Polyneoptera

Do skupiny Polyneoptera patří zajímavé řády hmyzu, které se od sebe navzájem velmi liší, ale mají společné některé základní znaky. Všichni zástupci mají první pár křídel tužší, přeměněný v krytky (tegminae). Ústní ústrojí je kousací, na konci zadečku bývají štěty (zvlášť výrazné u škvorů). Na každé noze je pět chodidlových článků. Proměna hmyzu z této skupiny je nedokonalá - z vajíčka se líhne nymfa podobná dospělci, od kterého ji odlišuje pouze velikost a nevyvinutá křídla a pohlavní orgány.

V této skupině najdeme mnoho odlišně vypadajících druhů, kteří také žijí dosti odlišným způsobem. Někteří se živí živočišnou, jiní rostlinnou potravou, jedni žijí samotářsky, druzí ve skupinách.

První čeleď, švábi (Blattodea), je známá mnoha druhy žijícími jako škůdci v domácnostech. Patří sem však i mnoho „neškodných“ druhů živících se například ovocem nebo odumřelými listy. Většina zástupců spotřebovává různé odumřelé zbytky organismů a části rostlin. Výjimečně loví živé živočichy.

Oproti všežravým švábům jsou kudlanky (Mantodea) velmi dravý hmyz. Na kořist číhají a loví ji pomocí prvního páru končetin. Živí se pouze živou potravou a spotřebují jí velké množství.

Další převážně dravou skupinou jsou kobylky (Ensifera). Tato skupina je známá především díky stridulujícím samcům, které můžeme nejlépe slyšet za teplých nocí u středozemního moře. Kromě živé potravy se kobylky živí i rostlinami a mrtvým hmyzem.

Vzhledem se kobylkám podobají saranče (Caelifera), ty se však živí převážně rostlinnou potravou, méně často mrtvým hmyzem. Samci, stejně jako samci kobylek, hlasitě stridulují.

Dalším důležitým řádem jsou strašilky (Phasmatodea), které jsou často chovány jako terarijní zvířata. 6iví se rostlinnou potravou, v našich podmínkách bývají krmeny listím ostružiníku, dubu nebo břečťanu.

Významný je také řád sociálně žijících všekazů (Isoptera), kteří mohou stavět velká hnízda. Společenství všekazů je složeno z několika kast. Přestože se jedná o hmyz zajímavý, nebudu se o něm dále podrobněji zmiňovat.

Následující dva řády jsou poměrně nevýznamné. Jsou to škvoři (Dermaptera), žijící většinou skrytě, a snovatky (Embioptera), zajímavé výskytem snovacích žláz na chodidlech prvního páru nohou.

O prvních čtyřech řádech si zde můžete přečíst podrobnější informace, o strašilkách naleznete mnoho informací ne jiných stránkách (např. www.harpagon.cz/strasilky). O dalších dvou řádech bohužel moc nebo téměř nic nevím, takže pokud se o nich chcete něco dozvědět, musíte si informace vyhledat sami.

Na území ČR žije 10 druhů švábů v šesti rodech, z toho je šest druhů synantropních, většinou introdukovaných z teplejších oblastí.

Švábi se přizpůsobili téměř všem podmínkám, se kterými se v přírodě i v lidských sídlech mohou setkat. Některé druhy žijí v půdě, ve dřevě, jiné ve větvích stromů nebo mezi stébly trav. Několik druhů je dokonce schopno trávit značnou část života ve vodě.

Hlava švábů je kryta plochým hrudním štítem, čelisti směřují mírně dozadu. Většina načich druhů má křídla plně vyvinuta, ale najdou se i druhy s křídly zkrácenými nebo zcela zakrnělými (např. pouštní a dřevní druhy). Samice uchovávají vajíčka v oothékách podobně jako kudlanky, ale ne vždy je odkládají. Některé druhy mohou oothéku zadržet v těle, kde jsou vajíčka i částečně vyživována, a po určité době „porodí“ už vyvinutá mláďata.

Mnoho druhů vydává hlavně na obranu různé zvuky, které vznikají například prudkým vypuštěním vzduchu z trachejí (Blaberus giganteus) nebo pomocí křídel (Nauphoeta cinerea).

Páření švábů předchází narozdíl od kudlanek a podobných skupin poměrně složité námluvy. Samci se samic nejdříve dotýkají tykadly. Pak okolo nich pobíhají a zvedají křídla. Pod nimi leží žlázy, jejichž výměšek přiláká samici na samcova záda. Poté již dojde ke spojení obou jedinců, při kterém jsou k sobě otočeni zadečky podobně jako ploštice (např. ruměnice). Občas dochází k pokusům o páření i mezi dvěma samci, spíše však samec vyleze konkurentovi na záda, kde ho kousne do vývodu žláz pod křídly aby jej zahnal a měl více času na spáření s jeho samicí.

