Abychom mohli doma chovat něco zajímavého, nemusíme chodit po teraristických burzách a utrácet peníze za různé tropické živočichy. Stačí se jen projít po louce. I v našich podmínkách můžeme chytit mnoho druhů pavouků, sarančí, hadů, ještěrek a žab. Mnozí z těchto živočichů jsou chránění a jejich odchyt je zakázán. Přesto se vám pokusím popsat základní podmínky pro jejich krátkodobý chov, protože pokud by se některý z mladých, začínajících přírodovědců rozhodl pozorovat tyto živočichy doma jako před pár lety já, měl by o ně pečovat tak, aby byli schopni po vypuštění zpět do přírody normálně žít.
Užovka obojková je u nás velmi hojná. Můžeme ji nalézt u většiny vodních ploch. Dorůstá i více než 1m délky. Většinou je zbarvená tmavě modře nebo hnědě, často s menšími tmavšími skvrnkami. Od ostatních hadů ji poznáme velmi snadno především podle dvou světlých skvrn za hlavou. Mají většinou bílou až žlutou barvu a jsou zezadu černě ohraničeny. U jednotlivých hadů jsou různě výrazné, někdy mohou dokonce téměř chybět. Kromě běžně zbarvených jedinců je možné nalézt zvlášť pěkné hady, u kterých převládá například oranžová barva ve zbarvení očí, skvrn za hlavou i břicha.
Užovky rodu Natrix se v nebezpečí brání páchnoucími výměšky z kloaky. Pokud se jim podaří obtočit ocas kolem vaší ruky a „označkovat“ ji, zápachu se dlouho nezbavíte. Někdy také předstírají smrt, s tímto způsobem obrany jsem se však zatím setkal pouze jednou.
K pozorování se hodí středně velké kusy, asi tak od 40 do 70 cm, protože už jsou poměrně velké, ale aktivnější než metrové kusy. Na člověka si tento druh hada zvyká snadno, pokud se chovatel nenechá odradit zápachem, kterým se had zpočátku brání. Když už si zvykne, nechá se bez problémů vzít do ruky. Čím je had větší, tím kratší dobu trvá jeho „ochočení“. V knize „Encyklopedie naší přírody“ od Miloše Anděry, ve které jsem při psaní tohoto textu náhodou narazil na zmínku právě o tomto druhu, je napsáno, že „v obraně dokáže bolestivě kousnout“. Potenciální „lovce hadů“ však mohu ujistit že se mi nic takového za posledních pět let nestalo. A to už jsem jich chytil hodně.
Terárium pro středně velkou užovku doporučuji velké asi 60 x 50 x 40 cm. Jako podklad je vhodná běžná hlína. Úkryt pro hada může být vytvořen z několika kamenů nebo kořene. Nutná je velká nádoba na vodu nebo malé „jezírko“, ve kterém had tráví hodně času. Žárovku na vyhřívání (40 W, jedna 20 W velké terárium dostatečně nevyhřeje) umístěte nad plochý kámen nebo nad vodu. Podle mých zkušeností se užovky obojkové vyhřívají raději právě ve vodě.
Nejčastější potravou užovky obojkové v přírodě jsou žáby. Bohužel, s jejich odchytem je to stejné jako s hady - jsou chráněné. Když už jste ale chytili a chováte užovku, jistě pro vás nebude problém chytit taky nějakou tu žábu (je možné, že skokan hnědý chráněný není, ale nevím to jistě). Jinak je možné naučit užovku žrát ryby. Některé loví ryby bez problémů přímo z vodní nádržky, ale některé také rybí maso odmítají. Svou kořist had polyká živou.
