je navíc dostanete do ruky, ze zdánlivě nezajímavého plaza se vyklube pestrá ještěrka s nápadně zbarvenou břišní stranou těla. Rázem je důvod k radosti. Paještěrky zaujmou také nezvykle kýlnatými šupinami, které celému rodu dodávají na exotičnosti.

Jakmile jsme samečka vypustili, zaniklo jeho nápadné zbarvení a opět z něj byla ta jednobarevná ještěrka, kterou je v první chvíli tak snadné zaměnit za ještěrku zední. Ještě chvíli jsme se podivovali nad probleskujícími modrými hrdélky, ale brzy jsme se vydali dál. Zdejší krajina si zasloužila více pozornosti, a tak jsme vykročili napříč náhorní planinou s ploskorohy směrem k průsmyku, v jehož místě jsme mínili zdolat skalní stěnu, která nám bránila ve výhledu na východ. Nad stepí poletovala směs motýlů s ploskorohy ve vyrovnaném poměru a cestu nám zpříjemňovaly všudypřítomné třešně, mezi nimiž však nebylo snadné najít takovou, jež by nebyla alespoň z poloviny sežrána zlatohlávky, kteří se na nás usmívali z každé větvičky.

Na temeno skalní stěny vedla schůdná pěšinka od silnice, po které jsme přišli. A tak se nám za odměnu po dlouhé pouti naskytl výhled na všechny světové strany. Před námi na náhorní planinu pod skalní stěnou, strmé svahy do údolí a v dáli na moře u přístavu Koper. A za námi, na východě, na plynule se svažující zalesněné kopce. I tady jsme narazili na stopy přítomnosti plazů, a to v podobě kůže staré známé štíhlovky žlutozelené. Kolem nás rostly kavyly a poletovaly žahalky, a tak opět vyvstával příměr s Pálavou, kterým už jistě čtenáře nudím.

Na vápencovém útesu i pod ním jsme strávili ještě hodnou chvíli, ale kromě ani ne půlcentimetrového krasce, jediného za expedici, a bolesti hlavy z žízně a horka, jsme se nedočkali ničeho, co by stálo za delší zmínku. Ještě jednou jsme se vrátili do jeskyní, abychom se pokusili o fotografii vrápence, marnou snahu jsme ale po chvíli vzdali a potěšili jsme se jen pohledem na několik dalších paještěrek. Den se chýlil ke konci a my jsme se rádi vrátili na staré dobré místo za Petrinje, kde jsme strávili minulou noc. Ostatně kdo by něco namítal proti večeři za svitu světlušek nebo snídani pod křídly ploskorohů. Jen kdyby po západu slunce nepřišla zase ta nepříjemně chladná noc.

Ráno jsme měli na spěch. Každý pořádný návštěvník Slovinska přece navštíví jeskyně v Postojne. A my jsme ještě měli v plánu odpoledne dorazit do hor na severu. Navíc jsme doufali v příležitost konečně se setkat s ukázkovými macaráty, ačkoliv nám bylo jasné, že v tak známém turistickém cíli nebudeme jediní. Nicméně to, co nás čekalo, mnohokrát předčilo naše nejhorší představy. Nejprve jsme nabyli dojmu, že máme smůlu a pro neskutečně dlouhou frontu se dostaneme ke vstupu až v druhé várce. Přišlo však něco mnohem horšího. Do jeskyně nás nasáčkovali všechny. Aby toho nebylo málo, stalo se tak s pomocí čtyř vláčků, které vyrazily z maličkého podzemního nádraží a po deseti minutách jízdy naprosto zničenými krápníkovými dómy nás vysypaly u čtyř terminálů, kde jsme si mohli vybrat jazyk prohlídky. Angličtina znamenala připojit se k Japoncům. Nakonec však lepší poslouchat neustálé obdivné „óóóó“ (fotografování bylo zakázáno, a tak jim nic jiného nezbylo), než neustálé pokřikování na ragazze v italské skupině.

Průvodkyně nás prováděla od jednoho konektoru k reproduktorům k druhému, vždy nacvičeným pohybem připojila mikrofon a pronesla několik vět s vtipnou poznámkou na závěr (těžko říct, nakolik Japonci rozuměli, vždy se pro jistotu zasmála první). A tak jsme protrpěli prohlídku až k tolik očekávanému akváriu s macaráty. Nutno však dodat, že v pěší části už výzdoba místy stála za zhlédnutí a našlo se i několik úseků bez porostů řas. Nicméně u akvária s macaráty jsme se dozvěděli formou další vtipné poznámky, že vystavení jedinci se každý rok obměňují, aby z neustálého ťukání na sklo neuhynuli. A tak v zázemí čekají další a další nešťastníci, na které čas od času někdo ukáže prstem a odsoudí je k 365 dnům veřejně prospěšného vystavování. Než jsme stačili macaráta vyfotit, přihnal se předvoj italské skupiny a hlasité Venite ragazzi! udělalo za prohlídkou definitivní tečku.

