Chorvatsko
Můj pobyt v Chorvatsku trval zhruba dva týdny v období na přelomu července a srpna roku 2002. Bydleli jsme v kempu ve městečku Lopar na ostrově Rab. Město se rozkládá na poloostrově Lopar. Většinu času jsem trávil v okolí zapadlých pláží nebo v moři, ale nejvíc úspěchů mi přinesly dva dny, během kterých jsem se v mé „pavoukářské“ vestě proháněl po kopcích v místech, kde byl poloostrov napojen na ostrov.
Většinu dnů na ostrově pršelo a bouřky přímo nad Loparem byly tak silné, že nám tekla voda do stanu. I když někdy nepršelo ve dne, většinou přišla bouřka v noci, takže moře bylo často studené celý den.
Blízko místa kde jsme byli ubytovaní se nacházelo několik velkých rovných písčitých pláží plných turistů. Moře tu bylo ještě 50 metrů od břehu hluboké asi po pás. Těmto plážím jsme se úspěšně vyhýbali. Jezdili jsme autem na opačný konec poloostrova. Pobřeží tady bylo rozděleno skalami na malé pláže. Nad skalami rostly různé keře a nízké borovice, mezi nimi byla místa porostlá jen travinami.
Nejvíc času jsem u moře věnoval lovu ryb a chobotnic. Ryby jsem se snažil lovit s mým rybářským prutem, ale to se mi moc nedařilo. Ve chvíli, kdy jsem rybu zaseknul, se mi vlasec většinou přetrhl o skály. Vylovit se mi podařilo jen pyskouna duhového (Symphodus tinca). Utrhl se mi kněžík duhový (Coris julis), kterého se můj otec snažil vytáhnout, ale po několika ranách rukojetí harpuny do hlavy (ne vystřelovací, spíš takový malý trojzubec) se ryba uvolnila z utrženého vlasce obtočeného kolem skály a s námahou odplavala. Našel jsem ji asi po půl hodině už skoro mrtvou a vylovil ji z vody. Další utrženou rybou byl krásný kanic písmenkový (Serranus scriba). Ten byl také vlascem připoután ke skále a když jsem jej při potápění našel, nabodl jsem jej na harpunu. Jeden druh ryby mi při lovu na udici unikal. Byli to hlaváči. Ty jsme se snažili lovit pod vodou s pomocí harpuny. Potápěli jsme se mezi skalami a hledali jejich úkryty. Hlaváči jsou ryby žijící u dna v blízkosti různych děr ve skalách. Mají ploché tělo a plavou velmi málo. V nebezpečí se spoléhají na svůj úkryt a když už jsou donuceni k pohybu ve volné vodě, plavou velmi pomalu a snaží se schovat pod kameny. I přes jejich špatnou schopnost úniku se loví velmi těžko, protože jejich úkryty, které se zdají snadno dostupné, jsou většinou velmi hluboké, takže se do nich harpuna nedostane. Proto jsme museli nabodávat hlaváče ještě před vchodem do nory velmi rychle a přibližovat jsme se mohli jen zezadu. Jinak ryba na dlouhou dobu zmizela. Ulovili jsme hlaváče červenoústé (Gobius cruentatus) a snažili jme se ulovit ještě další, mnohem větší hlaváče (které se mně - amatérovi nepodařilo určit), ale to nám nevyšlo. Nejúspěšnější byly výpravy na chobotnice pobřežní (Octopus vulgaris). Harpunou jsme ulovili několik velkých kusů. Pokoušeli jsme se nalákat je také na usmrcené kraby, abychom je nemuseli složitě vyhledávat mezi skalami, ale po několika neúspěšných pokusech jsme kraby raději snědli sami. Při návratu z lovu jsem ještě ulovil jednu sépii. K přípravě naší mořské hostiny chyběly už jen slávky jedlé (Mytilus edulis), které jsme si vždy hledali sami, ale tady jsme žádné nenašli. Nakonec jsme si je koupili u místního rybáře a ještě jsme se zeptali, jestli jsou všechny námi ulovené ryby jedlé…byly, dokonce nám rybář řekl, že jsme na amatéry dobří lovci.
Nad plážemi se rozkládaly rozsáhlé plochy porostlé keři. Tady se trávou „proháněly“ saranče, na které jsem se snažil chytat ryby a ty hezčí druhy, např. saranče uherské (Acrida hungarica) jsem odchytával a pozoroval v malých teráriích. Na borovicích posedávalo mnoho cikád, hlavně malé druhy (něco jako cikáda viničná). Ty jsem chytal pomocí malé síťky, kterou jsem kdysi koupil v Italském Vieste na tržnici. Větší cikády jsem našel jen mrtvé, jednu jsem síťkou srazil za letu, ale bohužel jsem jí tím utrhl hlavu. Byla to nejspíš cikáda chlumní (Cicadetta montana). Mezi keři jsem zahlédl také prvního hada, který však rychle zmizel v porostu. V té rychlosti jsem si jej ani pořádně neprohlédnul, ale myslím si, že to byla nějaká štíhlovka, protože, jak jsem později zjistil, ty tady byly velmi hojné.