Nakonec má zkušenost z chovem jedné větší užovky. Chytil jsem ji u rybníka, měřila 107 cm a vážila 600 g. Nejdříve se bránila, ale po několika dnech doma si na mě zvykla a nechala se kdykoli bez odporu vzít do ruky. Jednou jsem ji s sebou vzal do školy jako ukázku k referátu o hadech ČR. Byla to akce domluvená ještě s NeXem z další třídy. Kvůli referátu mě dokonce tehdejší ředitelka uvolnila z jedné hodiny, abych mohl jít s NeXem do jeho třídy, která měla právě přírodopis. On předtím svou část referátu přednesl v naší hodině. Spolužáci měli možnost dotknout se hada, mnozí poprvé v životě. K tomuto účelu se rozhodně nehodila NeXova kousavá užovka hladká, takže jsem obešel třídu s mojí „natrixkou“. Referát sklidil velký úspěch (i ředitelka nás pochválila). Když jsme čekali, až začne přírodopis v NeXově třídě, nechal jsem užovku prohlédnout si učebnu…pak jsem ji pět minut přemlouval aby vylezla z mezery mezi skříněmi. I přes tento malý problém jsem užovku o pár týdnů později vzal s sebou na školní sportovní den. Někteří spolužáci se přímo účastnili, já se zbytkem třídy a učitelkou jsem šel lesem na kopec, kde se měly všechny třídy setkat a sejít z kopce na sportovní stadion. Nahoře jsme zasedli ke svačině. Kolem mě se seběhli spolužáci a začali obtěžovat mě i užovku. Přelezl jsem tedy ohradu na pastvinu za mými zády a dal hada na zem. Položil jsem na ni rozevřenou dlaň a počkal jsem až se natrixka stočila. Když se úplně uklidnila, vrátil jsem se zpět a v klidu posvačil. Užovka klidně odpočívala a když jsem si pro ni po deseti minutách přišel, vzal jsem ji a pokračovali jsme v cestě. Když jsem na konci léta užovku musel pustit zpět do přírody, těžko jsem se s ní loučil. Tak přátelského hada už jsem od té doby nechytil.
Tento had je dalším, u nás poměrně hojným druhem hada. Nalezneme ji na suchých vyhřátých loukách. Užovky hladké bývají zbarveny v odstínech šedé a hnědé barvy. Celkové zbarvení pak má být znakem odlišujícím od sebe jednotlivá pohlaví. Dosud jsem však nezjistil, jestli jsou dohněda zbarvení samci nebo naopak. Anální štítek tohoto hada může být nepárový, čímž se může podobat zmiji. Podobnost se zmijí je i tak značná. Na těle užovky je tmavá kresba složená z nepravidelně uspořádaných skvrn, které mohou připomínat klikatou čáru zmije. Také délkou do 80 cm se užovka hladká dostává k délce velké zmije.
Užovka hladká se narozdíl od předchozího druhu brání především kousáním. Navíc po kousnutí pevně stisknutými čelistmi začne pohybovat ze strany na stranu a ránu trhat. Celková reakce v ohrožení připomíná zmiji. Pokud nemá kam uprchnout, stočí se a stáhne hlavu dozadu. Lebeční kosti rozšíří tak, že hlava dostává trojúhelníkovitý tvar. Pokud útočník neustoupí, had kousne. Při chycení do ruky občas použije stejnou obranu jako užovka obojková - výměšky z kloaky. Narozdíl od užovek rodu Natrix je to však slabý, těžko postřehnutelný zápach, navíc snadno odstranitelný.
K chovu jsou vhodní dospělí, plně vzrostlí jedinci. Lépe se pro ně shání potrava a jejich aktivita je stejná jako aktivita menších jedinců. Tyto užovky se pohybují málo a pomalu, narozdíl od natrixek, které jsou rychlejší než ostatní naši hadi. Na člověka si zvykají hůře, trvá dlouho než přestanou kousat. Záleží spíše na „osobnosti“ hada než na jeho stáří a velikosti.
Vzhledem k nízké aktivitě tohoto hada stačí menší terárium než pro vodní užovky Natrix. Také může být sušší a na vodu stačí jen malá nádobka (například víčko od 3l nádoby na vodu). Jako podklad můžeme použít směs hlíny a písku, úkryt poskládáme z několika kamenů. Žárovku umístíme nad plochý kámen.
Zajištění potravy pro velkou užovku hladkou je mnohem jednodušší než pro Natrix. I když v přírodě se živí chráněnými plazy, jako jsou ještěrky, slepýši a výjimečně i zmije, v zajetí si bez problémů zvykne na náhražky z řad savců a ptáků. Vhodná jsou myší holátka a čerstvě vylíhlá mláďata malých druhů ptáků. Do své kořisti se užovka nejprve zakousne a pak ji pevně obtočí svým tělem a udusí. Polyká ji hlavou napřed, narozdíl od užovky obojkové, které je to vcelku jedno. Největší potíže má had se zabitím slepýše, který je dlouhý a hlavně silný a dlouho se brání.
Další druhy hadů u nás nejsou tak hojné, a proto se jim nebudu moc věnovat. Je to zmije obecná (Vipera berus), která je naším nejjedovatějším živočichem (život zdravého člověka však neohrozí), užovka podplamatá (Natrix tessellata), která je ještě více na vodu vázanou sestrou užovky obojkové, a velmi vzácná užovka stromová (Elaphe longissima) dorůstající do délky přes 1,5 m.