Hospodářsky nejvýznamnějšími druhy švábů jsou samozřejmě, jako u většiny jiných skupin živočichů, druhy škodlivé. Na našem území jsou to introdukované druhy rodu Periplaneta, šváb obecný (Blatta orientalis), rus domácí (Blatella germanica) a Supella longipalpa. Většina z nich se spíše než v domácnostech vyskytuje v různých skladištích, jídelnách a kuchyních, špatně udržovaných hotelích a ubytovnách, ale i v nemocnicích a podobných zařízeních. V těchto objektech vyhledávají teplá a vlhká místa s dostatkem úkrytů. Za potravu jim poslouží zbytky jídel, jiných živočichů a alespoň částečně stravitelných materiálů (třeba papír).

V naší přírodě si švábů většinou nevšimneme. Žijí často ukryti v lesní hrabance nebo v trávě. Tropické druhy jsou mnohem větší a nápadnější. Největší druhy dorůstají kolem 10 cm. Mnoho druhů umí velmi dobře létat (rody Periplaneta, Blaberus) ale většinou se spokojí s pohybem po zemi. Mezi vynikající letce kteří své schopnosti hojně využívají patří i naši rusci (r. Ectobius) a z tropických švábů například druhy rodu Panchlora, které se tímto způsobem pohybují velmi často i v omezeném prostoru insektária.

O druzích které nežijí na našem území se dočtete v sekci „Teraristika“.

Rusci patří do čeledi Ectobiidae a jsou asi nejhojnější původní čeledí švábů na našem území. Dorůstají do velikosti kolem 1 cm. Samci mají delší křídla, která jim umožňují poměrně dobře létat, i když nedosahují stejných kvalit jako například tropický šváb zelený (Panchlora nivea). Křídla samic jsou zakrnělá.

Zbarvení rusců je tmavé, celkovým vzhledem připomínají rusa domácího. Křídla přesahují zadeček více než u jiných létajících švábů. Nohy jsou silně otrněné.

Druhy tohoto rodu obývají hlavně listnaté lesy, ze kterých mohou vylétávat i do okolních luk. Samice a nymfy se zdržují převážně v opadance.

Rusec laponský (Ectobius laponicus) je nejseverněji se vyskytujícím švábem.

Druhy šváb americký (Periplaneta americana) a šváb australský (P. australasiae) pocházejí z Asie, ale brzy se rozšířily po celém světě včetně České republiky. Většina lidí si typického švába představuje právě jako některého z těchto dvou druhů.

Oba druhy jsou zbarveny hnědě až hnědočerveně se světlejšími místy na krytkách a štítu. Dorůstají do velikosti 4 cm. Samci jsou schopni letu, ale raději se drží na zemi. P. americana je držitelem hmyzího rekordu v rychlosti pohybu po zemi. Běžící šváb který se pohybuje po zadních párech nohou a částečně si pomáhá křídly může dosáhnout rychlosti 1 m/s.

Švábi tohoto rodu se vyznačují vysokou odolností proti různým chemickým látkám. Na různé insekticidní přípravky si rychle vytvoří odolnost. Proto je jejich hubení velmi složité a finančně nákladné. V našich podmínkách tyto druhy nezamořují domácnosti, ale například ve spojených státech představují velký problém.

Potravu těchto švábů tvoří různé organické zbytky, potraviny a občas i ostatní organismy včetně mladých švábů (u jiných druhů je kanibalismus vzácný). Oothéky s vajíčky odkládají na jakákoli alespoň částečně krytá místa.

Samice těchto synantropních škůdců jsou bezkřídlé a mají širší zadeček než druhy předchozího rodu, patřící se švábem obecným do čeledi Blattidae. Dorůstají do 3 cm.

U nás jsou podle mýc informací více rozšíření než r. Periplaneta. Žijí podobným způsobem.

Tento druh je velmi rozšířeným škůdcem. Dorůstá maximálně do 1,5 cm. Patří do čeledi Blatellidae. Stejně jako druhy rodu Periplaneta a šváb obecný se velmi rychle pohybují po zemi i po skle a dobře létají.

V jižní Evropě můžeme rusy zastihnout hojně v okolí kempů a podobných míst, kde hledají potravu kterou zde zanechají lidé. Přestože jsou i rusi „nepříjemnými“ škůdci, rozhodně bych se s jejich výskytem v mém domě smířil lépe, než s výskytem předchozích synantropních druhů.

Samice oothéku odkládají na vhodná místa, ale předtím ji několik dní nosí připevněnou k zadečku.