My jsme však stále měli trumfy v kapse. Z balíčku vstupenek nám zbýval každému lístek do akvária věnovaného jeskynnímu životu v Postojne. Nic jsme od něj neočekávali, smířeně přijali u okýnka baterku, kterou jsme si měli na nebohá zvířátka svítit, a vstoupili do menšího samostatného dómu, vybaveného skleněnými nádržemi. K našemu překvapení jsme v podzemní prostoře zůstali sami s třemi Rusy. A nejpočetnějším obratlovcem akvária tak byl Macarát jeskynní (Proteus anguinus), tedy v rámci uvedeného podkmene jediný evropský zástupce jeskynní fauny. Od průvodkyně jsme měli po kratším vyjednávání povoleno fotografování alespoň bez blesku, a tak se můžeme podělit o několik snímků, přibližujících vzácného tvora, kvůli kterému se naše cesta uskutečnila.

V akváriu bylo ke shlédnutí také množství jeskynních bezobratlých, z nichž nejzajímavější pro nás byli korýši, jako například jeskynní krevetka Troglocaris anophthalmus nebo albinotický poddruh berušky vodní (Asellus aquaticus cavernicolus). Rád jsem se také podíval z očí do slepé tváře jeskynního blešivce Niphargus stygius, který (nebo podobný) mi uplaval v rozvodněném prameni v Jelševniku.

Stejně jako z Jelševniku jsme si odnesli především zážitek. Fotografie za improvizovaných podmínek dojem z živých macarátů příliš vhodně nereprodukují. I tak jsme za ně rádi. Konečně udělali jsme další malý krůček na naší cestě za poznáním všech zástupců evropské herpetofauny, o to cennější, že se jedná o tak význačného dalmatského endemita a symbol celé slovinské přírody.

Splnili jsme už téměř celý náš neskromný plán. A zbýval poslední druh, který jsme chtěli vidět - mlok černý (Salamandra atra). V jeho nalezení jsme ale příliš nedoufali. Ostatně i při hledání čolka dravého v Bele Krajine se k nám štěstí obrátilo zády. Naše zkušenosti s ocasatými obojživelníky zdaleka nejsou takové, aby nám zajistily přísun úlovků, jakého se nám dostává u jiných skupin. Nevzdávali jsme se však a vyrazili do Alp, kde by mohly být naše šance přeci jen o něco vyšší.

Naše až příliš podrobná mapa nás zavedla na 25 kilometrů dlouhou neupravenou lesní cestu mezi dvěma vesnicemi, kterou jsme při pohledu na papír považovali za rozumnou zkratku. V následujících padesáti minutách tak byly jediným přínosem orchideje a náprstníky, rostoucí ve stínu stromů. Když už se cesta začala lepšit, skončil nám mezi koly maličký dezorientovaný hlodavec, který se nám alespoň na chvíli postaral o zábavu, neboť se ukázal být velice přátelským. Těžko však odhadovat jeho další osudy, jelikož se zdálo, že mu chybělo k samostatnosti několik dní mateřské péče.

My jsme museli pokračovat do hor a na chlupatého kamaráda jsme si tak odnesli pouze vzpomínky v našich srdcích. Brzy se před námi otevřela poslední podhorská rovina. Všude kolem cest se táhly dlouhé dřevěné sušáky na seno a velké otevřené seníky, které upomínaly na alespoň místy stále živé tradiční hospodaření. V dáli už se zvedaly mohutné svahy Julských Alp. Za Starou Fužinou jsme překročili hranici jediného slovinského národního parku a za poplatek 10€ získali povolení ke vjezdu.

Rozhodli jsme se přenocovat na nejvýše položeném parkovišti. Především se nacházelo poblíž zajímavé pastevecké osady, kde jsme chtěli podniknout noční průzkum. Navíc bylo i vhodným výchozím bodem pro výstup na jednu z dvoutisícovek pod Triglavem. V parku platil zákaz stanování, ale Jiřího vůz se dal poměrně snadno uzpůsobit k přečkání noci. Jakmile jsme vše připravili, vyrazili jsme na první krátký výšlap. Na jeho začátku se nám však rozplynuly naděje na splnění našeho mločího plánu, neboť jsme na cestě našli přejetého mloka obecného a ve společný výskyt obou druhů jsme příliš nevěřili.

Jakkoli nemám rád situace, kdy se pohybuji ve smrkovém lese a nevidím dál než na protější svah zalesněného údolí, musel jsem uznat, že horská příroda má něco do sebe, alespoň pokud jde o rostliny. Všechny ty vstavače, bramboříky, čemeřice, orlíčky a ještě nerozkvetlé střevíčníky neustále přitahovaly pozornost k bylinnému patru a také díky tomu nám neunikl snad žádný hnědý skokan, který se potuloval kolem. Vystoupali jsme na menší vrcholek zarostlý hlubokým lesem a rozhodli se vrátit. Alespoň jsme se trochu rozehřáli a setkali se zblízka se srncem, čímž jsme dosáhli snad největšího skóre v pozorovaných savcích ze všech expedic.