Ještěrka obecná je naší nejhojnější ještěrkou. Ostatní druhy jsou většinou vzácnější, takže se o většině z nich nebudu podrobněji zmiňovat. Zbarvení samic je hnědé, na bocích i na zádech se skvrnami. Samci mají boky zelené, hřbetní stranu zbarvenou stejně jako samice. Najdou se i jedinci s jednobarevně oranžovými zády. Dorůstá do 20 cm.
Často se brání kousáním nebo odvržením ocasu. K chovu můžeme použít terárium zařízené podobně jako pro užovku hladkou. Nejlépe dostupnou potravou jsou asi cvrčci a chycené saranče.
Tato ještěrka je dalším poměrně hojným druhem. Nalézt ji můžete hlavně na horách, já jsem se s ní setkal na Šumavě, Českomoravské vrchovině a v Beskydech. Je mnohem menší než předchozí druh, je hnědě zbarvená a má oranžové, žluté nebo šedé břicho. Ocas je dvakrát delší než tělo.
Na bližší informace si budete muset počkat, dokud o tomto druhu nenapíše Tragicus článek.
Rosnička je podle mě nejkrásnější a nejzajímavější obojživelník žijící u nás. Můžeme ji nalézt hlavně na keřích u břehů rybníků. Zbarvení je většinou zelené a může se měnit v závislosti na okolí.
Terárium by mělo být vysoké, vlhké a s dostatkem větví a rostlin. Jako potravu můžeme použít cvrčky a mouchy.
Zápředníci jsou poměrně hojní pavouci. Najdeme je v lesích i v otevřených krajinách. Nejčastěji se můžeme setkat se zápředníkem rákosním (Clubiona phragmitis), který se prozradí typickými „hnízdy“ z přeloženého listu rákosu. Jsou to pavouci s protáhlým tělem pokrytým jemnými světlehnědými chloupky. Samci mívají chelicery tmavě zbarvené.
Nejlepší je odchytávat dospělé pavouky pomocí krabiček od filmu nebo podobných nádob. Zápředník dokáže prokousnout kůži člověka, ale s jeho kousnutím nemám zkušenosti. Pravděpodobně nebude nijak extrémně bolestivé. Pouze zápředník Cheiracanthium punctorium je na naše podmínky trochu jedovatější. I následky po jeho kousnutí však odezní nejdéle do 24 hodin. Tento druh zápředníka byl u nás nalezen pouze několikrát a ani další druhy rodu Cheiracanthium nejsou tak hojné jako rod Clubiona.
Pokud chcete sledovat způsob života těchto pavouků, musíte si počkat do nočních hodin, protože přes den jsou většinou ukryti ve svých pavučinových komůrkách. V noci se vydávají na lov. Nezapomenu na jednu letní noc, kdy jsem se procházel lesem a všude kolem mně se na vláknech opatrně spouštěly ze stromů desítky zápředníků. Při pohybu zápředníci opatrně natahují nohy dopředu a ohmatají každý kousek terénu. Vždy když je sleduji, připadají mi hodně inteligentní.
Své zápředníky můžete umístit do jakkoli malého terária, stačí i sklenice od kojenecké výživy. Čím větší prostor jim nabídnete, tím lépe je však budete moci pozorovat. Já je většinou vypustím do většího terária s jinými živočichy. Úkryty si nejčastěji pavouci vybudují mezi listy rostlin, na lovu se však raději pohybují po skle.
Potravou zápředníků jsou různé malé druhy hmyzu, ale v teráriu jsem pozoroval jednoho pavouka, který se krmil lisovaným krmením pro rybičky.
Tento rod slíďáků není rozhodně tak hojný jako například rod Pardosa, ale na vhodných vlhkých lokalitách těchto pavouků nalézt poměrně hodně. Z hojnějších slíďáků jsou právě druhy tohoto rodu největší. Do 3 cm velcí slíďáci rodu Lycosa jsou vzácní. „Trochosy“ dorůstají něco přes 1 cm. Jsou většinou tmavohnědě zbarvení a přes celou hlavohruď a polovinu zadečku se jim táhne světlejší pruh, který je uprostřed hlavohrudi rozšířený a leží v něm ještě dvě tmavší skvrnky. Nohy jsou oproti běžnějším druhům silnější a méně ochlupené.
Dospělé kusy možná dokáží prokousnout kůži, ale ještě jsem se s tím nikdy nesetkal. Pro pozorování je nejvhodnější odchytit samici, protože se v teráriu zdržuje v jednom úkrytu a normálně přijímá potravu. Jako úkryt jim většinou slouží pouze prohlubeň zakrytá listem. Svůj příbytek si samice upraví podle svých potřeb. V úkrytu čeká na kořist. Pokud kolem projde vhodně velký hmyz, pavouk se zezadu opatrně přiblíží a když už se jí dotýká předníma nohama, zaútočí. Pokud se samice chystá vytvořit zámotek s vajíčky, „zazdí“ se v malé podzemní komůrce a nevyleze dokud nejsou mláďata samostatná.