Saranče jsou velmi zajímavý hmyz vyskytující se v různých typech prostředí po celém světě. Jednotlivé druhy se od sebe navzájem velmi liší. Můžeme mezi nimi najít nelétavé a výstražně zbarvené tropické druhy, velké druhy s dlouhými křídly, schopné v hejnech putovat na velké vzdálenosti (Locusta migratoria, Shistocerca gregaria), malé saranče, které poskakují po našich loukách, nebo druhy s protáhlým tělem i hlavou (Acrida hungarica). Žijí na loukách, stepích, pouštích i v tropických pralesích.

Řád Caelifera se od podobných kobylek (Ensifera) liší především krátkými tykadly a nepřítomností dlouhého kladélka u samic. Výrazný je také rozdíl v umístění sluchových orgánů (u sarančí na 1. článku zadečku, u kobylek na 1. páru končetin) a ve stridulaci. Samci sarančí stridulují (cvrkají) třením stehen zadních skákacích končetin o první pár křídel nebo o zadeček.

Z našich druhů je asi nejzajímavější saranče uherská (Acrida hungarica). Z dalších jsou významné saranče červenokřídlá a modrokřídlá, které sice nepatří mezi nejhojnější druhy, ale jsou po saranči uherské jsou jedny z nejhezčích. Saranče uherská je u nás velmi vzácná a já jsem ji zde zatím neviděl. Zato při procházkách okolo pláží v Chorvatsku jsem jich viděl dost - zelené i hnědé.

Dalším důležitým druhem je saranče stěhovavá (Locusta migratoria). Ta se u nás trvale nevyskytuje, ale velké množství jich opět nalezneme v Chorvatsku a dalších státech jižní Evropy.

Samci sarančí jsou většinou menší než samice. K přilákání samic jim slouží jejich stridulační orgány. Ve středomoří za horkých dnů „nahrazuje“ cvrkání sarančí a ještě hlučnějších cikád zpěv ptáků, v noci se téhož úkolu ujmou kobylky a cvrčci.

Teď o některých druzích podrobněji.

Marše nepatří do nadčeledi Acridoidea, jako většina našich sarančí, ale tvoří samostatnou nadčeleď Tetrigoidea s čeledí Tetrigidae.

Marše se od ostatních sarančí dají na první pohled rozeznat podle dozadu protažené a na konci zašpičatělé hrudi která kryje nebo přesahuje zadeček. Křídla jsou v klidu složena pod výběžkem hrudi. Zbarvení našich marší je tmavě až světle hnědé. Oči jsou poměrně velké. Nohy v klidu těsně přiléhají ke krátkému silnému tělu.

Dospělé jedince a odrostlé nymfy nalezneme už brzy na jaře (od poloviny března), narozdíl od druhů nadčeledi Acridoidea, které přezimují ve stadiu vajíčka. Obývají především vlhčí místa jako jsou různé podmáčené louky, rašeliniště, ale občas je nalezneme i na sušších svazích.

Díky své malé velikosti a krycímu zbarvení marše snadno unikají pozornosti. Při vyrušení obvykle unikají skokem, při kterém si pomáhají i křídly. Skákající marše lze však snadno zaměnit s odletujícími kousky suché trávy.

Saranče uherská je velký, štíhlý druh saranče s dlouhými křídly. Dorůstá do velikosti kolem 6 nebo 7 cm. Horní část její hlavy je protažená dopředu a plynule přechází v tykadla, která mají tvar protáhlého trojúhelníku. Celý živočich tak svým vzhledem připomíná stéblo trávy. Její základní zbarvení je zelené nebo hnědé. Na hlavě i prvním páru křídel jsou hnědé a černé pruhy.

Tento druh můžeme nalézt na otevřených plochách po celé jižní Evropě. Vyhledávají skalnaté svahy nebo kamenité stepi jen málo porostlé vyšší vegetací. Mladší jedinci se ukrývají v trávě a při vyrušení spoléhají na své krycí zbarvení. Dospělci před nepřáteli uletí, podobně jako další druhy letuschopných sarančí.

Saranče uherské se živí různými druhy trav. Potravy spotřebují mnohem méně než saranče stěhovavá. Při okusování listů trav saranče sklopí rovná tykadla před kusadla k potravě a po celou dobu je drží ve stejné poloze. Stejnou věc dělají i další druhy, ale u saranče uherské je toto chování velmi nápadné, protože sklopená tykadla naruší vzhled tohoto hmyzu i jeho maskování.

