Sardinie a Korsika
(3.-14. července 2008)
Když jsem před zkouškou z Herpetofauny Evropy zpracovával přehled herpetofauny Sardinie a Korsiky, které jsem se chystal navštívit, plný endemitů ať už společných oběma, nebo žijících jen na jednom z ostrovů, říkal jsem si, že budu v červenci rád, když uvidím nějakou místní ještěrku a pár hadích kůží, jak už se ostatně stalo na tolika výpravách. Pak bych tuto cestu, vlastně dovolenou s rodiči a známými, nejspíše přešel bez povšimnutí a fotografie by se objevily snad jen v informacích o druzích pod příslušnou ještěrkou. Letošní cesta však byla počtem úlovků výjimečná, a tak začínám psát článek, kterým snad uspokojím i čtenáře hlasující v naší anketě pro expedici do Itálie, abychom se příští rok mohli opět vydat do Španělska zcela podle přání pravidelných návštěvníků, přestože vlastní, pevninská Itálie tvořila za celou cestou pouze dvoudenní tečku a nezbývalo mi už mnoho sil na objevné výpravy po Toskánské provincii Lucca.
Na prvních sedm dní se naším útočištěm stalo turistické městečko Costa Paradiso na severu Sardinie. Brněnská cestovní kancelář nám zajistila podprůměrné ubytování za nadprůměrnou cenu v domcích na kamenitém svahu hustě porostlém rozmarýnou a cisty a obývaném divokými prasaty, s výhledem na nádherné západy slunce, asi deset minut cesty pěšky na jednu z pláží v malé zátoce v ústí potoka. K moři vedla upravená pěšinka klesající strmě po skalním úbočí až k písečné hrázi oddělující sladkou vodu od slané a tvořící tak na nejspodnějším toku jinak malého potůčku značně dlouhé a místy něco přes dva metry hluboké jezero obrostlé rákosem a orobincem. Sladká voda byla příjemně vyhřátá od slunce a většina turistů si jí nevšímala, a tak byla vhodným místem k potápění i výpravám dál proti proudu.
Na první průzkum jsem se ale vydal jiným směrem. Nejprve jsem se vrátil vzhůru po svahu a zapátral po ještěrkách mezi nízkými keříky hned vedle pěšinky a hned při zpáteční cestě jsem odchytil ještěrku korsickou (Podarcis tiliguerta), první z endemických druhů, vyskytující se na obou ostrovech. Samec byl pestře zbarvený s jasně zeleným hřbetem přecházejícím na ocase až do mechové a modrozelené a řadou velkých modrých skvrnek na bocích. K pořízení fotografií jsem musel ještěrku odnést na pláž a při té příležitosti jsem se vydal prozkoumat také vzdálenější písčiny řídce porostlé máčkou přímořskou a různými travami a malými keříky. Ty byly plné velkých světlých sarančí obou pohlaví včetně nymf, které vyskakovaly z písku na každém kroku po desítkách.
K dalšímu průzkumu se připojil můj bratr s Johanem a Bárou Vavrysovými, jejichž jména může věrný čtenář znát z prvních článků Evarchy. Vydali jsme se nahoru po skále směrem k sedlu s nízkou vegetací, obuti však jen v žabkách, což náš postup značně zkomplikovalo. Cestou nás doprovázely břehule skalní sledující hmyz proletující nad úbočími kopce. Asi v polovině jsme museli téměř zastavit, protože jsme se octli v obklíčení nepříjemně trnitých keřů a jediná cesta ven vedla mezi pryšci dřevnatými (Euphorbia dendroides), statnými keři, které vypadají jako zmenšené stromy bez listí, a z jejichž větviček po ulomení vytéká množství nepříjemně lepkavé bílé tekutiny.
Na vrcholu kopce po zdolání několika holých skal se nám otevřel výhled do údolí řeky i na pláž. Sestoupili jsme do sedla, kde nás čekala mnohem přívětivější a prostupnější vegetace složená z cistů, malých cypřišů a trnitých keřů, které zde však bylo obvykle možné pohodlně překročit. Za celou cestu jsme však neviděli ani jednu ještěrku a před zpáteční cestou nás tak potěšila jenom velká nymfa kudlanky. Několik ještěrek korsických na nás čekalo až při sestupu opět v blízkosti pěšinky. Při sledování jedné samice jsem se dostal až na skalku, na které čekal samec, který se ji ihned vydal přivítat a oba tak společně zapózovali na několik fotografií.