Pro jednu samici slíďáka rodu Trochosa stačí nádoba o ploše dna jakou má čtyřlitrová zavařovací sklenice. Jako podklad použijeme hlínu nebo rašelinu, doprostřed zasadíme rostlinu s listy sahajícími k zemi tak, aby ji pavouk mohl využít jako úkryt. Pokud má nádoba čisté hladké stěny, nemusíme ji zabezpečovat proti úniku pavouka, protože trochosy po takovém povrchu nevylezou.
Jako krmivo se mi osvědčily saranče velikosti pavouka. Pozoroval jsem však také dva pavouky, kterým zachutnala vajíčka slimáků.
Rody Evarcha a Salticus jsou asi nejhojnější z našich skákavek. Evarchy můžeme nalézt na mnoha různých typech lokalit. Zpočátku je jejich vyhledávání obtížné, ale pokud získáte určitou praxi, rozeznáte je už zdálky podle jejich typického způsobu pohybu. Většinou jsou zbarveny jednobarevně hnědě nebo černě, samice mnoha druhů jsou často lépe maskovány různými skvrnkami a pruhy v odstínech hnědé. U většiny druhů jsou výrazné bílé proužky na přední části hlavohrudi. Samci mají rozšířené přední nohy kvůli přilákání samice. Pokud na samici narazí, mávají nohama ve vzduchu podobně jako slíďáci r. Pardosa makadly. Skákavky rodu Salticus jsou bíle a černě pruhované a mají protáhlejší zadeček než evarchy. Samci se od samic odlišují výrazně protaženými chelicerami.
Pokud se skákavku snažíme chytit, většinou spadne na zem do vegetace, kde se obtížněji hledá. Pro pozorování v teráriu je vhodné chytit několik větších kusů. Snáší se poměrně dobře, pouze velcí jedinci občas napadnou výrazně menší skákavky. V noci se druhy rodu Salticus ukrývají ve stočených listech a podobných úkrytech, evarchy se ke spánku volně zavěsí na vlákno. Hmyz loví tak, že se opatrně přiblíží a na svou oběť skočí. Loví i větší živočichy než jsou samy. Mají výborný zrak a kořist dokáží rozeznat na poměrně velkou vzdálenost i když se nepohybuje. Skákavky většinou chovám v teráriu s jinými živočichy.
Pro pozorování jsou nejvhodnější především druhy čeledi Arcididae. Dorůstají většinou do 2-3 cm. Živí se různými druhy trav. Samci většiny druhů poměrně hlasitě stridulují třením zadních nohou o křídla. Chované kusy umístěte například do čtyřlitrové zavařovací sklenice. Krmte je čerstvou trávou a denně roste stěny nádoby. Některým druhům se lépe daří, je-li terárium vyhříváno žárovkou.
Kobylky jsou většinou dravé, není vhodné je chovat ve větších skupinách, i když většina druhů loví jen malé bezobratlé. Z řádu Ensifera jsou k chovu nejvhodnější cvrčci, kterým jako potrava stačí rostliny a suché pečivo.
Kudlanky najdeme na vhodných místech na jižní Moravě. Jsou zbarveny většinou zeleně, ale některé mohou být i hnědé. Dorůstají do 5 cm. Podrobnější popis naleznete v sekci „Polyneoptera/Kudlanky“.
Při chůzi po vhodných místech se kudlanky většinou prozradí tím, že se snaží vyšplhat na vrcholky trav a uletět. To však umí jen samci. Odcycené kudlanky mohou na obranu použít přeměněné přední končetiny, ale jejich sevření není nijak bolestivé.
K chovu se hodí větší, téměř dospělí jedinci. Musíme je chovat odděleně, protože kudlanky jsou velmi dravé. Dospělci se od sebe dají dobře odlišit - samice jsou větší, samci jsou hubení a mají delší křídla. Samice jsou mnohem žravější. Pokud chceme kudlanky rozmnožit, je nutné samici překrmit dřív, než k ní vpustíme samce.
Každou kudlanku je nutné umístit samostatně do zavařovací sklenice vysoké jako trojnásobek délky kudlanky. Většinu času tráví kudlanky zavěšené na vhodné větvi.
Vhodným krmením jsou cvrčci a saranče. Kudlanky je uchopí do předních nohou a ukousnou jim hlavu. Pak je pomocí svých silných kusadel zbaví nohou a křídel a zbytek sní.