Emys orbicularis

čeleď Emydidae

rod Emys

Sladkovodní želva s relativně vypouklým a hladkým karapaxem, dorůstajicí do 25 centimetrů. Zbarvení je černé s drobnými žlutými skvrnkami, které zdobí i hlavu a krk.

Od želv rodu Mauremys se liší kromě zmíněného zbarvení také povrchem krunýře, který je u dospělých jedinců hladký bez středového kýlu. Anální (poslední) štítky plastronu mají delší mediální hranu než štítky předcházející, u želvy kaspické, maurské i tmavobřiché je tomu naopak.

Samci se od samic liší lehce konvexním plastronem zlepšujícím stabilitu při kopulaci a zbarvením oka, které je u samců oranžové, zatímco u samic žluté.

Vyskytuje se téměř v celé pevninské Evropě, na severu zasahuje až do Dánska a na východě na Ukrajinu a do jižního Ruska kolem Kaspického moře. Vyskytuje se též na velkých středomořských ostrovech. Na většině míst Německa a v Dánsku byla introdukována.

Želva bahenní je jedinou naší původní želvou. Její populace dnes však přežívá jen na jižní Moravě. Známou lokalitou je Lednicko-Valtický areál. V Evropě jsou původní druhy želv ohroženy introdukovanou severoamerickou želvou nádhernou, která lépe snáší poškození životního prostředí a v oblastech, kde je schopná se rozmnožovat, agresivně vytlačuje původní populace.

Želva bahenní vyhledává stojaté nebo pomalu tekoucí vody, tedy jezera, přehrady a rybníky, nalezneme ji i v mírně brakických vodách v ústí řek. Netoleruje však letní vysychání. Vyžaduje hustou pobřežní vegetaci poskytující dostatek úkrytů. Ráda se ovšem také sluní a dává tak vhodnou příležitost k pozorování i více jedinců najednou. Je však značně plachá a při vyrušení bleskurychle mizí pod hladinou.

Potrava je rozmanitá, želvy však preferují živočišnou před rostlinnou. Kořistí se stávají různí bezobratlí, ale i pulci a méně pohyblivé, nejčastěji nemocné nebo zraněné rybky.

K rozmnožování dochází na jaře a samice kladou okolo deseti vajec na břeh. Dožívá se až 80 let.¹⁾