Na vyhřátých svazích přímo úměrně se stráveným časem rostla chuť ponořit se do osvěžující sladké vody v údolí. Husté rákosiny na břehu, nepřístupnost vzdálenějších částí toku a množství mladých cípalů pyskatých dávalo tušit, že by se mohlo podařit chytit nějakou vodní užovku. Na všech výpravách, kde se nedaří chytit hada, se většinou nakonec upínáme na vodní toky, kde můžeme alespoň částečně ukojit naše lovecké vášně. Téměř všude jsou totiž užovky obojkové, podplamaté nebo maurské takovou malou jistotou, když už vše ostatní selže. Kvůli tomu ale také radost z nich není tak velká, skoro jako by ani nešlo o hada. Ale i tak, nebo snad právě proto, patří mezi mé nejoblíbenější hady. A také kvůli tomu, že obývají vodní prostředí, jehož návštěva je zážitkem sama o sobě.
Hloubka a rozsáhlost jezera v ústí potoka přímo vybízela k nazutí ploutví a nasazení brýlí a šnorchlu. Ponořili jsme se a vydali proti proudu. Dno bylo plné úhořů dlouhých od 25 centimetrů do asi půl metru. Mezi nimi proplouvala hejna relativně velkých cípalů, jinak mořských ryb, které ale můžeme často potkat právě v brakické vodě v řekách. Pod vodou jsme se potkali s několika potápějícími se znakoplavkami. Najednou byly jako z jiného světa, když jsem je mohl sledovat a plavat za nimi všude kam se hnuly. Jenom jsem se jako host z druhé strany vodní hladiny musel neustále vyplouvat nadechovat.
Když jsme se vraceli, uviděl Johan mezi kameny hada. Byla to vyhřívající se užovka, ale než jsem připlaval, zmizela v členitém dně mezi kameny nebo rákosím. A tak jsme na odpověď o kterou z užovek šlo museli počkat. Až při druhém ponoru, kdy jsem se do vzdálenější vody vydal kousek napřed, mě překvapila další obyvatelka podvodní části rákosových houštin. Překvapení bylo naštěstí oboustranné. Užovka maurská, která mě uviděla v pro člověka netypické situaci očividně nechápala a zůstala v rozvolněných smyčkách splývat uprostřed vodního sloupce s pohledem upřeným na mě. Případné záběry setkání ve vodním světě by byly jistě hodné hadí show Jeffa Corvina, samotný odchyt byl však mnohem prozaičtější. Chytil jsem užovku v půli těla a nacpal ji do přichystané nádoby, abych ji mohl pěkně v suchu vyfotit.
Přeze všechny krásy sladkovodních ponorů jsem se nakonec vydal i do moře, abych zjistil, že bohatství jinde vídaná zůstanou nepřekonána a zdejší život spadá spíše pod průměr. Kolem skalisek se prohánělo několik pražmanů, kněžíci duhoví, pyskouni. Jen mezi kameny na dně jsem asi dvakrát zahlédl kanice písmenkového a hlaváče, ale jinak i ti cípalové byli menší než v řece. Než jsme se mezi stovkami ježovek vyškrábali na břeh, rozloučili jsme se s mořem pohledem na bratrem nalezenou hadici, která při zalézání pod kámen vypadala jako by někdo zavřel roztomile chytré zvířátko do úplně hloupého těla, které se nechává odevzdaně táhnout jedním z pěti ohebných ramen.
K večeru jsme se zvedli a odešli domů. Naskytl se nám pohled na další působivý západ slunce, který následovalo posezení u vína. Nastartovaný denními úlovky jsem ale dlouho nevydržel a chopiv se baterky, vydal jsem se po schodech k parkovišti a nahlédal pod osvětlení i na zídky. Samozřejmě šlo o další z jistých úlovků a za chvíli jsem měl před sebou prvního gekona Tarentola mauritanica následovaného brzy dalším, který, jak jsem si později všiml, pravidelně každý večer vysedával přímo na kulatém skleněném krytu lampy, kde čekal na svou kořist.