Pro chov tohoto druhu je vhodné prostorné suché a teplé insektárium a dostatečný přísun čerstvé potravy. Zatím jsem bohužel neměl možnost chovat větší množství jedinců, protože jsem nenarazil na žádného chovatele tohoto krásného hmyzu, od kterého bych si je mohl koupit. Doufám, že se časem tento druh stane oblíbeným chovancem a nebudeme si pro něj muset jezdit do jižní Evropy.

Tento druh je ze všech sarančí nejvýznamnější. Dorůstá do 5 cm. V přírodě můžeme nalézt dvě formy. Ta častější se běžně vyskytuje i v jižní Evropě. Celé tělo je zbarveno zeleně, nahnědlá křídla jsou skoro průhledná s tmavšími skvrnami. Na hrudi jsou tmavě a světlehnědé pruhy. Druhá forma je hnědá s hranatější hrudí. Křídla jsou zbarvena stejně. Celkově saranče stěhovavé vypadají podobně jako běžné druhy vyskytující se u nás. Výrazně se od nich liší jen délkou a tvarem křídel.

Právě křídla souvisí s významností tohoto druhu. Hnědá forma je totiž schopna při svých taženích za potravou překonat velké vzdálenosti a zničit úrodu na mnoha místech. Zelená forma je neškodná. Požírá vegetaci na loukách a stepích jihu Evropy a severu Afriky. Při vyrušení prchá stejně jako saranče uherská skokem a krátkým letem. Na delší vzdálenosti se nepřesunuje. Hnědá forma vzniká ve vlhkých letech, když se saranče přemnoží a nymfy vyrůstají ve velkých „stádech“ na podmáčených loukách a okolo vod. Po posledním svlékání se dostatečně velká hejna vydávají na dlouhé poutě za potravou a spotřebují všechnu vegetaci na místech kde se zastaví. Vzdušné proudy ve velkých výškách pomáhají těmto výborně létajícím sarančím překonávat velké vzdálenosti. Dokonce byl zaznamenán přelet přes Atlantský oceán.

Potrava tohoto druhu je velmi rozmanitá. Jako ostatní saranče samozřejmě požírá různé trávy, ostružiník a další rostliny. Další potrava spíše připomíná jídelníček švábů - suchý chléb, mouka, semena trav a obilovin, kůra, mrtvý a umírající hmyz včetně samotných sarančí stěhovavých.

Stridulační ústrojí používají samci hnědé formy jen výjimečně, protože nepotřebují samici přilákat z velké vzdálenosti. Pro úspěšné spáření stačí samci jen samici najít, vyskočit na ni a pevně se držet. Stridulace spíše poslouží jako signál pro samce, že to, s čím se snaží spojit není samice ale další samec. Často se stane, že na pářícího se samce vyskočí ještě jeden a pokud se prvnímu samci nepodaří nového odehnat, samice se dlouho neudrží na nohou.

Kromě toho, že jsou saranče stěhovavé významnými škůdci, jsou také důležité jako krmný hmyz nebo jako zajímaví chovanci do insektárií. Pro jejich chov je vhodné prostorné pouštní terárium. Musíme jim zajistit stálý přístup k vodě (například vlhkou vatu) a velké množství potravy. V letních měsících můžeme krmit trávou, v zimě senem a suchým chlebem nebo moukou s ovesnými vločkami. Pokud si chcete některé jedince usušit do sbírky, co nejdříve po jejich smrti je odstraňte z insektária, jinak se ostatní jedinci postarají o jejich znehodnocení (většinou sežerou nohy a obsah zadečku). Uhynulé kusy používám jako krmivo pro středomořské stínky, svinky a pro nymfy švábů zelených (Panchlora nivea).

Saranče pustinná je další důležitý druh. Podobá se saranči stěhovavé, ale můžeme ji snadno poznat podle svisle pruhovaných očí. Při přemnožení se i tento druh může stěhovat a napáchat značné škody v zemědělství. Opět je „užitečná“ jako krmný hmyz (asi druhý nejčastější druh saranče chovaný za tímto účelem).

Žije na podobných místech jako předchozí druh - na pouštích a v suchých oblastech středomoří. Oblasti jejího výskytu v jižní Evropě ale nejsou tak rozsáhlé, vyskytuje se jen v nejjižnějších částech Španělska.

Nejznámějšími druhy tohoto rodu jsou i u nás místy hojné saranče modrokřídlé (Oedipoda coerulescens) a saranče červenokřídlé (Oedipoda germanica).

Tyto dva druhy jsou, pokud nepočítáme u nás téměř se nevyskytující saranči uherskou, našimi nejkrásnějšími sarančemi. Dorůstají nejvýše do velikosti 3 cm. Celé tělo i velká část křídel je zbarvena hnědě. Světlé a tmavé odstíny zajišťují účinné krycí zbarvení. Jak již názvy jednotlivých druhů napovídají, liší se od sebe zbarvením druhého páru křídel. U saranče modrokřídlé je světle modře zbarvena širší část křídel blíže tělu, konce jsou hnědé, saranče červenokřídlá má téměř celá křídla jasně červená.