Když jsme se u moře opalovali, prolétávali kolem nás velcí roupci (Asilidae). Byli celí šedohnědí, chlupatí, měřili asi 4 cm a jako správní roupci měli dlouhé a silné nohy. V okolí našeho „opalovacího stanoviště“ lovili hmyz přilákaný hlavně různými sladkými tekutinami, které jsme v žáru slunce popíjeli. Jejich nejčastější kořistí tedy bývaly hlavně včely a vosy. Vždy když roupec nějakou ulovil, posadil se s ní na nějaký kámen nebo jiné vyvýšené místo a začal si na ní pochutnávat.
Celá rodina mi přinášela zprávy o různých „zvířátkách“, někdy taky vzorky, třeba přejetou malou štíhlovku, kterou jsem naložil do formaldehydu (HCHO). Na místo, kde ji našli, jsem se chtěl hned podívat. Při první procházce jsem se sice daleko nedostal, ale i tak byla úspěšná. Šel jsem po úzké pěšince, nad kterou se zvedal prudký svah kamenitého kopce. Po kamenech poskakovaly dost velké skákavky, které se zatím nepodařily určit ani Alspiderovi (na www.volny.cz/alspiders si můžete prohlédnout fotky všech mých chorvatských pavoučích úlovků). Několik jsem jich ulovil, a vydal se dál, kde na mě čekalo největší překvapení. Když jsem sešel z cesty a procházel se po svahu, často jsem zavadil o neobvykle pevná pavoučí vlákna, myslel jsem si ale, že jsou výtvorem nějakého křižáka. Pak ale upoutalo mou pozornost něco, co jsem tady nečekal. Po kameni se opatrně pohyboval velký černý pavouk s kulatým zadečkem s červenými skvrnami - Snovačka Latrodectus (mactans) tredecimguttatus. Docela jedovatý, ale krásný pavouk v Chorvatsku nazývaný „Crna baba“, podobně jako jinde ve světě (černá vdova, Black Widow, schwarze Witwe) kvůli „zvyku“ samiček požírat samečky poté, co splní své jediné životní poslání - oplodní vajíčka. Vlákna snovačky svou pevností výborně sloužila k lovu velkých brouků (chrobáci ap.). Při další procházce jsme se dostali i s našimi známými až na vrchol kopce do borovicového lesíku, kde se i jejich děti nakazily mým zájmem o různé bezobratlé, ale i o hady. Téměř celá Vavrysova rodina (trochu reklamy: výrobce a distributor thermo oblečení; www.vavrys.cz) se spolu se mnou vrhla k jednomu pařezu, který jsme s pomocí klacků a sekery postupně rozštípali a vybírali z něj různé živočichy. Celé to začalo kvůli jednomu krásnému samci nosorožíka (asi Oryctes nasicornis), který lezl po kořenech pařezu. Ve vlhkém rozpadlém dřevě jsme ještě našli několik mrtvých samic i samců. Pak jsem si všiml velkých stínek a mnohonožek. Ty lezly i po větvích stromů. Několik jsem jich našel pod kůrou pařezu, ale brzy jsem uviděl několik pavoučích vajíček spojených jen slabou vrstvou vláken. Hned mě napadlo, že to, co se skrývá v prasklině v kůře, je pavouk, kvůli kterému jsem celé dny převracel kameny - lepovka jižní (Scytodes thoracica). Byla to ona, a na místě, kde jsem ji nečekal. Později jsem u pařezu chytil ještě jednu malou lepovku, tu jsem však pustil, abych mohl chytit větší, ale ta mi utekla. Další lepovku jsem chytil další den na jiném místě. Mezi kusy kůry běhalo mnoho cvrčků, mravenců a v jiném pařezu jsem našel hnízdo nějakého druhu všekazů. Po prohledání pařezu jsem se ještě podíval ke kořenům stromu, který rostl vedle něj, a pod kusem kůry jsem zahlédl malého štíra. Ten se sice rychle schoval, ale s pomocí mých nástrojů jsem ho dostal ven. Podle Tragica, který se o štíry zajímá, je to štír italský (Euscorpius italicus). Po odchycení tohoto štíra jsme se vydali zpět do kempu. Kousek od lesíku na mě ale začal volat malý Johan Vavrys, že vidí hada. Doběhl jsem tam a už jsem viděl jen velký kámen, pod kterým měl had zmizet. S pomocí ostatních členů obou rodin jsme kámen obrátili a ve chvíli, kdy jsem si byl jistý že had není jedovatý, jsem jej rychle chytil do ruky. Okamžitě se mi do ní zakousnul, ale narozdíl od našich užovek hladkých, které ještě začnou ránu trhat pohyby hlavy, se hned pustil a kousnul do jiného místa. Po chvíli jsem jej zavřel do kovového válce na sterilizaci chirurgických nástrojů, který se pro tento účel dá výborně využít. Jednalo se o stejný druh hada, jakého mi přinesl můj otec mrtvého. Podle literatury kterou jsem měl s sebou se mi ho nepodařilo určit a nenašel jsem jej ani v knize, která měla obsahovat všechny evropské druhy (jak jsem si již dříve ověřil i v jiných knihách ze stejné edice, některé údaje z nich se nedají brát vážně). Chycenou štíhlovku i s její přejetou malou „kolegyní“ jsem určil až doma. Byly to štíhlovky balkánské (Coluber gemonensis). Mrtvou štíhlovku jsem naložil do formaldehydu (HCHO). Měřila něco přes 20cm. Velká byla dlouhá 75cm. Zadní část těla tohoto hada je jednobarevná, šedohnědá, přední část šedohnědá s černými skvrnkami. Tato štíhlovka byla mým prvním, ale také posledním hadem chyceným na tomto ostrově. Dalšího hada jsem našel už mrtvého. Byla to hlavatka (skvrnovka) kočičí (Telescopus fallax) a vypadala, jako by ji ubil nějaký člověk.
