Zemivka Henia bicarinata

Tento druh jsem si přivezl z expedice España 2004 a ubytoval jej ve shodném typu „terária“ jako mé stonohy. Použil jsem ale jiný substrát - čistou hlínu bez mých oblíbených příměsí. Přestože se na zemivce nedá pozorovat výraznější dravost, je pro mne mezi mými dalšími bezobratlými jedním z nejoblíbenějších.

Zemivka patří mezi stonožky, mezi kterými vyniká obrovským počtem končetin. Je dokonale přizpůsobená životu pod zemí - její tělo je velmi úzké a dlouhé, díky čemuž je schopná protáhnout se i velmi úzkými chodbičkami. Jako ostatní stonožky se snadno pohybuje i pozpátku, a to díky zadnímu páru končetin sloužícímu podobně jako tykadla. Tato přizpůsobení jí umožňují lovit její nejčastější kořist - žížaly.

Se zemivkami se často setkáme i u nás, pokud hrabeme ve vlhké půdě nebo pod hnijícím dřevem. Naše druhy dorůstají okolo pěti centimetrů a jsou světle žluté..

Španělská Henia bicarinata dosahuje úctyhodné délky 15 cm při průměru těla zhruba 0,2-0,3 cm. Většinu času tráví na povrchu, kde je stočená do klubíčka. Konec jejího těla stále ponechává v některé ze svých chodbiček, aby v případě ohrožení rychle „zacouvala“ do bezpečí. Jako potrava jí slouží žížaly, které vyhledá v jejich chodbičce, usmrtí je kousnutím a začne je pomalu konzumovat, přičemž je stále nosí sebou a protahuje chodbičkami, nebo je vytáhne na povrch a v klidu dokončí hostinu.

Vzhledem k tomu, že v zimě se žížaly hledají obtížněji, zkusil jsem zemivku krmit také moučnými červy. Přestože oproti žížalám jsou červi mnohem tvrdší a také se zuřivěji brání, zemivka je ze všech stran obklopí nohama, obtočí se kolem nich a pomalu je zabije účinkem jedu. Díky snadné dostupnosti této potravy bude možné zemivku chovat celoročně bez přezimování.