Obě saranče vyhledávají suchá místa a stepi porostlé nízkou vegetací, podobně jako saranče uherská. Při vyrušení spoléhají na své maskování, ale při přímém ohrožení se chovají jako mnoho dalších druhů (stejně jako saranče uherská, se kterou mají přes všechny viditelné rozdíly mnoho společného) - vyskočí do vzduchu a uletí o kus dál. Navíc při letu odhalí pestře zbarvená křídla, která mnohé nepřátele zmatou.

Oba druhy se vyskytují také na mnoha místech v jižní Evropě obývaných sarančí uherskou i sarančí stěhovavou. U nás jsou hojné jen na některých místech, například na stepích a slunných svazích jižní Moravy.

Patří mezi velmi hojné druhy žijící po celém území ČR. Vyskytuje se na loukách i menších travních porostech. Nymfy i dospělci při vyrušení vyskakují do vzduchu. Dorůstá do velikosti 2,5 cm. Celé tělo je zbarvené zeleně.

Dalším hojným druhem u nás je například Saranče zelená (Omocestus viridulus). Na vhodných místech můžeme nalézt mnoho různých druhů sarančí, bohužel nemůžu jmenovat další, často velmi zajímavé, vyskytující se v okolí mého bydliště, protože nemám k dispozici vhodný určovací klíč.

Řád Ensifera se vyznačuje ještě větší rozmanitostí svých zástupců než řád předchozí (saranče - Caelifera). Kobylky žijí také v mnoha různých typech prostředí, ale neomezují se, narozdíl od sarančí, na povrch půdy. Najdeme mezi nimi i druhy, které tráví většinu života v norách (cvrčci a krtonožky - Grylloidea). Také potrava kobylek je většinou zpestřena živočišnou složkou, jak ve formě mrtvých, tak i živých bezobratlých, které si kobylky musí ulovit.

Oproti sarančím mají kobylky výrazně delší tykadla, často delší než tělo. Také kladélko je u samic výrazné. Sluchový orgán je umístěn na holeních prvního páru noh. Samci kobylek hlasitě stridulují, hlavně v noci, třením křídel o sebe. Křídla samců jsou proto opatřena speciální žilnatinou, podle které je většinou spolehlivě rozeznáme od křídel samic.

Kobylky dělíme do dvou odlišných nadčeledí. První, cvrčci (Grylloidea), zahrnuje většinou zástupce žijící pod zemí. Jejich křídla jsou ploše složená na sobě. Do této nadčeledi patří také zvláštně vypadající krtonožka (Gryllotalpa gryllotalpa). Do druhé nadčeledi, kobylky (Tettigonioidea), patří druhy žijící na povrchu země s křídly složenými střechovitě (i když u některých samců jsou křídla složena podobně jako u cvrčků).

Dravé kobylky dokáží ulovit hmyz stejně velký jako jsou ony samy. Z našich druhů jsou velmi draví hlavně cvrčci polní (Gryllus campestris). Ti svá silná kusadla účinně používají i na obranu.

U nás se vyskytuje několik zajímavých druhů. Asi nejznámější je velká kobylka zelená (Tettigonia viridissima). Vzácná dravá kobylka sága (Saga pedo) se vyskytuje jen na stepích jižní Moravy. Z cvrčků se na vhodných místech můžeme setkat s již jmenovaným cvrčkem polním, nebo v domácnostech s cvrčkem domácím (Acheta domestica). Občas se podaří, i přes její skrytý způsob života, zahlédnout i krtonožku. Velmi zajímavý je také teplomilný cvrčivec révový (Oecanthus pellucens), který se vyskytuje na jižní Moravě.

Kobylka zelená je velký druh místy hojně se vyskytující. Dorůstá do velikosti kolem 4 cm. Nejčastěji se setkáme s dospělými jedinci na konci léta. Křídla kobylky zelené jsou velmi dlouhá, u samic zakrývají celé kladélko. I tykadla jsou delší než tělo.

Kobylky můžeme zastihnout nejčastěji na loukách a polích, ale dospělí jedinci často zalétají i do měst a zahrad. Bohužel se na silnicích často stávají obětí aut.

Potravu tohoto druhu tvoří rostliny i různí bezobratlí. Na místech výskytu tyto kobylky nenajdeme v tak velkém množství jako třeba druhy rodu Pholidoptera.