Při další procházce na kopec jsem šel doprovázen jen Johanem Vavrysem, který se začal o „hmyzáky“ aktivně zajímat. Když jsme stoupali po svahu nahoru, počasí se mi zdálo podezřelé. Nahoře už foukal vítr a bylo šero, takže jsme si museli pospíšit. K pařezu jsme už nešli. Sbírali jsme mnohonožky a hledali lepovky. Pod jedním kamenem jsem zase uviděl štíra, tentokrát dost velkého. Začal jsem obracet i další kameny, až jsem narazil na dalšího štíra a poblíž něj ještě na jednu mrtvou samici. Tu jsem uložil do skleněné lahvičky s formaldehydem. Protože se blížila bouřka, museli jsme se rychle vrátit. V polovině cesty jsme už viděli stěnu z dešťových kapek, které se valily od moře směrem k nám. Zrychlili jsme a do kempu jsme dorazili pět minut před bouřkou.
Při hledání lepovek pod kameny okolo pláží (když jsem ještě nevěděl, že se ukrývají na vlhčích místech pod kůrou) jsem narazil na velké množství druhů pavouků. Nejčastěji jsem viděl poskakující skákavky, často rod Heliophanus a Evarcha a mnoho malých druhů. Pod kameny jsem většinou narazil na skálovky, hlavně rod Zelotes. V našem stanu jsem odchytil velkou segestru Segestria bavarica a našel jsem velkého samce křižáka, který rozmístěním nohou v klidu - na každé straně dvě přední a dvě zadní nohy blízko sebe, takže všech osm tvořilo jakoby písmeno X - připomínal nějaký druh rodu Argiope. Řekl jsem si, že do mého odjezdu na své malé síti počká, ale za dva dny se asi vydal hledat samice. Stále jsem se snažil chytit nějakou ještěrku, ale jihoevropské druhy jsou pěkně rychlé. Nakonec jsem jednu chytil za jednoho deštivého dne, když se ukrývala v záhybu látky za stanem. Ještěrky italské (Podarcis sicula) pobíhaly všude. V kempu, ve městě, okolo pláží i na malých ostrůvcích okolo poloostrova. Jsou to snad nejžravější ještěrky, jaké jsem viděl. Při svém pobíhání po zemi žraly všechno co se hýbalo. V noci, když jsme se bavili hraním hry Scrabble, se ke světlu před stanem slétali rusci a cvrčivci révoví. Ti hlasitě cvrkali vždy v noci, pokud nepršelo. Několik z nich jsem odchytil, ale vždy po pár dnech, přesto že přijímali potravu, uhynuli.
NeX, který byl také v chorvatsku, ale mnohem jižněji, se chytání hmyzu a hadů tak moc nevěnoval, ale i tak viděl hodně zajímavých živočichů. Při mých procházkách křovinami jsem chytil mnoho zajímavých druhů pavouků a hmyzu, ale neviděl jsem ani jednu kudlanku. NeX zase neviděl skoro nic jiného. Po trávě lezlo velké množství nymf kudlanky nábožné (Mantis religiosa), dospělou samici našel NeX jen jednu. Také na hady měl větší štěstí. Na kopci v místech kde bydlel před ním prchali hadi vždy, když tudy procházel. Na kamenné zídce narazil na nejkrásnější evropskou štíhlovku - Coluber najadum. Když ji chtěl chytit, zalezla mezi kameny a NeXovi se ji nepodařilo vytáhnout.
I přes „nedostatek“ hadů byl pobyt v Loparu po zoologické stránce velmi zajímavý, ale myslím, že se příště vydáme někam víc na jih, někam, kde neprší každý druhý den.
Publikováno 01.01.2003