Na nočním lovu jsme strávili hodinu. Důkladně jsme prohledali okolní les i nedaleké prameniště ve snaze najít alespoň náš známý druh mloka v lepším stavu, než v jakém ležel na cestě. S námi se na pochod vydali i skokani, ti nás ale už nechávali chladnými. Až ve studánce, kde jsme večer nabírali vodu, se nám ukázalo několik larev čolka horského. Mlok ale nikde. Zklamaní jsme se vraceli do auta a svítili si pod nohy, když najednou Jiří v poslední chvíli zaznamenal svůj další úlovek - velkého, a zdravého, mloka obecného (Salamandra salamandra). Cesta tato neohrabaná stvoření zřejmě osudově přitahovala, my jsme si ale v dané chvíli nemohli přát nic lepšího. Hory nám tedy poskytly dostatečnou útěchu za nenalezeného mloka černého.

Ráno jsme se tak probudili s pocitem, že jsme splnili vše, co jsme si přáli. Mohli jsme se tedy začít rekreovat, dá-li se tak výšlapu na 2071 metrů vysoký kopec říct. Vzhledem k tomu, že se poslední dobou zmůžu jen na dobíhání tramvaje to však bylo velice příjemná změna. Nehledě na to, že ve vyšších polohách ubylo stromů a přibylo výhledů, což je pro milovníka otevřené krajiny dostatečná motivace.

A ke všemu zase ty květiny - orlíčky a bramboříky bledly ve stínu oranžově kvetoucích lilií a droboučkých, ale neskutečně modrých hořců. Smrky pomalu ustupovaly modřínům, až se před námi rozprostřely alpínské louky a suťoviska, přes která jsme pokračovali k chatě u Triglavských jezer. Všude kolem nás poletovali drobní motýlci alpínského pásma, huňatci žlutopásní (Psodos quadrifaria). Vysoko v horách teprve kvetly borůvky a v jámě zapadané větvemi smrků jsme zahlédli zapomenutou hroudu sněhu. K severskému dojmu přispěl osamělý brkoslav, tedy pokud se mi jen nezdál. Těžko říct, odkud by se tu vzal, je totiž obyvatelem severské tajgy a ve střední Evropě pouze přezimuje.

V chatě pod vrcholem Tičarica jsme si pochutnali na klobáse se zelím, která stála i za tučnou horskou přirážku. K finálnímu výstupu jsme ostatně potřebovali doplnit energii. Zbývalo nám ještě 400 metrů výstupu sutí a skalami. Za výhled to ale stálo. Na Jiřího jsem ztrácel několik metrů, ale i tak se mi podařilo úspěšně zdolat skalnatý úsek. Jiří ale využil náskoku a na uvítanou mi poslal sněhovou kouli ze zastíněné prohlubně pod vrcholem. Nečekané osvěžení jsem však vykryl a rád se zchladil zbytky sněhu, které mi zůstaly v ruce.

V tom jsem ale nad vrcholem uviděl známé siluety černých ptáků s širokými ocasy a krátkými křídly. Byla to kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax graculus). Na vrchol jsme se kvůli nim v podstatě doplížili, abychom si je prohlédli z co největší blízkosti. nakonec nebyla ani tak plachá, jak bych si myslel, a tak jsme se jimi mohli chvíli kochat zároveň s úchvatnými výhledy do okolí.

Po krátkém odpočinku nás čekal sestup a cesta domů. Pod vrcholem jsme ještě zahlédli kosa horského a pak už jsme vyrazili k autu. Nakonec nám nezbyly síly ani na návrat k chatě u jezera, kde jsme chtěli zapátrat po endemickém stejnonohém korýši, který obývá mokřiny při jeho březích. Pokračovali jsme z Male Tičarice (2071) po pěšině přímo k parkovišti rozhodnuti, že cestu do Česka zvládneme na jeden zátah. Nakonec největším problémem tak byla otázka, jak předběhnout dvě třídy prvňáčků, které šly v řadě za sebou, pod dozorem učitelek, po kozí stezce nad strmým srázem uprostřed suťového pole. Po čtvrthodině jsme dospěli k místu, kde bylo možné jednoho po druhém předběhnout. Za každým naším poděkováním za uvolnění cesty následovalo zdvořilé prosim z dětských úst, a tak jsme míjeli jednoho maličkého horala za druhým, až jsme jejich smích a prozpěvování zanechali daleko za sebou.

A brzy jsme za sebou nechali i Slovinsko, posléze i Alpy a přivítala nás úrodná nížina jižní Moravy, kterou nám mnohá místa ve Slovinsku tak často připomínala. Cestovat po malebném státečku předalpských Jihoslovanů byla radost. Vše bylo dokonalé jako v nějakém malém Rakousku, jen tak nějak milejší a opravdovější. A byla by škoda se sem nevrátit. Na našich cestách za plazy se ale musíme vydat do mnohem bohatších oblastí, ve kterých čeká ještě řada nepoznaných druhů. Je možné, že jsme si zvykli na komfort cestování autem a na dalších cestách nám bude chybět. Nebo snad využijeme jeho výhody na cestě do Chorvatska nebo Francie. Jedno je ale jisté - Slovinsko: splněno.

---

Publikováno 24.07.2010