To hlavní ale čekalo za jedním z domů, kde z kopce stékal malý pramínek vody a podmáčel půdu nad opěrnou zdí, kterou jsem se vydal prohlédnout. Noční tvorové na sebe upozornili podivným občasným zašustěním listí, ale trvalo mi chvíli, než jsem je konečně našel. Letní výpravy nebývají na obojživelníky příliš bohaté, především proto, že chybí v nejsušších oblastech a přes léto žijí obvykle velmi skrytě. A má radost byla tím větší, že se jednalo o další endemický druh, rosničku sardinskou Hyla sarda, drobnou, skvrnitou žabku velice podobnou naší, větší rosničce zelené, od které se liší méně výrazným proužkem mezi boky a břichem a právě nenápadnými tmavšími skvrnkami, které jsou na rozdíl od naší rosničky, která si je také umí „namalovat“ na zádech, součástí klidového zbarvení. Rosničky byly velké asi 2,5 cm a byly tak o něco menší než běžné dospělé rosničky sardinské. Šplhaly ve větvích keřů a občas seskočily do podrostu a ono šustění bylo tím, čím se prozradily.
Než jsem odešel spát, vrátil jsem se ještě jednou prozkoumat schody a pod jednou z lamp našel samici nosorožíka kapucínka (Oryctes nasicornis), který byl posledním úlovkem nezvykle úspěšného prvního dne.
Ani další den jsem neodpočíval a vydal se s ostatními na průzkum dalších částí řeky, protože doposud jsme stále nedosáhli konce asi 220 metrů dlouhého jezera. Toho dne byla sladká voda obzvláště pohostinná oproti rozbouřenému moři a větru vystavené pláži. Ponořili jsme se a dopluli až k zákrutu, který malými peřejemi mezi kameny tvořil hranici nádrže. Ta končila hlubokou tůní, ve které opět přebývali úhoři i cípalové. Zúžený zarostlý úsek jsme museli překonat po souši, tedy spíše sešlapáním větví trnitých keřů na břehu, a dostali jsme se do mělké tůňky zarostlé rdesnem a lekníny. Nad vodou poletovala obrovská šídla a ve stínu kroužili na hladině vírníci (Gyrinus) a při sebemenším vyrušení svůj tanec zrychlili tak, že nebylo možné sledovat jejich dráhu ani obrysy a celé hejno splývalo v rozmazanou skvrnu na vířící vodě.
Úseků, které bylo nutné překonat pěšky najednou byla většina. Z „řeky“ se stal nepatrný, ale živě proudící, ani ne metr široký potůček plný kamenů. V peřejkách nebylo po životě ani stopy, jen v občasných tišinách kroužili další vírníci nebo číhaly bruslařky. Další tůň čekala za obrovskými balvany. Byla mimo hlavní tok a napájelo ji nepatrné boční rameno. Přesto byla hluboká asi tři metry a plná ledové vody. Tu jsme však pocítili až poté, co jsme se vyřádili na kamenech, kde jsme ve štěrbině vyplašili odpočívající rosničky sardinské. Na druhém kameni čekaly další dvě, jedna jako ostatní, ale druhá odpovídajícím způsobem vyladěná do hnědošeda, takže na první pohled unikla pozornosti.
U odtoku z tůně jsem se dlouho odhodlával vlézt do studené vody a rozptyloval své soustředění pozorováním šidélek a jejich larev, až se můj zrak zastavil na dalším překvapení - sladkovodní krevetě. Po chvíli jsem jich objevil hned několik na listech rdesna a na řasách a jak se ukázalo, v dalších tůních jich byly přímo stovky. Skok do ledové hlubiny jsem tedy oddálil ještě pár fotografiemi, ale nakonec jsem se odhodlal a ponořil až na dno. Potkal jsem spolu s Johanem několik ryb, staré známé znakoplavky a navíc zlatavé, tmavě skvrnité pulce rosniček, kteří osamoceně a zamyšleně proplouvali kolem ponořených kamenů.
Okolo tůní jsme vyplašili také několik ještěrek, avšak nepodařilo se nám žádnou chytit. Nejspíše se ale jednalo opět o ještěrky korsické. Zatímco ostatní se vrátili na pláž, já s Johanem jsme pokračovali dál a po dalším brodění dospěli do jiné větší tůně, tentokrát hluboké něco málo přes metr, ale dlouhé asi 20 metrů. Johan pokračoval pěšky, ale já jsem se ponořil a doplaval až na konec, kde mě od vynoření odradil divný pulec, který kdesi na okraji zorného pole zmizel pod kamenem. Kromě něj bylo samozřejmě kolem množství krevet a několik pulců rosniček, ale já jsem zapátral mezi kameny a v mělké horní části tůně objevil konečně larvu ocasatého obojživelníka. Ze dvou sardinských rodů pouze jeden má typické vodní larvy, a naštěstí právě ten je zde reprezentován jediným endemickým druhem. Jde o mloka sardinského (Euproctus platycephalus). Vynořil jsem se bez úlovku, protože larva opět rychle zmizela, ale začali jsme pátrat pod kameny po dospělých. Ale naše šance byly mizivé, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Navíc jsem začal po nerozvážném dvouhodinovém lovu zády ke slunci pociťovat nepříjemné pálení, které se do večera změnilo v neustávájící bolest a zbytek dne jsem tak strávil s mokrým hadrem přes ramena a kůží spálenou tak, jak se mi zatím ještě nepodařilo.