Kobylky tohoto rodu dle mého názoru patří mezi ty nejzajímavější druhy, se kterými se můžeme v Evropě setkat. Dorůstají velikosti okolo čtyř centimetrů. Zadeček samic je dost rozměrný, ale na jejich obratnosti a loveckých schopnostech to nic neubírá. Zbarvení jednotlivých druhů se liší, mohou být zelené i hnědé v různých odstínech těchto barev. Křídla jsou zakrnělá, ohraničená světlými proužky a umožňují stridulaci oběma pohlavím. Hruď je sedlovitě prohnutá.

Tyto kobylky obývají křovinaté oblasti jižnějších částí Evropy. Výjimečně se snad objevují i na jižní Moravě. Velkou část jejich potravy tvoří živočišná složka. Pro lov jsou vyzbrojeny velmi účinně. Mají dlouhé silné nohy schopné udržet i značně velkou kořist. Chycený hmyz začnou okamžitě žrát bez jakékoli přípravy, takže pokud začnou zezadu, stále se bránící kořist jim během krmení dá ještě dost práce.

Samice mají dlouhé, silné a vzhůru prohnuté kladélko, kterým kladou vajíčka jednotlivě do půdy. Brzy po nakladení vajíček hynou.

Podle literatury jsou tyto kobylky v jižní Evropě hojné, já jsem však nalezl pouze jedinou samici ve velké nadmořské výšce na hoře nad městečkem Promajna v Chorvatsku (lokalita byla jinak celkově chudá, viz sekce „Expedice/Chorvarsko2003“. V sekci „Video“ si můžete stáhnout dvě videa se záběry z jejího krmení.

Kobylka sága je naším největším druhem řádu Ensifera. Celé tělo je zelené se světlým podélným proužkem. Samice jsou bezkřídlé a samci mají křídla zkrácená. Tykadla jsou kratší než tělo. Nohy jsou dlouhé a úzké. Dospělé samice dorůstají do 8 cm.

Sága žije vzácně na nejteplejších místech Moravy. Nalézt ji můžeme jen na některých jihomoravských stepích.

Kobylka sága je velmi dravá, na stepní vegetaci loví různý hmyz. Přemísťuje se pomalou chůzí. Tenké zadní nohy nemohou kvůli jejímu zavalitému tělu sloužit jako u jiných kobylek ke skákání.

Druhy tohoto rodu jsou hojné na většině míst našeho státu. Nalezneme je většinou na vlhkých místech, na porostech kopřiv nebo lopuchů. Samice jsou bezkřídlé, samci mají křídla zkrácená a uzpůsobená ke stridulaci. Jedinci obou pohlaví dorůstají do velikosti asi 2 cm. Tělo je zbarveno hnědě, vrchní část hlavy a hrudi je světlejší.

Tyto kobylky můžeme zastihnout většinou ve dne, když sedí na listech rostlin. Samci stridulují většinou večer.

Čím se rod Pholidoptera živí nevím, protože stejně, jako chybí klíče k určování, chybí i literatura o způsobu života těchto zajímavých tvorů. Samozřejmě při nejbližší příležitosti si pár kobylek odchytím a budu je pozorovat, takže v létě už tady jejich jídelníček nejspíš najdete.

Tento druh cvrčka je naším největším zástupcem čeledi Gryllidae. Dospělí jedinci dorůstají do 2,5 cm. Velká hlava je opatřena silnými kusadly a tykadly zhruba stejně dlouhými jako tělo. Adultní jedinci mají na bázi křídel žlutou skvrnu, jinak jsou celí černí. Kutikula je velmi tvrdá. Samci ani samice nelétají. Křídla samců jsou upravena pro hlasitou stridulaci.

Nymfy i dospělci obývají podzemní nory, které si sami hloubí. V noci se vydávají za potravou. Kusadla mohou kromě hloubení nory a přijímání potravy využít také na svou obranu. Prokoušou i pevnou síťku proti hmyzu. Cvrčci se živí převážně rostlinnou, ale občas i živočišnou potravou. Pokud se na jednom místě vyskytuje víc vyhladovělých cvrčků (například v insektáriu), projevuje se u nich značný kanibalismus. Silnější se sice nejdříve o kořist dělí, ale někteří z nich se mohou stát další obětí.

Při sebemenším vyrušení se cvrčci schovají ve své noře. Dostat ven je můžeme tak, že část vchodu do nory zasypeme. Cvrček po chvíli vyleze ven a vchod čistí. Pak jen stačí zabránit mu v úniku například kusem kůry, který zapíchneme do země mezi cvrčkem a norou. Jiný způsob funguje jen někdy. Ukrytému agresivnímu cvrčkovi stačí strčit do nory vhodný předmět (např. skalpel - ale opatrně!), do kterého se pevně zakousne. Pak už můžeme cvrčka bez potíží vytáhnout.

