Švábi

Když jsem se konečně dostal k napsání této podsekce, rozhodl jsem se, že ji sestavím trochu jinak než podobné texty například v sekci Polyneoptera. O švábech naleznete mnoho obecných informací na internetu i v literatuře. Tím nejlepším co se mi o švábech podařilo sehnat je kniha od D. G. Gordona „Dokonalý šváb“. Kromě této publikace pojednává o švábech i mnoho dalších, zaměřených na hmyz obecně. Tuto podsekci tedy píšu ve formě neděleného článku plného především informací z mých vlastních pozorování. Tím sice ztrácí na přehlednosti, ale myslím, že to pochopíte.

Ani nevím, kdy se mi švábi začali líbit. Snad se mi líbili vždy. Byli už součástí mých prvních teraristických pokusů okolo mých 11 let. Ve světlých lesích okolo našeho domu jsem chytal rusce a choval je v teráriu s dalšími odchycenými živočichy. O pár let později jsem si koupil již zmiňovanou knihu „Dokonalý šváb“ a ta způsobila další navýšení zájmu o tyto výjimečné živočichy. Když jsem si pak začal příležitostně kupovat Faunu a pročítal inzeráty, bylo rozhodnuto: dlouho jsem nevydržel a koupil si první šváby. Byli to švábi šedí a američtí. Brzy následovali Blaberus giganteus a šváb zelený, nakonec jsem si zakoupil i několik Eublaberus distanti, což je ke dni napsání článku zatím můj poslední druh.

Má první insektária byla zařízena velmi jednoduše a sloužila jako provizorní ubytování. Na dně nádrží byly dvě vrstvy kartonů od vajec posypaných pilinami. Pouze švábi zelení byli ubytováni v teráriu s rašelinou, opadankou, kůrou a rostlinami.

Pro mé šváby jsem začal vymýšlet různé „krmné směsi“ složené z mouky, cukru, piškotů a jemných ovesných vloček. Občas jsem jim přihodil pár psích granulí nebo kousek chleba. Panchlory si vystačily s pojídáním opadanky z lesa, později jsem pro dospělce zřídil krmítko na podávání tekuté potravy, hlavně medu.

Každou noc jsem pozoroval šváby postupně vylézající z úkrytů a sledoval jejich aktivity. Nejraději jsem se díval na šváby šedé, kteří vylézali z úkrytů nejdříve a pobíhali po teráriu. Sledoval jsem souboje samců, kteří se vždy postavili na dva zadní páry nohou a vzpřímili hruď, aby se následně vrhli proti sobě. Dost mi to připomínalo souboje samců koz nebo ovcí. Pak se vždy chvíli honili okolo procházejících se samic. Vítěz se pak vydal s některou z nich se seznámit. Samec vždy běhal okolo vybrané samice, zvedal křídla a syčel. Švábi šedí se také jako první z mých druhů začali rozmnožovat a po krátké době jsem mohl v teráriu sledovat desítky malých nymf. Kolonie spotřebovala velké množství potravy, víc než ostatní druhy. Protože se tento druh množil rychle a chutnal ostatním mým zvířatům, začal jsem jej využívat spíše pro krmné účely a věnoval se víc dalším druhům.

Podobně jsem se zachoval i ke švábům americkým. Těm jsem navíc ani nedal možnost rozmnožit se, protože ze špatně zajištěného terária by nymfy svobodně vybíhaly ve velkém množství. Všechny šváby jsem velmi brzy využil jako krmivo především pro sklípkany. Dokud jsem jich měl dostatečný počet, občas jsem je ještě pozoroval, ale vzhledem k jejich skrytému způsobu života mi nedávali mnoho příležitostí. Na povrch se vydávali pouze na krátkou dobu a maximálně v trojčlenných skupinkách. Kdykoli jsem na ně posvítil baterkou, okamžitě se schovali zpět do úkrytů. Potravy přijímali velmi málo, ale sežrali úplně všechno. Z již uvedených důvodů jsem však po krátké době jejich chov zrušil.

Švábi zelení si žili svůj život snad spokojeně, ale nemohli si být jistí absolutní bezpečností. V teráriu byli chováni s několika neškodnými a několika pro ně nebezpečnými živočichy. Mezi ty neškodné patřily mnohonožky a stínky, občas i pár pavouků jako byly maloočky smaragdové nebo skákavky, které se však na nymfy žijící pod povrchem nedostaly. Nebezpečí hrozilo švábům od jiného tvora, který se protáhl jakoukoli mezerou mezi listy a prohrabal se za kamkoli chtěl - Scolopendra. Stonožka stejně jako mnohonožky a stínky pocházela z Chorvatska a v teráriu měla původně ještě jednu „kolegyni“. Tu jsem ale při čištění terária nenašel. Stonožce se v teráriu dařilo a silně regulovala počty zelených švábů. Spolu s dalšími do terária příležitostně vypouštěnými predátory tak zabránila zvyšování počtu švábů a nakonec jsem poté, co většina obyvatel zemřela kvůli nedostatku tekutin v době, kdy jsem byl na dovolené, terárium zrušil a osídlil jinými šváby. Během života zelených švábů jsem často trávil hodiny jejich pozorováním. Dospělci mi každou noc předváděli své letecké umění. Při pohybu v teráriu plynule přecházeli z běhu na let a i mezi rostlinami se jim dařilo úspěšně kličkovat. Ani přistání na skle jim nedělalo problémy. Scházeli se vždy na vyvýšeném krmítku s kapkami medu a odtud vyletovali do okolí.