Bohužel jsem se musel ještě jednou obléct a snášet na od spálení horké kůži látku, protože jsme se s rybářským prutem vydali do ústí řeky na úhoře. Za domem v podmáčené hlíně jsme nachytali žížaly a jak se ukázalo, úhoři byli velice při chuti a z osmi žížal byly úspěšné čtyři (a zbylé si šikovnější úhoři odnesli bez újmy na zdraví). Z rákosin se přitom neustále ozývalo skřehotání rosniček a občas něco jako skokan. Jiný druh žáby jsem ale po zbytek pobytu v řece nechytil, a tak si snad jen některý ze samců rosniček odkašlával před výstupem.
Další den jsem odpočíval a léčil spálená záda. V plánu byl jen zátah na mloky, a tak jsem jen chvílemi popocházel po pláži a fotil jakési úhledné „trávy“, vyrůstající jako jakési palmičky z nadzemního kmínku (snad mě nebude číst botanik, který by se nad amatérskou termninologií jistě otřepal). Podařilo se mi vyfotit další samici ještěrky a pěkně se vystavující vážku.
Do tůně jsem se vydal, až vysoké kopce vrhly své stíny na řeku a mohl jsem tak bezbolestně pátrat po sladkovodním životě. Tentokrát jsem se vypravil s foťákem, který mi sice zkomplikoval cestu tím, že jsem musel jezero překonat suchou nohou, což vyžadovalo lezení po značně strmých skalách nad hladinou, k tomu ještě zpestřené právě foťákem v jedné a lahví na odchyty v druhé ruce, na druhou stranu mi ale umožnil nafotit to, na co bych ho byl potřeboval předchozí den. Zastihl jsem tak cípala, krevety i různá šídla, šidélka a svlečky jejich larev.
Horké slunce přece jen mělo něco do sebe a než jsem dorazil k tůni s mloky, klepal jsem se zimou tak, že jsem si při nasazování brýlí trhal vlasy na hlavě. Přesto jsem se ve vodě, skryt před nepříjemným vánkem, který mě mokrého tak ochlazoval, ještě trochu ohřál a zvládl se soustředit na pečlivé prohledávání vegetace. Právě za trsem orobince jsem zahlédl prvního mloka. Několikrát se schoval a opět jsem jeho úkryt odhalil, ale nakonec zvítězil. Další čekal hned vedle pod kamenem a tentokrát se nechal navést do odchytové lahve a na souši přemístit do filmovky. Vystavení se chladivému vánku se na mě však značně podepsalo a při druhém ponoru jsem se znatelně klepal. Potopil jsem se v tišině v horní části tůňky a obrátil každý větší kámen. Vyplašil jsem několik pulců, až jsem konečně chytil další mločí larvu. Chvíli jsem ještě vydržel pozorovat krevety, ale brzy byla zima nesnesitelná. Zkusil jsem ještě fotit vírníky, ale s neklidnýma rukama se mi podařilo utopit náhradní baterie a tak jsem spěchal na teplou pláž.
Večer jsem nafotil mločí larvy a odpočíval. Vychutnávali jsme si další západ slunce a pochvalovali si krásy Sardinie nad vínem a Scrabble. Pod světlem posedávala opuštěná samice cvrčivce révového (Oecanthus pellucens) a jistě smutně doufala ve zjevení svého vysněného partnera.
V neděli jsme se vydali na výlet do Alghera, dosud dvojjazyčného města, které zažilo největší slávu po dobytí Katalánci. Kultura, která nás zajímala, byla však o téměř 3000 let starší a budovala kamenné stavby zvané nuraghe po celé Sardinii. Zastavili jsme na nalezišti Palmavera. Během prohlídky jsem samozřejmě sledoval také možný pohyb podél zídek. Brzy se ukázaly první ještěrky a před mým otcem se do úkrytu schoval scink. A ptáci, kteří o sobě dávají vědět na každé expedici nejprve zpěvem a ukáží se až za několik dní, plaché a krásné, jako středomořské víly, se ozvaly z blízkého háje. Zahlédnout hejno vlh se nám ale podařilo až později. Nuraghe po prastaré kultuře znovuosídlily samotářské včely a na stěnách zbudovaly zděné komůrky pro larvy.