V chovu můžeme cvrčky krmit suchým pečivem, senem nebo čerstvou trávou. Osvědčilo se mi také lisované krmivo pro rybičky. Pokud cvrčkům neposkytneme dostatek potravy, začnou se žrát navzájem. Pokud v teráriu žije ještě jiný bezobratlý živočich, představují pro něj cvrčci velké nebezpečí. Skupinka cvrčků je schopna vytáhnout z nory a zabít i 3 - 3,5 cm velkého sklípkana (NeX).

Tento malý druh cvrčka dorůstá jen asi 1 cm délky. Tělo je zbarveno hnědě, nymfy jsou leskle černé. Tykadla jsou delší než tělo, zadní stehna jsou silná, uzpůsobená ke skákání. Nymfy i dospělci žijí mezi spadanými listy na okrajích listnatých a smíšených lesů nebo v porostech ostružiníku u méně frekventovaných cest.

Živí se různými organickými zbytky, například hrabankou, nebo malými bezobratlými.

Cvrček domácí je synantropní druh vyskytující se hlavně v domácnostech nebo teplejších provozech, jako jsou pekárny nebo sklady v supermarketech. Nejčastěji se s ním setkávají teraristé jako s častým krmným hmyzem.

Živí se zbytky potravin a odumřelými částmi rostlin nebo bezobratlými. V chovu jej můžeme krmit suchým pečivem, krmivem pro rybičky a další potravou vhodnou také pro šváby.

Cvrčivec révový je pro mě nejzajímavější druh nadčeledi Grylloidea. Vyskytuje se hojně v jižní Evropě, u nás je vzácný. Dospělci dorůstají do 1,5 cm. Měkké tělo je zbarveno žlutozeleně, křídla jsou průhledná. Hlava je oproti pravým cvrčkům malá. Tykadla i štěty na zadečku jsou dlouhé. Samice jsou schopné létat (samci asi taky, nevím). Samci mají křídla s žilnatinou umožňující stridulaci.

Samci velmi hlasitě stridulují v noci, stejně jako mnoho dalších cvrčků i kobylek. Na vhodných místech v jižní Evropě je jejich zpěv nejvýraznějším zvukem noci. Stridulující cvrčivci většinou sedí na listech keřů a svá křídla vztyčují do téměř svislé polohy. To jim umožňuje dobře směrovat vydávaný zvuk. V Chorvatsku se nám cvrčivci slétali ke světlu u stanu a jeden se nám se zavazadly dostal do auta. V Luhačovicích, kousek od domu, se prozradil stridulací.

Potravu tohoto druhu tvoří různé části rostlin a živý i uhynulý hmyz. Chov cvrčivců by byl jistě velmi zajímavý, ale veškeré mé pokusy s odchycenými jedinci selhaly. Všichni, přestože bez problémů přijímali potravu, do několika dnů uhynuli.

Vyskytuje se v teplých oblastech v hnízdech mravenců. Tělo je vejčité, jednotlivé části na sebe plynule navazují. Dorůstá nejvýše do 4 mm.

Krtonožka obecná je největší náš druh nadčeledi Grylloidea a druhý největší druh celého řádu. Dorůstá délky přes 5 cm (do 6,5 cm). První pár nohou je rozšířený a uzpůsobený k hrabání. Svrchní křídla jsou zkrácená, sahají jen asi do dvou třetin zadečku. Spodní křídla jsou plně vyvinutá a delší než zadeček. Celé tělo je zbarveno hnědě. Hruď je široká a chráněná tvrdou kutikulou. Spodní část těla je jemně ochlupená. Tykadla jsou krátká, dosahují jen ke konci hrudi.

Tento zajímavý živočich žije na mnoha místech, ale málokterý člověk má to štěstí ji vidět. Nejčastěji nalezneme jen mrtvé jedince. Krtonožky opouštějí úkryty jen výjimečně. Jednu jsem chytil, když přelézala přes cestu.

Nory krtonožek mají tvar písmene Y a jsou 10-15 cm pod zemí. Samci slouží k zesílení stridulace. Dospělí jedinci přezimují až dva metry pod zemí.

Dravé krtonožky loví pod zemí různé bezobratlé jako například žížaly. Na zahrádkách občas škodí narušováním kořenů při hloubení podzemních chodbiček.