Blaberus giganteus - mí největší švábi, mi byli dodáni, stejně jako předchozí druh, všichni jako nymfy. Po delší době konečně začali dospívat a vypadat tak jak vypadají dnes. V původním provizorním teráriu nebyli moc aktivní, ale spotřebovali velké množství potravy. Nejvíce jim chutnalo krmení pro rybičky. Již v této nádrži dospěli první z nich, ale rozmnožovat se jim nedařilo. Brzy jsem je přesídlil do terária po švábech amerických zařízeného mnohem lépe. Na dně byla vrstva opadanky a jako úkryt švábům sloužil kus duté větve jabloně. Švábi se do substrátu často zahrabávali, takže jsem neměl přehled o jejich počtu. Když jsem pak v době, kdy většina z nich dospěla, potřeboval odebrat trochu hrabanky pro nově zakoupené Eublaberus, překvapilo mě množství malých nymf, které se mě vydaly přivítat. Později jsem pro oživení genetického materiálu v chovu přikoupil několik větších nymf, které jsou již dnes dospělé a sdílí své životy s původními jedinci.

Eublaberus distanti jsem si koupil v době, kdy už jsem měl jen Blaberus giganteus a šváby zelené. Osídlili terárium po švábech šedých a zahrabali se do opadanky. Pozorování nymf těchto švábů je nemožné, protože vůbec úkryty neopouštějí. Po uvolnění terária po švábech zelených jsem je do něj přemístil spolu s Blaberus giganteus. Ke konfliktům mezi oběma druhy nedochází, alespoň ne na povrchu. Blaberus vychází s nymfami druhého druhu dobře. Eublaberus si od svých bratranců udržují určitý odstup, dávají jim přednost při krmení a až poté se jdou nakrmit sami, případně se krmí společně, ale při přímém kontaktu s Blaberus se stahují do úkrytu. Během „blaberusáckých her“ se ven neodvažují vůbec. Samci Blaberus běhají po teráriu a pronásledují samice. Ty se většinou ukryjí a dále pokračují jen samci. Skáčou po sobě a koušou se do hrudního štítu a do křídel jako bojující psi.

Než zakončím tuto část článku a dám se na popsání alespoň těch nejdůležitějších obecných informací, zmíním se ještě o tom, co může způsobit jeden švábí mrzák. Z jedné z „blaberusích“ nymf se jednoho dne stal postrach celého terária. Šváb po dospělostním svleku dosáhl výjimečné velikosti, ale celkově byl zdeformovaný. Křídla mu zaschla nesrovnaná, tykadla byla pokroucená a hlava nakloněná na jednu stranu. Šváb byl trochu dezorientovaný a nepustil k sobě žádného dalšího švába. Všechny kteří se k němu přiblížili tvrdě napadal a zanedlouho měli všichni mí dospělí švábi okousané konce křídel. Rozhodl jsem se, že se jej zbavím a daroval jej kolegovi, který choval štíra Pandinus imperator. Později mi však kolega popisoval, jak se šváb vždy vrhnul na štíra a ten se stáhl do úkrytu bez pokusu na obranu. Pak kolega švába umístil do samostatné nádoby, kde jeho život skončil.

Rozmnožování švábů probíhá následovně: švábi se chvíli „šermují“ tykadly. Pak samec pobíhá kolem samice a zdvihá křídla. Některé druhy přitom vydávají různé zvuky. Pokud se samici samec líbí, vyleze mu na záda kde olizuje výměšek speciální žlázy. Pak se spojí pohlavními orgány a zaujmou polohu hlavami od sebe. Po úspěšném páření samice vytvoří oothéku, kterou buď odloží, nebo ji uchová uvnitř svého těla, kde jsou vajíčka částečně vyživována a hlavně chráněna před suchem a plísněmi. Po určité době se nymfy buď prokoušou z odložené oothéky, nebo je samice „porodí“.

Švábi žijí v různě velkých koloniích. Jsou aktivní převážně v noci a ve spánku se cítí nejlépe pokud jsou namačkáni na sobě nebo zalezlí v úzké škvíře, kde cítí tlak stěny úkrytu na zádech. Kanibalské sklony se projevují zřídka, častěji u druhů jako jsou švábi američtí, ale i Blaberus giganteus. Pro chov jsou vhodné teploty nad 25°C a v případě mnou chovaných druhů i vlhko. Samozřejmě u tak přizpůsobivých tvorů existují i druhy žijící v pouštích a na druhé straně také „obojživelní“ švábi trávící hodně času ve vodě.

Živí se vším. Od pečiva, cukru, různých rostlin, drobných živých i odumřelých živočichů po tlející dřevo, psí granule a lisované krmení pro rybičky (které jim zvlášť chutná).

Lidé šváby nemají rádi. Stále se projevuje vlastnost nesnášet vše, co se odváží vstoupit do „našeho“ životního prostoru, a to švábi činí neustále. Málokdo si ale uvědomuje, že všichni nemusí být domácími škůdci a mnoho z nich může vypadat i docela hezky :). Švábi tu byli dlouho před námi a budou tu i dlouho po nás…