Po Algheru jsme se vydali dál na sever a u Stintina odbočili na místní saline, věrnému čtenáři známé jako španělské salinas, tedy nádrže na odpařování mořské vody pro získávání soli. Známá krajina. Jen pobřeží nebylo z písku, ale z vyplavené a vysušené posidonie, ze které však vyrůstaly už známé slanorožce. Po hrázích mezi nádržemi jsem přešel k troskám domů a opět plašil ještěrky na každém kroku. Nejdříve si však zasloužila mou pozornost plachá volavka stříbřitá (Egretta garzetta) a drobný kulík. Pak jsem už začal obracet kameny a hned pod prvním narazil na nezvykle velkého štírka.
Na ještěrky se dostalo až u zbořeniny, zato jsem s nimi strávil výrazně více času. Některé spolupracovaly, jiné už méně, a i když jsem za jednou třikrát dokola obešel dům a prošel obě místnosti v jejích stopách, když se dostatečně vyřádila, vylezla po zdi nahoru a nechala mě mému osudu. Alespoň jsem si všiml kůže štíhlovky žlutozelené (tedy podle kritérií ze začátku článku jediného „plnohodnotného“ hada ostrovů), která povlávala ve větru vysoko na zdi mezi kameny. Vedle domu jsem prohledal velkou betonovou jímku a opět narazil na ještěrku. Jako jinde na saline i toto byla ještěrka italská (Podarcis sicula), velká ještěrka běžná i na italské pevnině a v Chorvatsku. Obracení padlých telegrafních sloupů už nepřineslo až na skupinu smrtníků žádné výsledky, a tak jsem u druhého domu ještě vyfotil další ještěrku a odkvetlý blín černý a vydal se zpět. Ve vrstvě posidonie se mi podařilo nešťastně vyplašit scinka (Chalcides chalcides), po kterém jsem sice dvakrát plácnul, ale vždy mi přeběhl po dlani a pak nenávratně zmizel v suchém listí.
Další den jsem po výletě věnoval odpočinku a nedělal nic, nepátral po ničem a jen tak ležel a popocházel. O jediné vzrušení se toho dne postaral mladý racek, kterého jsem několikrát vyplašil před dvěma dny u tůně a který se dnes beze strachu procházel mezi slunícími se turisty. Dokonce ani večer úhoři nebrali. Návnady se ani nedotkli. Tak jsem se vydal alespoň za hlasem rosničky a objevil asi 3,5 cm velkého skřehotajícího samce, který mě poctil sólem pro nahrávku na telefon. Z rákosin se přece jen asi ozývá zelený skokan, ale jeho nalezení je mimo mé schopnosti.
Má touha po „pořádné“ sladké vodě se naplnila další den, kdy jsme se vydali do vesnice Viddalba, poblíž které leží malá přehradní nádrž. Doufal jsem, že někde narazím na nějakou „žábovitější“ žábu, protože v mých představách byly sardinské sladké vody plné discoglosů. Taky by mě potěšila aspoň užovka obojková, když se neukázal zatím žádný Had. Nádrž byla jako širší řeka, ideální pro rybáře, sice s poněkud strmými břehy, zato rybáři vyšlapané pěšinky dělaly z průzkumu příjemnou procházku. Hned v prvním rákosí jsem vyplašil skokana. Zapomeňme na to, že jsem si celou dobu myslel že zelení skokani jsou tu stejní jako u nás a nevzpomněl si co že jsem se to učil na zkoušku, zapomeňme také na to, že existuje jakýsi kříženes Pelophylax „kl.“ hispanicus, a řekněme, že to, co jsem viděl, byl skokan Bergerův (Pelophylax bergeri). Radoval jsem se tak sice až doma, ale i tak jsem lov považoval za úspěšný. Pokračoval jsem podél břehu a prozkoumával i malý potůček přitékající z pastvin, ale nacházel jsem už jen samé skokany a vážky. Až pod jedním kamenem se zaleskl známý podlouhlý plaz a známým způsobem zmizel ve vegetaci. Další scink. Mé scinkové prokletí zde skončilo, neboť dalšího jsem už ani nezahlédl.