V okolí mého domu žije mnoho zajímavých druhů. Chytil jsem například pár malých zelených kobylek, asi druh Kobylka dubová - (Mecomena thalassinum), s velmi dlouhými tykadly a hubenýma nohama. Oba jedinci, samec i samice, byli velcí asi jen 1,5 cm a měli plně vyvinutá křídla. Další druhy nemohu uvést ze stejného důvodu, jako tomu bylo u sarančí. Nemám k dispozici vhodný určovací klíč. Podle knihy Klíč k určování bezobratlých mohu určit pouze čeledi a několik základních druhů. Pod kameny jsem například nacházel něco, co vypadalo jako cvrčík mravenčí, jen to nebylo v mraveništi. V Itálii, na poloostrově Gargano, jsem zase odchytil samce o něco většího než je naše kobylka zelená. Jeho zbarvení spíše připomínalo hnědou formu saranče stěhovavé a hlava byla také kulatější než u běžných druhů kobylek.

Na našem území se vyskytuje pouze jeden druh - kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Proto o jiných druzích ani nebudu psát (také toho o nich moc nevím).

Kudlanky žijí na teplých místech jižní Moravy. Hojné jsou například okolo Strážnice na kopcích s vinicemi. Samci i samice loví hmyz v trávě mezi jednotlivými vinicemi. Obě pohlaví jsou dobře maskována, ale při procházkách travou se často prozradí - samci většinou vyšplhají na vrcholky travních stébel a uletí. Tento způsob útěku díky světlým křídlům a způsobu letu nejde přehlédnout. Nanejvýš si můžeme letící kudlanku splést s velkou kobylkou nebo sarančí (Acrida hungarica). Samice dělají stejnou „chybu“ - vyšplhají se na vrcholky trav, ale uletět nemohou. Při šplhání není velký problém je spatřit, protože jsou velké a svou vahou ohýbají listy.

Samci mají úzké tělo a dlouhá křídla. Samice jsou větší a mají mnohem kulatější zadeček a kratší křídla. Přes oko se našim kudlankám táhne podélná pruh. První pár nohou je přeměněn na účinný nástroj k ulovení kořisti. Na stehnech i holeních jsou zoubky, které spolu se silným stiskem zabrání kořisti v úniku.Na spodní straně příkyčlí prvního páru noh je skvrnka připomínající oko. Na kopcích okolo Strážnice jsem pozoroval dvě barevné formy kudlanky nábožné, hnědou a zelenou.

Kudlanky se živí pouze živou potravou. Hmyz loví nejmladší larvy i dospělí samci i samice, i když samci už tolik potravy nespotřebují. Kořist aktivně nevyhledávají ale číhají na ni. Mají velmi dobrý zrak. Když kořist spatří, otočí se k ní přední částí těla a přiblíží k ní první pár nohou. Pokud se kořist přestane hýbat, kudlanka vyčkává. Při dalším pohybu okamžitě uchopí hmyz do obou končetin a silnými kusadly jí ukousne hlavu, nohy a křídla. Pak většinou otvorem po hlavě sežere měkké části kořisti. Pokud je kudlanka při lovu dostatečně blízko kořisti, má lovený hmyz už jen malou šanci na útěk. Dokonce i kudlanka která má jednu přední nohu utrženou je ještě schopná dosáhnout poměrně slušných loveckých výkonů.

Samice jsou známé tím, že po páření sežerou samečka. Pokud však mají dostatek potravy, může je sameček opustit zdravý a schopný oplodnit další samici. Pro lepší vyhledávání samic slouží samcům dlouhá křídla, pomocí nichž se dostanou na větší vzdálenosti. Jejich let připomíná let kobylek nebo velkých sarančí, ale narozdíl od nich mají samci kudlanek ve vzduchu lepší manévrovací schopnosti. Za bezvětří mohou dobře měnit směr letu, nebo se ve vzduchu zastavit a vznášet se nad jedním místem. Svou polohu vyvažují pomocí zadečku.

Když samec narazí na samici, opatrně se k ní přibližuje a snaží se nevypadat jako obvykle lovený hmyz. Když je dostatečně blízko, rychle na samici skočí a pevně se jí zachytí tak, aby na něj nedosáhla předníma nohama. Pokud má samice hlad, často samce po několikahodinovém páření nebo během něj sežere (spíše mu ukousne hlavu nebo přední část těla, aby mohl pokračovat ve své činnosti). Samec bez hlavy žije ještě dost dlouho, ale ztrácí orientaci a není schopen se normálně pohybovat. Jediné, co je schopen udělat je dokončit oplození samice (pokud se na ní udrží).

Kudlanky jsou mimo naše území velmi hojné například ve Slovenském krasu nebo na jihu Chorvatska, vlastně v celé jižní Evropě. V severnějších částech Chorvatska a v Itálii jsem ale žádné neviděl. V nejjižnějších částech Evropy žije další velmi zajímavá kudlanka Empusa fasciata. Tu jsem ale zatím živou neviděl, takže jsem neměl možnost ji pozorovat.