Alespoň po hmyzí stránce výprava dopadla dobře. Objevil jsem několik obrovských svleček vážek a pod kamenem samce krtonožky. Zaskočený byl víc než já, ale než jsem vytáhl foťák, přece jen se mu podařilo najít správný vchod a zachytil jsem tak jen konec jeho zadečku. Ještěrky kolem byly opět Podarcis sicula a opět byly nepolapitelné. A tak mou snahu nakonec odměnily první vlhy, které se vznášely nad kopcem a zpívaly do údolí své jakoby opatrně veselé až unavené písně.
Odpoledne jsme už jen odpočívali, opět sledováni zmateným mladým rackem, a k večeru se naposledy vydali do řeky, tentokrát s výlučně kořistnickými záměry a otci se podařilo vrátit s cípalem pyskatým. Ten završil celý pobyt po gastronomické stránce, neboť jestli mečoun je králem mořských ryb, pak cípal je jako krásná venkovská dívka. A jestliže zabít krále je vítězstvím hodným muže, cítit na rtech krásnou dívku je největším z potěšení. Ano. Nad lahodným masem a vínem jsme tříbili své metafory, zatímco sardinské slunce nad námi zapadalo naposled.
Oproti Sardinii, na kterou jsme měli sedm dnů, nás na Korsice čekaly pouhé dva. A to jsme měli v plánu přistát v Bonifacciu na jihu ostrova, přejet do Ajaccia na západě, přespat v Corte uprostřed a přes Alerii na východě se dostat na sever do Bastie, kde nás čekal trajekt do Piombina na pevnině. V Costa Paradiso jsem ještě při odjezdu prohlížel přejetou štíhlovku žlutozelenou, kterou jsem objevil předchozí večer, a na Korsiku se vypravil plný očekávání, že bude alespoň trochu tak plodná, jako její větší sestra.
Ajaccio. Slavné město na západě, rodiště Napoleona. Přivítalo nás přívětivou atmosférou Francie, něčím zcela odlišným od měst na Sardinii. Do hor jsme se vydali až k večeru a západ slunce nás tak zastihl u odpočívadla u horské řeky. V posledních paprscích jsme se vydali osvěžit do ledově chladné vody a já se vydal proti proudu pátrat po dalších úlovcích. Směrem na západ se otevíral krásný výhled do údolí, na druhé straně zase na koryto řeky a kamenité svahy porostlé lesem. V dravém proudu jsem našel několik klidných tůněk obývaných hladinatkami. Mezi kameny vyrůstaly působivě kvetoucí náprstníky a maličké zvěšince (Cymbalaria). Na chvíli jsem odbočil do lesa, kde jsem pod kamenem vyplašil střevlíka s obrovskou hlavou, ale protože jsem chtěl zastihnout ještě poslední slunící se plazy, přeskákal jsem po kamenech na druhý břeh a vydal se k blízkému prameništi.
Voda vyvěrala ze skály a malý pramínek stékal na zem, kde tvořil několik kaluží zarostlých sítinou a vyplněných spadaným listím. Zaradoval jsem se nad krásnou tůňkou a vydržel hledat cokoli živého, i když zpočátku vypadala snad úplně prázdná. Brzy se ale ukázalo několik chrostíků a konečně jsem vyplašil pod větvičkou ukrytého mloka - skvrnitou larvu s velkou hlavou patřící mloku korsickému (Salamandra corsica). Tentokrát endemita Korsiky, jak ostatně napovídá jméno. Po pořízení několika fotek jsem larvu vrátil do tůňky a spěchal dál, přestože byla určitě plná dalšího života. U mostu, po kterém jsme přijeli, jsem potkal ostatní a vyslechl si zprávy o jakémsi černém gekonovi s malými přísavkami, snad (Euleptes europaea). Pravdu jsme se však už nedozvěděli, zato jsme při pátrání po něm chytili další ještěrku korsickou.
Po západu slunce jsme se už chystali vydat na cestu, a tak jsem ještě skočil do ledové vody a zaplaval si na mstě proti silnému proudu. Po druhém skoku jsem vylezl už s téměř omrzlými prsty a raději se rychle osušil a nastoupil do auta. Horskou silnicí nás vyprovodilo několik zdivočelých prasat, a tak jsme odjížděli s myšlenkou na chutné prosciutto, které se prohání po korsických horách.
Dalším cílem bylo údolí řeky Restonica u města Corte. Dorazili jsme po desáté hodině večer a ke svému překvapení zjistili, že přes noc je na parkovištích zákaz stání, místní se dokonce obtěžovali i s vymýšlením značky pro zákaz spaní na zemi ve spacáku. Vrátili jsme se několik kilometrů zpět a usnuli na odpočívadle po několika doušcích nechutně sladkého korsického piva („pure Corse“, jak jsme se dozvěděli z reklamy).
Ráno jsem se probudil s autem včetně jeho stínu v zádech, sluncem v očích a rozpáleným spacákem. Vyhrabal jsem se z něj a prošel se kus za odpočívadlo, kde se na skalách vyhřívaly desítky, opět korsických, ještěrek. Přímo pod odpočívadlem protékal malý potůček vedený několik metrů pod zemí. Prolezl jsem tedy pod silnicí a opět vyplašil několik krásně zbarvených ještěrčích samců. Malé tůňky byly plné pošvatek, chrostíků a potápníků.
Mnohem působivější bylo údolí Restoniky. Zaparkovali jsme u malého hotelu a se svačinou sešli na velký balvan na břehu. Poobědvali jsme obklopeni chladivou horskou řekou a já jsem se vydal do okolí, zatímco ostatní se osvěžovali. Ve vlastní řece jsem viděl opět jen bruslařky, a tak jsem vyšplhal po strmém břehu na plošinu na skále a chvíli se bavil pronásledováním dalších ještěrek. Na nejvyšším místě jsem ale obrátil fotoaparát vzhůru k romantické krajině lesy porostlých kopců a hluboce zařezaného říčního údolí.
Na druhém břehu řeky mě zaujala kamenitá stráň s několika borovicemi, a tak jsem se vydal pátrat a doufal, že konečně potkám hada. V pestré vegetaci s množstvím hmyzu bych vydržel hodiny, ale znepokojovala mě otevřená brána nedalekého statku. Po chvíli se mé obavy zhmotnily v podobě dvou rozzuřených psů, kteří vyrazili na pastvinu. Naštěstí jsem měl ale velký náskok a seskákal ze skal do bezpečí, takže jsem se nakonec ještě mohl zastavit nad vzorně pózující ještěrkou.
Řeka byla o něco teplejší než předchozí, takže osvěžující plavání v tůni si vyžádalo delší čas, než jsme se konečně vydali na východ do Alerie.
Projížděli jsme nádherně členitou krajinou postupně se otevírající do roviny u pobřeží. Všechno bylo ale stále zelenější než na Sardinii. Cesta byla lemována hustými křovinami, nad kterými vyletovali luňáci a vrány šedivky. Dorazili jsme do starobylé Alerie, někdejšího hlavního města římské Korsiky. Zaparkovali jsme pod historickým centrem a stoupali po silnici nahoru. V zatáčce jsme narazili na přejetou želvu Hermannovu (Testudo hermanni). Zapátrali jsme tedy v okolí po dalších, ale neúspěšně. Ve stínu místního muzea jsme přečkali polední přestávku zaposloucháni do zpěvu křepelek v údolí. Z háje pod námi se chvílemi ozývala flétnová sóla žluvy. A brzy se připojily známé zpěvy vlh. Prošli jsme se na chvíli k archeologickému nalezišti, abychom zjistili otevírací dobu a cestou pozorovali hejna vlh vyletující z údolí nad naše hlavy. Konečně jsme se mohli zadívat na jejich pestrobarevné peří, když probleskávaly na slunci jako zelení ledňáčci.
Zatím jsem se věnoval focení hmyzu, kterého kolem poletovalo velké množství, od dlouhozobek přes obrovské žahalky až po otakárky fenyklové. Kromě nich upoutala exoticky působící květenství paznehtíků (Acanthus mollis). Konečně otevřeli naleziště a mohli jsme se vydat po stopách historie. Podobnost s loňskou lokalitou Vardarski Rid v Makedonii, plnou želv, nás vyhnala do okrajových částí, kde jsme pátrali v trávě. Bohužel ale bezvýsledně. Alespoň ještěrky jsme nacházeli pro změnu italské, takže byly vděčným objektem fotografování. A nakonec se nám podařilo s bratrem odcyhtit velkého gekona zedního, roztomilé zvířátko s obrovskýma očima a sametovými šupinami, které se svými přísavnými lamelami přilepovalo k prstům jako čtyřnohá chobotnice.
U auta na nás na zídkách čekalo ještě několik gekonů a téměř dospělá kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Na želvu jsme už ale nenarazili a tak jsme se cestou zpět rozhodli odbočit z původního směru a zajet k réservoir de Teppe Rosse, nádrži poblíž města, kde jsem si měl vynahradit nedostatek nových úlovků.
Čekalo nás však dlouhé bloudění a asi dvanáctikilometrová zajížďka, než jsme zjistili, že jsme přejeli. Většina vesnic v mapě chyběla, ale naštěstí odbočka doprava byla před Alerií jediná a tak jsme brzy narazili i na směrovky k nádrži. Jak jsme se ale blížili, cesta byla stále méně sjízdná, natož tak značená, a tak jsme se octli mezi několika domy a směřovali kdoví kam, dokud nás nezastavil velký had slunící se uprostřed cesty. Okamžitě jsem vypnul motor a pro jistotu hada vyfotil, kdyby stihl utéct. Opatrně jsem postupoval a s prvním hadovým pohybem vyrazil vpřed a chytil ho v půli těla. Od velké štíhlovky žlutozelené jsem vzápětí očekával citelné kousnutí, jak se ale ukázalo, neměla na nic takového sílu. Krk měla oteklý tak, že jí značně ztěžoval dýchání a byla dezorientovaná, až jsem si skoro myslel, že je čerstvě přejetá. Postrádala však jakékoli vnější zranění. Po delší prohlídce jsem usoudil, že pomoci jí je mimo mé síly, a tak jsem ji alespoň uložil pod keř a zakryl suchým listím. V posmutnělé náladě jsem se vydal do auta. Místní obyvatelka nás naštěstí nasměrovala k nádrži, a tak jsme po překonání rozbité silnice zaparkovali ve stínu borovic.
Čekal jsem další neudržovanou přehradu s neprostupnou vegetací a leklými malými sumci na břehu, jakou byla ta u Viddalby. Rozprostřelo se před námi však jezero jakoby vystřižené z dokumentu o vodních ptácích. Z dáli se ozýval křik racčí kolonie a já jsem se brodil ve vyhřáté, průzračně čisté vodě u kameny zpevněného břehu a na každém kroku vyplašil několik skokanů Bergerových, kteří mizeli ve vodě a vzápětí se vynořovali, aby zhodnotili nebezpečí. Došel jsem až k přítoku, jehož břehy byly čerstvě vybagrovány a voda byla porostlá okřehkem. Z orobince se ozývalo skřehotání skokanů a tůňka jimi byla obsazena v hojném počtu. Mizeli pod vodou v takovém množství, že jsem si jich nestačil všímat a zanechávali břehy prázdné. Klidnou hladinu tak čas od času narušil jen některý z obrovských černých pulců. Zpátky jsem se vrátil za otcem, který popocházel kolem místa, kde se mu pod vegetací ukryl malý rak. Rychlost jeho zpětného chodu zaskočila i mě, a tak jsme jej odchytili až na čtvrtý pokus, kdy jsem zkusil hrábnout do bahna v místě, kde jsem raka tušil.
A opět se ozvala vlha. Seděla na drátě daleko od nás, ale jako by nám za každou cenu chtěla ještě jednou zazpívat. Korsika se rozloučila barevnými skokany a čistou, prosluněnou vodou a za uplynulé dva dny se Sardinii co se týče přírodních krás přinejmenším vyrovnala.
Na poslední tři dny nás přivítalo Toskánsko. Strávili jsme víkend za hradbami Luky a procházeli se po úzkých uličkách pod vysokými věžemi, vystavenými kdysi místními bohatými rodinami.
Rozloučení s italskou přírodou tak přišlo až při výletě do Garfagnany a Apuánských Alp. Na svačinu jsme se zastavili v opuštěné vesničce, kterou postupně skupují cizinci. Mezi kamennými domky jsme procházeli ohromeni krásami údolíčka za slabého deště. Z úkrytu nás pozorovala ještěrka zední, schovat se spěchala i samice roháče, a tak jsme ani my dlouho nezůstali a naposled shlédli do údolí Garfagnany z úpatí jedné z hor. Odjíždíme plni dojmů a jisti si touhou ještě se sem někdy vrátit.
Bohatá Itálie nám ukázala své přírodní krásy především na Sardinii, která však spolu s Korsikou tvoří svébytný geografický celek. Příroda na poloostrově je tak výrazně odlišná jak od té ostrovní, tak od té na zbytku evropské pevniny. S Itálií se tedy neloučíme naposled.
Publikováno 17.07.2008